KONGO - Barbora Botková  - trocha filozofování

Teď máme smutek, umřel jeden kluk z Magone, tak se dnes neučí. Já jsem ho nepoznala, už byl v nemocnici delší dobu, umřel na následky nějakého zranění a chudák si dost vytrpěl. Není to vždycky veselé

Jinak si ale nemůžu na nic stěžovat, daří se mi dobře, nemoc neměla nijak drastický průběh a už jsme s klukama opět v plné práci. Kluci z Magone jsou moc šikovní, se druhým a třetím ročníkem pracujeme na výzdobě areálu - můžete mrknout na fotky. Včera jsem začala učit na místní univerzitě počítačovou grafiku. Mám tak skvělou příležitost poznat všechny tři stupně místního školství - základní, střední i vysokoškolské, což je ohromná zkušenost, za kterou jsem moc vděčná. Doufám, že i vy všichni ostatní se máte tak dobře jako já, i když to určitě není vždycky jednoduché. Vždycky když mám špatnou náladu nebo jsem unavená a je mi smutno, tak si vzpomenu na všechno doma, na vás, na rodinu a kamarády, jak na mě myslíte a držíte mi palce, a pak na ty kluky tady, z nichž mnozí nemají nikoho, po kom by se jim mohlo stýskat a kdo by na ně myslel a držel jim palce a přijde mi, že vůbec nemám právo na to, abych si zoufala nebo si na něco stěžovala. A pak si vyčítám, že víc myslím na sebe než na ně, a víc na to, co z toho pobytu tady mám já, než na to, co můžu těm klukům dát. A že bych měla přemýšlet trochu víc nezištně. No a pak si zas vzpomenu na tu práci, kterou tu s nimi dělám, a že jim to k něčemu třeba v životě bude. A pokud si aspoň někdo z nich v budoucnu řekne „teď se mi to, co mě Barbora tehdy v Magone nebo v Bakanja centre naučila, fakt hodí“, tak by to pro mě byla velká odměna. Máte taky občas takové rozporuplné pocity? Jinak jsem ale moc šťastná, že tu můžu být a vím, že mám ohromné štěstí, že jsem tu příležitost dostala. A že ty špatné chvíle jsou naprosto nezbytné a musí přijít, protože co nic nestojí, za nic nestojí. Ale to si teď spíš jen tak říkám, ale ještě naprosto neuvědomuju, to asi přijde až později, možná teprve až se vrátím domů. Ty dny tady plynou tak všedně a samozřejmě, že si vůbec neuvědomuju jejich výjimečnost. To, že učím ve třídě plné malých černoušků, kteří nemají domov, že se s nimi pokouším mluvit svahilsky a někdy na ně zakřičím „Apana kučeza nami“, když mi přerůstají přes hlavu, že tu se staršíma černýma klukama kreslím na zeď nějaký nápis Bakanja centre a vyprávím jim o tom, jak se sníh rozpustí, když ti spadne na ruku, a že u nás nemáme období dešťů a sucha, ale čtyři období, kdy se střídá teplo a zima, a že u nás rodina nevěsty nemusí platit rodině ženicha, a že u nás nejsou děti na ulici, a že u nás nejíme bukari ale brambory, a oni poslouchají a jsou z toho úplně na větvi, to všechno mi přijde teď naprosto samozřejmé a nijak se nad tím nepozastavuju, protože v tom právě žiju. Je to legrační, kdyby mi někdo před rokem nebo dvěma pustil video z budoucnosti, kde bych tohle všechno viděla, říkala bych si jak je to neuvěřitelné a úžasné, ale teď je to něco tak obyčejného, jako když si jdu u nás koupit do obchodu rohlíky na snídani.

Tak tentokrát to má takový lehce filozofický nádech, asi je to tou smutnou atmosférou, která tu dnes panuje.
Mějte se krásně, přeju vám všem moc a moc štěstí a krásných zážitků a dekuju všem za podporu a zprávy

Bára