KONGO - Barbora Botková - 9. dopis – Umělecká díla

Ale jinak celkem nic zas až tak zajímavého a převratného se tu neděje. Akorát snad že nám přibyl do komunity nový člen, dobrovolník z Belgie, Dören (pravopisem si nejsem jistá), mechanik a zemědělec. Je tu asi na tři měsíce, střídá se tak s Femke, která za necelé dva týdny jede domů. To je docela škoda, ne že by se z nás staly nějaké kamarádky na život a na smrt, ale měla jsem s kým vyrazit na výlet, do města nebo na pivo. Dören je trochu zvláštní, má občas pro mě docela nestravitelné názory, taky nemá rád děti, nechce se nikdy oženit a mít svoje vlastní, tak se sama sebe ptám, co tu vlastně dělá… Afriku má docela procestovanou a tak se cítí být kompetentním kritikem a všechno tu během jednoho týdne, co tu je, stihl svou tragickou francouzštinou odsoudit a navrhnout nová geniální řešení. No ale nebudu ho ještě definitivně soudit, je tu týden, tak uvidíme, co se z něj vyklube…

Seznámily jsme se s Femke taky s Rafaelem, který pracuje v nějaké firmě, co instaluje firmám super rychlý internet. S ním a s jeho kamarády teď docela často o víkendu vyrážíme někam do okolí na výlet. Před pár týdny jsme byli v jedné blízké vesnici a zašli jsme si na oběd do místní „restaurace“ = polorozpadlá bouda z vepřovic přikrytá kusy děravého plechu a igelitem, ale jinak docela čistá, takže jsem si jídlo objednala s důvěrou. Na výběr bylo ze dvou jídel - kozí maso nebo slaná ryba, k tomu samozřejmě bukari. Dala jsem si slanou rybu, porci, ze které by se najedli tři, k tomu dvě koule bukari a myslela jsem, že se neodvalím…

Taky jsem se díky našim novým přátelům jeden večer nešťastnou náhodou ocitla na jedné ze tří vyhlášených lubumbašských diskoték, které obecně upřímně nesnáším, tady byl ovšem můj odpor ještě umocněn konžskou pop-music a strategickou pozicí hned vedle reproduktoru.

Minulý týden nás Rafael pro změnu zavedl do jakéhosi luxusního hotelu, kde pivo stálo osm dolarů, byli tam samí běloši, polstrovaná křesla, fontánky a značková vína. Obsluha se na nás dívala docela svrchu, když jsme se dlouze rozmýšleli, jestli je moc trapné přímo vypadnout nebo obětovat těch osm dolarů a dát si jedno pivo. Nakonec jsme zůstali aspoň na to jedno pivo, ale poprvé jsem si tu v Kongu připadala jak nějaký póvl, mezi těma zazobanýma bělochama, kteří v Lubumbashi žijí v hotelovém skleníku a na ulici je potkáte, jen když nastupují nebo vystupují z taxíku s kouřovými skly.

S Femke si občas zajdem na pivo do nějakého místního blízkého baru, což je mi stokrát milejší, i když jako dvě mladé bělošky, které sedí v baru a pijí pivo, budíme v naší čtvrti, kde musungu je rarita, docela rozruch. Víkendy jsou teď daleko akčnější než dřív, ale taky dost únavné. Místo toho, abych si odpočinula, jsem kolikrát daleko zbitější než přes pracovní týden. A i ten bývá dost náročný. Dost jsem ale teď zvolnila pracovní tempo. Ze začátku jsem zařadila první rychlost, a tak mi teď začínají docela docházet síly a nějak i motivace… V poslední době jsem trochu frustrovaná, když vidím, že snaha udělat klukům radost má kolikrát opačný účinek. Nechala jsem například vyvolat asi sto fotek pro kluky a po dva následující týdny jsem neměla chvilku klidu, protože pořád někdo bušil na dveře a vztekal se, že on má jen jednu fotku, zatímco jiný má tři a proč jsem nenechala vyvolat i tu fotku, kde je na hřišti s balónem. Jak jsem vylezla z pokoje, hned se na mě nalepil chumel kluků a řval „Dej mi fotku!“, což mě chvílemi přivádělo až na hranici hysterického záchvatu. Až příště nechám vyvolat fotky, dám jim je v den odjezdu, přesněji řečeno naskočím do auta směr letiště, řeknu otci Michelovi, ať sešlápne plyn až na podlahu a fotky až za jízdy vyhodím z okna. A pak se budu už jen dívat na tu vzdalující se zběsilou smečku, jak se vrhá na svou kořist J. Někdy je opravdu těžké se klukům něčím zavděčit.

Ale tak hrozné to tu ještě není: Antoine mi vykládal příběh Juliana, italského dobrovolníka, se kterým pracoval v salesiánském domě, když byl v Gomě. Juliano byl pohádkově bohatý, což dost nemoudře dával najevo. Chodil ve značkovém oblečení, pokoj měl luxusně vybavený, zároveň byl ale moc přátelský a kluci ho zbožňovali, nejen proto, že jim kupoval sladkosti a velkorysé dárky. Tyhle děti ulice se brzy naučíte milovat, ale nevylučuje to jistou dávku opatrnosti. Jak tu říkají, není radno pokoušet ďábla. A tak jednou v noci dva bývalí žáci domu zaklepali na Julianovy dveře, chvíli ho škrtili, pak mu ukradli šedesát tisíc dolarů, a když se chudák v posledním tažení snažil zavolat pomoc, dorazili ho střelou do srdce. Tihle kluci mají hodně tvrdou skořápku. Často se ji podaří rozlousknout, nebo aspoň nakřápnout a pak vidíte to sladké jádro vevnitř, ale spoustu z nich život na ulici zatvrdil tak, že už pro ně slova jako láska, přátelství nebo úcta nemají žádný význam. Tady v Bakanja centre jsou to většinou relativně šťastné konce, ale to je bohužel jen špička ledovce, jen mizivé procento dětí, které se podaří zachránit před jimi samými.

A teď z trochu veselejšího soudku J. Náš neúnavný fotbalový trenér - kouč Serge, specialista ve všech vědeckých, historických i kulturních disciplínách - dar z nebes pro naši skromnou komunitu, se teď pustil do organizace velké výstavy uměleckých děl v produkci Bakanja - Magone. Velkoryse vzal na svá bedra tíhu veškeré organizační zodpovědnosti a vypracoval detailní plán kolik uměleckých předmětů, jakých rozměrů a na jaké téma se má vyprodukovat a ten podružný detail všechno vytvořit svěřil samozřejmě mně. Takže teď sbíjíme rámy na obrazy, sháníme glazury a barvy. Myšlenka velké výstavy, která by kluky motivovala, rozhodně není špatná, ale rozčiluje mě způsob, jakým mě Serge angažuje, s arogancí sobě vlastní, bez slova prosím nebo díky. Úplně sama ale na to zas nejsem. Serge přizval na výpomoc Elgu, mladou výtvarnici z Kinshasy, která má, zdá se, na uměleckém poli docela úspěchy. Její styl se mi dost líbí, dělá hodně expresivní, přemýšlivé a působivé věci inspirované – jak jinak – africkým tradičním uměním. Problém ale je, že pro naše kluky, kteří za vrchol umělecké tvorby považují reklamu na prací prášek značky Omo, případně malebný výjev odpolední idylky v africké vesničce, je Elžin abstraktní minimalismus dost těžce stravitelné sousto. Kluci nechápali a posmívali se, proč sbírá po zemi všelijaký bordel a lepí ho pak na plátno, a nemohli uvěřit, že někdo pak takovou skládku koupí za astronomickou cenu. Bylo mi kvůli jejich komentářům opravdu chvílemi dost trapně, Elga ale naštěstí hned pochopila, že kluci nejsou zrovna intelektuální a hloubavé publikum, na které je zvyklá z galerií. Taky k nám teď do ateliéru chodí místní pohlednicový umělec, specialista na ony africké vesničky, který je kluky naopak všeobecně uznáván. A tak je teď ateliér zaplavený stromy, banánovníky, termitišti, vesničany vracivší se na sklonku dne do svých hliněných domečků se slaměnou střechou. Všechno má téměř identický rukopis, protože veškeré nezbytné korektury (tzn. v podstatě celý obraz) provádí umělec Kalenga. Už budu muset zasáhnout a zakázat další masovou produkci těchto originálních veleděl, nebo se v té idylce utopíme.

Tenhle měsíc by už mělo pomalu končit období dešťů, ale přírodě se ještě nějak nechce. Skoro každý den tu máme pořádný liják a silný vítr. Taky se dost citelně ochladilo, hlavně večer, bez teplé mikiny už radši po setmění do terénu nevyrážím. Já jsem teda s takovými teplotami maximálně spokojená, ale pro místní jsou tyhle „tuhé mrazy“ utrpením.

No nic, už začínám psát o počasí, signál, že je na čase tohle vyprávění pomalu ukončit. Dnes je to trochu stručnější, nějak nevím co psát, už mi to nějak nemyslí. Jdu si udělat kafe. Mějte se krásně a sílu do příštích dnů a měsíců!

                                                                                             Bára