KONGO - Barbora Botková - vánoční turnaj a tak

Takže když vyrazím do města a všichni na mě zírají a pokřikují muzungu muzungu, už to ani nějak moc nevnímám. Taky už přestávám počítat dny a říkat si, kolik měsíců a dnů mě ještě dělí od okamžiku, než si dám v mojí oblíbené hospodě U Labutě pivo s kamarádama. Teda, ne že by se mi nestýskalo, ale dostávám se do fáze dítěte, které si už na táboře zvyklo a líbí se mu tam, a tak už ani nemá takovou potřebu psát mamince každý den zprávu. Proto jsem se teď delší dobu neozvala. Je to ale i tím, že v tuhle předvánoční dobu je tu tolik práce, že si fakt jen stěží najdu čas napsat i jen krátký mail domů. Zapřáhl mě především náš kouč-sporťák-Serge. Serge mi začíná jít pěkně na nervy. Pustil se do organizace velkolepého vánočního fotbalového turnaje, kterého se má zúčastnit asi třicet týmů ze všech místních salesiánských domů ale i veřejnost, a automaticky předpokládá, že mu budu ve všem k dispozici. Aniž bych na podobnou funkci aspirovala, jmenoval mě do jakéhosi organizačního výboru celé téhle akce, a tak jsem byla nucena hodit se do gala (což byl docela problém, vzhledem k tomu, že mám všechno oblečení jak prase od barev, které nejdou vyprat) a jet s ním a ještě jedním členem komunity na oficiální audienci na magistrát za Madame le bourgmestre. Samotné jednání trvalo asi deset minut, ale ztvrdli jsme tam celkem přes hodinu, než nám paní místostarostová stihla povykládat celý svůj životopis, vyjmenovat všechny funkce a organizace, jichž je předsedkyní, členkou nebo mluvčí. Ženy, pokud už se jim podaří dosáhnout nějaké významné funkce, jsou tu opravdu mimořádně ambiciózní a na své úspěchy patřičně hrdé (viz madame Séraphine z minulého mailu). Tyhle formální setkání z duše nenávidím, samozřejmě jsem za celou dobu neřekla ani jedno slovo, jen jsem se pořád tvářila ohromně angažovaně a při každé poznámce důležitě pokyvovala hlavou, případně se křečovitě smála všem vtipům, kterým jsem většinou nerozuměla a připadala si jak úplný idiot. Lidem na magistrátu muselo ještě dlouho vrtat hlavou, jakou funkci v té delegaci měla ta muzungu, která snad neuměla ani mluvit. Mě ostatně taky. Ta akce má být opravdu megalomanská, nevím nevím, jestli si Serge neukousl větší sousto, než je schopen strávit. Každopádně já teď díky jeho egu trávím veškerý svůj volný čas výrobou novoročních přání, dekorací a různých volovin, které se budou pak během akce prodávat ve speciálním stánku s názvem „umělecké předměty“. Nejvíc mě štve, že mou spolupráci pokládá za úplnou samozřejmost. Ne že by přišel a řekl: Barboro, mohla bys pro mě něco udělat? A slovo děkuji se v jeho slovníku asi vůbec nenachází. To je vždycky: je potřeba udělat to a to, tady máš návrh, za týden to potřebuju. No a já jsem samozřejmě tak blbá (ve francouzštině pro to existuje sympatický eufemismus „gentille“), že neřeknu ani půl slova a ochotně všechno udělám, protože tu chci se všemi dobře vycházet. Musím si ale dost připomínat, že je to koneckonců pro dobrou věc a kluci si tu akci užijou. Serge navíc tohohle pracovního poměru dost zneužívá a občas s ním musím strávit celé odpoledne lítáním někde po městě, kdy vyřizujem něco ohromně důležitého a samozřejmě mě nikdy neopomene galantně převést za ruku nebo kolem ramen přes ulici. Akorát tu ulici přecházíme nějak moc často a taky ho pak musím vždycky upozornit, že už jsme ji přešli a ruku už může sundat. Zítra mám narozeniny, tak se děsím toho, že se mě pokusí vytáhnout do nějakého baru. Nemám totiž nikoho, koho bych s sebou mohla vzít jako ochranku, holky z Belgie všechny odjely domů nebo někam na dovolenou a po členech komunity těžko můžu chtít, aby šli se mnou zapařit někam do hospody. Serge je zřejmě typ, pro kterého je flirt a dobývání ženských srdcí jakýsi druh sportu, takže jeho zájem bohužel nemůžu přičítat svým kvalitám a neodolatelnému šarmu. S výjimkou maman Annie, která právě oslavila sedmdesátiny, jsem tu jediná osoba ženského pohlaví, tím pádem asi jediný přijatelný objekt jeho zájmu. Od doby jeho příjezdu taky pozoruju, že pokaždé, když na internetu zadávám adresu seznamu, než se dostanu k písmenu Z, rozvine se pod lištou bohatá nabídka stránek začínajích na „sex“, která je týden od týdne bohatší. To bych mu nevyčítala, každý máme své potřeby, ale přecejenom by je mohl uspokojovat trochu diskrétněji než na komunitním počítači, který tím pádem taky vystavuje vysokému riziku zavirování. Taky jsem v dokumentech narazila na jeho polonahé (díkybohu jen polonahé) autoportréty před zrcadlem. Uznávám, že už jsem docela zaujatá a začínám být alergická už jen na jeho hlas, připadá mi trapný způsob, jakým chodí i jakým drží příbor. Ale zas na druhou stranu se o tuhle averzi občas podělím s klukama z Magone, děláme si srandu z jeho uplých kalhot, jeho přízvuku, a to nás docela sbližuje. Takže i Serge mi prokazuje svým způsobem službu J. No ale dost už o Sergovi, poračování příště, to už jeho vztah ke mně možná tak vřelý nebude, protože jestli to tak půjde dál, asi už se neudržím a něco mu řeknu a odkážu ho do patřičných mezí. Jinak si ale na nedostatek uznání rozhodně stěžovat nemůžu. Často si říkám, jaké mám ohromné štěstí, že jsem se dostala na místo, kde si mojí práce váží, kde si taky váží mě jako člověka a zajímají se o moje potřeby, a snaží se, abych tu byla spokojená a šťastná, což se jim zatím stoprocentně daří. To jsem si uvědomila, hlavně když jsem si přečetla poslední Terčin mail z Azerbajdžánu.

Asi před týdnem jsme tu slavili svátek panny Marie. Pro mě to znamenalo především důkladný průplach střev. Celé následující dopoledne jsem se v pokoji svíjela v křečích a neodvažovala se vzdálit od záchodu dál jak na deset metrů. Přitom nemůžu říct, že bych to s jídlem a pitím nějak nezřízeně přehnala, holt asi nezvyk. Bukari jím jen tak jednou do týdne, a to ještě s hodně velkou mírou, a tentokrát jsem se možná trochu moc rozšoupla. Zato byla sranda sledovat pedagogický sbor mimo pracovní dobu a ještě navíc ve sváteční den. Co se jídla i alkoholu týče, tady opravdu nejsou žádní asketové, a když mají příležitost, dají si rádi do nosu. Většina učitelů mi připadala jak banda puberťáků, která poprvé vyrazila někam bez rodičů. Já jsem to zabalila trochu dřív, protože jsem začínala cítit, že mi ta obdoba našich škvarků, ze kterých ještě trčely chlupy, neudělala zrovna dobře. Nechala jsem jim tam ale foťák, a při prohlížení těch fotek jsem se fakt pobavila. Messieurs les professeurs si s ním vyhráli jak malí jardové, fotili sami sebe v nejrůznějších pozicích, jak upíjí ze sklenice, jak důležitě telefonují a házeli přitom do objektivu takové sveřepé pohledy, a pak za mnou každý z nich chodil a říkal, ať hlavně nechám udělat všechny fotky, na kterých je on, že je potřebuje do svého alba. Mimo to jsme tu taky před časem měli velkolepou oslavu sedmdesátin maman Annie. Kluci si připravili parádní program, kde se hlavně tančilo, reggae, disco, a maloši nacvičili takový úžasný domorodý tanec, udělali si z pytlů takové sukně s třásněmi, pomalovali si obličeje, koneckonců posuďte sami, viz foto. Zítra mám narozeniny já, tak jsem včera byla ve velkém nakoupit sušenky a bonbóny, ať z toho kluci taky něco mají.

S klukama z Magone je to těžký. Sice to je umělecký obor, ale tady je potřeba pojem umění chápat trochu jinak. Je to v podstatě řemeslo, kterému se dá vyučit, jako mechanik nebo svářeč. Důležité je hlavně zvládnout technologie – jak pracovat s kovem, s hlínou, ale umělecká stránka věci už roli nehraje, vždycky je nějaká předloha, která se dá zkopírovat. Takže pokud se někdo rozhodne dělat umělecký obor, vůbec to neznamená, že by musel mít talent nebo aspoň trochu estetické cítění. A tady v Magone to bohužel platí dvojnásob. Kluci jsou fajn, ale motivace něčemu se naučit je u nich v devadesáti procentech nulová. Ani někteří z druhého a třetího ročníku nejsou schopní základních úkonů, jako nakreslit čtverec. Když jsem po nic chtěla, aby na přímce odměřili pět centimetrů, bezradně manipulovali s pravítkem a tužkou a vůbec nevěděli, jak na to. Prostě katastrofa. A vysvětlit jim, jak důležité pro život je naučit se nějaké řemeslo, mi přijde často jak házení perel sviním. Jsou pořád samá srandička, stále by si jen vykládali a dělali kraviny a nic neberou vážně. Hrozně mě to rozčiluje, někdy mě fakt děsně vytočí jejich otrávené obličeje, když po nich vyžaduju nějakou aktivitu, ale zároveň je mi jich líto, protože jinak jsou moc fajn a mám je ráda a představím si, jak to s nima asi dopadne a jak uživí sebe a svoji rodinu, když skončí jako absolventi uměleckého boru, kteří neumí ani držet štětec. A jsem naštvaná i na sebe, že nemám víc trpělivosti, abych je dokázala přinutit něco dělat. V lednu by údajně měla naší komunitu obohatit další dobrovolnice, Belgičanka, údajně taky výtvarnice, tak mi třeba v Magone trochu vypomůže. Sice jen na tři měsíce, ale aspoň něco, už se na ni moc těším. Dvakrát do týdne sem sice chodí dvě tři holky z Belgie a pomáhají mi v knihovně, jedna z nich se teď ale vrací domů. Bude tak bezva mít tu někoho stejného věku a pohlaví, dokonce Evropana, s kým si budu moct popovídat, přestože spřízněnou duši jsem si tu už našla. Dost jsem se tu sblížila s jedním z bratrů, Antoinem, se kterým si ráda povídám. Antoine zbožňuje raggae,  je zapálený rastaman, obdivovatel Boba Marleyho a Che Guevary a řekla bych, že vyznává jakousi zvláštní filozofii militantního pacifismu, tzn. že je přesvědčen, že pro svobodu a mír člověk nemá váhat použít zbraň. Některé jeho teorie mi moc pod nos nejdou, ale na druhou stranu chápu, že ve člověku, který pochází z východu Konga, tudíž zažil válku, ví, co je to týden nejíst, opustit domov, utíkat před armádou a dívat se smrti do očí, podobné myšlenky lehko najdou živnou půdu. Debaty s ním jsou vždycky ohromně zajímavé, nutí mě to přemýšlet nad věcmi, které jsou pro mě jako středoevropana nepředstavitelné a jsem moc ráda, že tu někdo takový je.

Před pár dny tu byla hrozná bouřka. Rány jak z děla, při kterých jsem div nedostala infarkt. Praštilo to do jednoho kluka, ale měl ohromné štěstí a vyšel z toho jen s trochu popálenou rukou a zády. Tak jsem pak večer přemýšlela nad tím, jak jsem měla před odjezdem trochu obavy z nemocí a aby se mi tu něco nestalo, a jak je to vlastně úplně jedno, protože takový blesk do mě může uhodit jak v Lubumbashi, tak v Přerově. Tak to jen taková závěrečná úvaha, aby to tentokrát nepostrádalo přiměřenou dávku reflexe a nezůstalo to jen u pomlouvání Serge a učitelského sboru J.

Mějte se krásně v tento příjemný předvánoční čas, pořádně to oslavte a ať se vám moc nestýská po kaprovi a bramborovém salátu J.

Bára

Dobrovolnice je podpořena programem EU  "Mládež v akci".