KONGO - Barbora Botková - Jak jde život

Minule se mě trochu ostýchavě a znepokojeně ptali, jakým způsobem hodlám hodnotit jejich práci, a skoro jsem slyšela spadnout ten balvan z jejich srdcí, když jsem je ujistila, že u mě určitě nikdo nevyletí. Ani já se v téhle roli vysokoškolského učitele necítím nijak uvolněně. Jednak si nejsem zrovna dvakrát jistá svými pedagogickými ani odbornými kompetencemi a pak chvílemi mám pocit, že jsem to spíš já, kdo je v pozici zkoušeného a tihle studenti bedlivě pozorují, jakým způsobem učím. Sice mě to učení tady moc nebere, ale jednou jsem se do toho pustila, tak už to nějak doklepu. Když nic, tak je to aspoň zajímavá zkušenost a i docela atraktivní údaj v životopise.

 Před nějakou dobou proběhlo velké slavnostní  novoroční setkání salesiánské rodiny. Kluci tam měli taneční vystoupení a tak nás tam ráno zavezl autobus. Součástí dopoledního programu byla i nekonečná prezentace připomínající významné události uplynulého roku. Pojem významná událost znamená ovšem v místním prostředí, kde je rodina posvátná instituce, i svatba sestřenky manžela tety ze třetího kolene, a taková skromná rodinná oslava může připomínat sraz celého univerzitního ročníku po pěti letech. A tak jsme asi dvě hodiny poslouchali, že se bratrovi otce Mumby z komunity Ruashi narodila dvojčata,  že strýc sestry Florentine z komunity Laura oslavil dvaapadesáté narozeniny, že umřela babička bratra Pascala z komunity Jacaranda atd atd, to vše doprovázeno důkladnou fotodokumentací. Díky bohu, že tady domácí mazlíčci zrovna moc nefrčí, to bychom tam seděli asi ještě dnes. Zajímavý byl i výběr hudebního doprovodu prezentace, kdy se Čtvero ročních období střídalo s My heart will go on (Céline je tu hvězda první velikosti, dokonce i ty největší drsňáky z Magone dojímá tenhle hit i nešťastná láska Jacka a Rose), pak hned Osudová následovaná rozvernou tradiční konžskou melodií. Tradiční konžská hudba mě teda moc neoslovila, přijde mi to jako jakési kakofonní jódlování, v televizi to běží co chvíli, většinou jsou to klipy prvoligového amaterismu, ve kterých až desetičlenná skupina tanečníků zběsile vrtí pozadím, což má snad evokovat rituální křepčení afrických křováků kolem ohně, mě to ale připomíná spíš hejno tokajících tetřevů. Každopádně ale netrpím tolik jako při Rihanně a jejím « Pod mojím deštníkem » a podobných perlách amerického hudebního showbyznysu, které kluci bohužel oceňují. Taky si tady ohromně libují v takových sladkobolných přeslazených cajdácích, a v jednom takovém videoklipu jsem dokonce měla tu čest účinkovat. Když jsem se jednoho krásného slunečného odpoledne vracela z města domů, bylo v Bakanja dost rušno. Natáčel se videoklip k jednomu takovému skvostu. Pobaveně jsem sledovala, jak se v trávě válí chlapík ve sněhobílém kvádru, s rukou na srdci a výrazem, že se každou chvíli rozbrečí, naprázdno otevíral pusu a předstíral jakousi milostnou agonii. Bavila jsem se ale jen do chvíle, než mě jeden člen štábu chňapl a než jsem se stačila vzpamatovat, už jsem se s tím unylým zpěvákem procházela ruku v ruce po trávě a celý štáb se radoval z takového nečekaného úlovku. Člověk by řekl, že je to nějaký zamilovaný popěvek, ale to by se pletl. Když jsem se dozvěděla, že jde o náboženskou píseň, docela mě to zarazilo. Asi jakési CD The Best of Jesus. Tady je víra takovou samozřejmostí, že z ní dokážou udělat výnosný obchodní artikl a neuvěřitelný komerční kýč. Jestli to někdy uvidí v televizi někdo z komunity, tak asi umřu hanbou. A to přestože jsem na zájem médií docela zvyklá. Jak je někde nějaká větší akce a je u toho i televizní štáb, objektiv kamery na mě míří podezřele často. Občas, když přijdu do hodiny na univerzitě, studenti mi říkají, že mě včera viděli v televizi. Například při finále vánočního turnaje (který mimochodem kluci z Magone vyhráli) jsem seděla ve VIP tribuně, do které mě umístil Serge, pravděpodobně za účelem zviditelnit skrz mou osobu svůj pompézní projekt a přidat mu na vážnosti. K tomu by mu ale nepomohla asi ani celá armáda bílých polonahých mažoretek, protože to, co jsem si troufla nazvat “VIP tribunou”, byl ve skutečnosti dost žalostně vyhlížející stánek vratké konstrukce přikrytý děravými plachtami. V polovině zápasu se přihnal ohromný liják, který ho v minutě smetl z povrchu zemského, a tak jsem se asi čtvrt hodiny mačkala pod kusem plachty mezi jakýmsi ometálovaným pohlavárem (bůhví kde ho Serge schrastil) a madame la bourgmestre. Tu jsem silně podezřívala z toho, že její hlavní důvod, proč se tak velkoryse ujala patronátu téhle akce, nebylo ani tak vyjít vstříc místní mládeži jako spíš mediálně se zviditelnit. To se jí každopádně stoprocentně podařilo, když schytala pěknou spršku a její obrázky à la zmoklá slepice se prý v televizních novinách taky mihly. Já jsem se v reportáži taky párkrát objevila. Pro mě jako naprostého antiexhibicionistu je to docela utrpení, ale už si na ten přehnaný zájem o moji osobu začínam docela zvykat, i když mě to občas uvádí do rozpaků. Protože kromě toho, že mám bílou kůži, nedokážu uvést žádnou moji zásluhu nebo kvalitu, která by mě opravňovala užívat všech těch možných privilegií, VIP míst a projevů úcty, kterých se mi dostává kamkoliv přijdu. Jako bych byla nějaký nadčlověk. No tak snad mi to moc nestoupne do hlavy…

Na Nový rok si oba naši kuchaři vzali dovolenou a tak mě chtěli pověřit vařením. To mě velmi znepokojilo, protože když jsem střízlivě zhodnotila své kulinářské schopnosti, bylo mi jasné, že tak čelím reálnému riziku, že mě bezprostředně po pozření prvního chodu deportují zpátky do Česka. Ale když můj zděšený výraz uviděla maman Annie, tak se naštěstí nade mnou slitovala a nakonec strávila celý den v kuchyni se mnou. Trochu jsem po téhle zkušenosti ztratila apetit, protože kdykoliv jsem otevřela nějakou skříňku nebo nadzvedla pokličku, rozprchlo se do všech koutů množství brouků a jiného hmyzu všech možných rozměrů, barev a tvarů. Občas nějaký proběhne při jídle po stole, na to už jsem zvyklá, i na nějakou tu myšku v pokoji, ale přece jen, vidět přímo hnízdo celé té hmyzí kolonie, to mnou trochu otřáslo a představila jsem si, kolik těch potvor je asi rozmixovaných nebo rozvařených v bramborové kaši a v polévce… Podobně mě znechutilo, když jsem uviděla malého Makonga, jak s gustem okusuje nožičky jedné tučné kobylce. Pokud by mi v nějaké domácnosti nabídli podobné občerstvení, nevím nevím jestli bych byla schopná překonat odpor a vyhnout se tak riziku, ze urazím paní domu. No a když už jsme u toho hmyzu - když jsme byli s klukama dolovat hlínu pro práci v ateliéru (to je můj oblíbený rituál – u nás keramickou hlínu kupujem za hříšné peníze a tady stačí vzít kýbl, motyku a lopatu, prodrat se nějakých sto metrů houštím za ateliérem, kde teče potok, vykopat tak metr hlubokou jámu a pak nabrat hlíny kolik je libo), šlápla jsem do mraveniště takových velkých červených mravenců a pak jsem to pěkně rychle metla zpátky do ateliéru, kde jsem bleskurychle sundala kalhoty a snažila se ty potvory vymést. Pár jich tam ale zůstalo, a tak měli kluci celý den o zábavu postaráno, protože jsem co chvíli vyjekla a začala honit v kalhotách i v tričku nějakou tu červenou mrchu. Dělali si legraci, prý proč jsem jim tvrdila, že neumím tančit ani zpívat disco, když teď předvádím takové profesionální kreace.Otec Michel mi zas na ruce ukazoval jakousi velkou popáleninu, pro změnu zas od pavouka. Jindy zas vedle mě spadl ze stromu takový malý had ve smrtelném zápase s ještěrkou. Bylo z toho zajímavé asi desetiminutové divadlo, než je učitel rozdrtil podpadkem. Lidi tady taky mají strach ze sov. Když jsem jim řekla, že mě teda výři s těmi svými chlupatými oušky a velkýma očima připadají moc roztomilí, tak na mě hleděli, jako bych nebyla normální. Sova jako noční pták má podle nich nebezpečnou čarovnou moc. A taky se tu jí krysy. Tak to byla taková malá vsuvka Ze života zvířat.

Trochu jsem se po novém roce v Magone vztekla. Nestává se mi to často, jsem spíš flegmatik, ale pracovní morálka v ateliéru už fakt klesla pod hranici únosnosti. Kluci nedělají vůbec nic, pořád jsou jen samá srandička a kravina, desetkrát jim řeknu, aby konečně začali pracovat, tak vždycky chvilku předstírají nějakou aktivitu a pak se buď nenápadně vypaří z ateliéru nebo se vyvalí na lavici a naříkají, jak jsou unavení. A já opravdu už nemám sílu ani náladu pořád někoho nahánět zpátky do ateliéru nebo v jednom kuse bezvýsledně buzerovat kluky. Navíc byl v ateliéru neuvěřitelný bordel, na zemi se válely rozbité věci, které jsem udělala před prázdninami, a někdo vylomil zámek skříňky, kde byly zamčené barvy a z poloviny ji vybrakoval. A tak, když v pátek za čtyři a půl hodiny dopolední výuky při počtu asi sedmi studentů vznikla jedna jediná keramická nádoba (kterou jsem navíc ještě udělala já), tak už mi ruply nervy a dokonce jsem jednoho kluka trochu zbombardovala hlínou. To už jim došlo, že si nedělám srandu, a tak se někteří dokonce i přinutili něco dělat. Na druhou stranu mě potěšilo, když jsem v pondělí viděla, že toho konfliktu litují a od rána pokorně poslouchají moje příkazy. Bohužel bylo předčasné dělat si přehnané iluze, protože uz další den se pracovní tempo pozvolna začalo vracet do vyjetých kolejí. Jinak mám ale ty kluky moc ráda, v ateliéru je vždycky sranda, jen bych si moc přála, aby jim konečně došlo, že jednoho dne se o sebe budou muset postarat sami, a už jim hodní salesiáni nebudou zadarmo dávat bukari, fazole a poissons salés… Někteří už pochopili, ale je jich spousta, kterým se ještě nikomu nepodařilo vtlouct do hlavy, že bez práce nebudou koláče. Občas si vykládám s některým z kluků o samotě, a tak se dozvídam dost smutné životní příběhy. Jeden za války ztratil během jednoho týdne čtyři ze sedmi sourozenců a sám taktak že přežil. Jinému před očima na ulici zabili otce nějací grázlové. Když mi tohle vypráví s takovou tou životní moudrostí a fatalismem, který jsem popsala v minulém mailu a který bych pojmenovala asi jako « co-chceš-to-je-život », sedmnácti osmnáctiletý kluk, tak mě to vždycky dostane a hned si uvědomím, že tyhle kluky nemůžu soudit, i když mám někdy během hodiny sto chutí je pořádně nakopnout.

Dorazila nová dobrovolnice, Femke z Belgie. Byli jsme ji vyzvednout na letišti a tak, když jsem ji sledovala, jsem si zavzpomínala na moje první chvíle a dojmy v Kongu a trochu jsem ty čtyři měsíce tady zhodnotila. Přiznávam, že s jistou dávkou sadismu mě baví sledovat ty její vyjevené reakce, které jsou průvodním jevem téhle počáteční fáze vyorané myši. Chudák není stejně jako já na začátku úplně ve své kůži, když se na ni vrhne to stádo kluků a každý ji ohmatává a křičí na ni cosi ve svahilstině. Tak se jí ten start snažím trochu ulehčit a ujišťuju ji, že to přejde a zvykne si na to, že nemá chvíli klidu a soukromí, protože na její dveře buší deset řvoucích děcek.

Včera měl oslavu narozenin jeden z bratrů, Carlos. Mám moc ráda tyhle komunitní oslavy, je to příjemné zpestření všedního toku dní, jestli se teda dá vůbec říct, že dny jsou tady všední. Každopádně je moc pěkný, jak se lidi z komunity navzájem k sobě chovají, i když sem tam k nějakému konfliktu nevyhnutelně musí dojít, hlavně když se u jídla diskuze stočí k politice. Oslavenec je už od rána chýčkán a obletován. Ale i bez narozenin jsou k sobě všichni moc pozorní. To je vidět třeba i u jídla. Jak zasednem ke stolu, hned mi někdo vezme talíř a naservíruje polívku, já zas vezmu jeho sklenici a naleju vodu, i když si tak navzájem spíš překážíme a bylo by daleko pohodlnější, kdyby se každý obsloužil sám. Oslava se včera trochu protáhla, asi tak do jedné do rána, a teď nejsem zrovna dvakrát svěží. Ale i ostatní se docela odvázali, dost se tančilo a zpívalo a polovina komunity dnes u snídaně chyběla. Takže jsem nakonec dopadla asi ještě dobře. Odpoledne bych to ráda dospala, dnes mám volno, jenže Serge, který po bombastické vánoční fotbalové akci nemá pořádně do čeho píchnout, se dopoledne válí v křesle před televizí (případně sjíždí na komunitním počítači pornostránky) a odpoledne pořádá prozměnu turnaje dámy. Problém je, že hlavní tábor rozbil před svým pokojem, který je hned vedle mého, takže je pod mým oknem takový řev, že se s odpolední siestou můžu rozloučit. I když ten řev snáším možná líp než Sergovo rozumování a poučování o taktice.

Právě tu vypadl asi na pět minut proud. Studenti, kteří pracují na počítačích se zděšeně chytají za hlavy a nadávají, protože si svoji celodopolední práci samozřejmě zapomněli průběžně ukládat. Mně se to taky stává, ještěže tohle píšu na notebooku, jinak by to bylo taky v háji. Už budu končit, za pět minut mě čeká taxík a transportuje mě na oběd do Bakanja centre. Zatím nemám ještě dost kuráže cestovat veřejnou hromadnou dopravou bez doprovodu kluků dál než jednu zastávku. Názvy ulic a čtvrtí jsou pro mě těžko zapamatovatelné, tak by se mi mohlo lehce stát, že bych se ocitla na opačném konci města, než kam jsem měla původně namířeno.

Jinak se omlouvám za obsahovou koncepci dnešního dopisu, jak se tak na to dívám, moc hlavu a patu to nemá, nějak tomu chybí návaznast, ale snad si to přeberete.

Žijte blaze J

Bára

Dobrovolnice je podpořena programem EU  "Mládež v akci".