KONGO - Barbora Botková - Zdravím podruhé z Konga

Už jsem se jakžtakž aklimatizovala, dokonce si už pamatuju i docela dost jmen, i když někdy pořád docela tápu… Už jsem se konečně taky pustila do pořádné práce, fázi vyorané myši už mám z větší části za sebou a jsem ráda, že začínají být vidět nějaké výsledky. S klukama právě pracujem na výzdobě školy, kreslíme na stěnu budovy takové malé safari (viz fotky). Kluky to moc baví, akorát přes týden  není moc času, a tak malujem o víkendech. Každý den dopoledne kromě neděle učím kreslení a malování, příležitostně i keramiku v Magone, učilišti blízko Bakanja centre. Když jsem se byla poprvé podívat, jak probíhá výuka, byla jsem docela překvapená. Místní učitel používal dost svéráznou metodu: napsal na tabuli dlouhou poučku o tom, že kreslení je základem veškeré umělecké tvorby, že je potřeba dobře pozorovat a zároveň používat intuici, že všechny předměty si zaslouží být zobrazovány a bla bla bla, to vše takovou vzletnou francouzštinou, které kluci neměli šanci rozumět. Pak to kluci asi půlhodiny přepisovali do sešitu, pak jim to učitel dvakrát nahlas přečetl, pak to četl ještě každý z kluků zvlášť, což zabralo další půlhodinu, protože mnohým čtením vůbec nejde, nakonec to přečetli ještě jednou všichni společně a nato učitel odešel. Já jsem se pak pokusila klukům vysvětlit, co je na té tabuli napsáno. Ještě jsem vyhrabala jakousi konvici, ale už nebyl čas, abychom ji nakreslili. To byla praktická hodina kreslení. Já jsem se k tomu samozřejmě vůbec nevyjadřovala, jen tiše seděla v koutku. Odpoledne si v centru vezmu na doučování nějaký slabší kousek, dvakrát týdně otevřu knihovnu, od příštího týdne budu v Magone učit každé úterý angličtinu a ještě mi volali z jedné školy ve městě, jestli bych u nich mohla učit počítačovou grafiku. Každý večer kromě víkendu učím ještě v první třídě, a ukočírovat těch patnáct malochů je někdy docela o nervy. Hodina tradičně začne tím, že se jich tak polovina vztekne, když jim místo propisek dám jen tužky, a pak trucujou a odmítají pracovat. Marně jim vysvětluju, že deset propisek nemám a v kanceláři mi je nedají, protože moc dobře ví, že by jich většina zmizela někde v propadlišti dějin. Takže nudit se tu opravdu nebudu J.

O víkendu tu pořád hraje hudba – hlavně reggae, které mám sama ráda, a rap. Kluci jsou neuvěřitelně pohybově nadaní. Moc ráda se dívám, jak tančí, ale vždycky někde v koutku aby se jim náhodou nepodařilo vytáhnout mě na parket. To by se pak mohli smíchy potrhat a ani si nepředstavuju ty komentáře.  Ale třeba se jednoho dne osmělím… Oni si opravdu servítky neberou J. Pořád se jim daří dělat si ze mě srandu. Například se mi se smrtelně vážnou tváří pokusili namluvit, že v období dešťů je tu hrozně moc hadů a že je lepší vůbec nevycházet ven, a když už, tak s ostrým klackem, kterým budu ty hady zabíjet.  A hlavně se prý mám vyhýbat stromům, kde hnízdí. No brala jsem to s velkou rezervou, ale přece jen jsem se na to zeptala místního učitele. Ten mi řekl, že za tři roky, co v Bakanja centre pracuje, tu viděl hada jen jednou, a to ještě mrtvého. V neděli tu bývá dost rušno. Chodí se sem umýt a vyprat si i děti z ulice. Z některých jde až strach, jsou agresivní, zfetované nebo opilé, pak jsou tu takoví ti chudáčci s končetinami jak hůlčičky a s nafouknutými bříšky. Je to dost smutná podívaná.

Seznámila jsem se se třemi Belgičankami, které mi pomáhají v knihovně (no, vlastně zatím pomáhám spíš já jim). Je příjemné popovídat si s někým, kdo je z Evropy, stejného pohlaví a navíc i věku jako já a ulevit si tak. Kluci jsou sice skvělí, ale někdy člověku trochu přerůstají přes hlavu, hlavně když se jich deset naráz dožaduje pozornosti. Pak jsem vděčná za každou chvilku volna, kdy se třeba můžu podívat na nějaký film, nebo sednout k internetu a přečíst si zprávy z domova, klidně i společenskou rubriku, která z českých „megacelebrit“ se kde zas opila nebo si našla nového milence, zkrátka cokoliv blbuvzdorného, co vyžaduje minimální koncentraci a psychickou námahu J.

No nic, jdu se podívat na nějaký film!

Hodně štěstí vám všem!

Bára