Kongo - Ivana Chatrná - Když šel proud, sledovali jsme fotbal
Zdravím zase po nějaké době do Čech i do světa:-) Už je to víc než 2 týdny co jsem zpátky z cest a celý první týden byl ve znamení fotbalu. Jednak vrcholilo mistrovství Afriky ve fotbale, takže pokud byl večer proud, tak jsme sledovali fotbal v televizi.
Ale vlastně teď si uvědomuji, že za tu dobu co jsem se vrátila, byl pouze dva večery proud, ale naštěstí to vyšlo zrovna na finálový večer:-) Pro neznalé vyhrál Egypt, druhý byl Kamerun a třetí pořádající Ghana.
No ale co je důležitější, nějak se podařilo domluvit, že naši kluci mohli během týdne a o víkendu sehrát několik zápasů proti týmům z jiných škol. Takže velká událost, dokonce dostali na zápasy i dresy, takže kluci byli téměř jak profesionálové, teda pokud si odmyslíme že asi polovina z nich hrála bez bot. Bez bot však občas dochází k různým zraněním, jako třeba ukopnutým nehtům atd..., což ale všichni, včetně těch nejmenších, nesou statečně.
Jinak je ale vidět, že každodenní odpolední sport, tj. téměř každodenní fotbal, nese své ovoce, protože kluci vyhráli úplně všechny zápasy ve všech věkových kategoriích:-) Začalo to zápasem kadetů ve kterém nás tým zvítězil 4:0 a pokračovalo to tak dále jak u žáčků tak i u těch velkých. A myslím že výsledky jako 4:0, 5:1, 3:0 mluví jasně o kvalitách našeho týmu ve všech věkových, tedy spíš 
výškových, kategoriích.
Nahoře náš nejlepší střelec odpočívá v poločase a při bližším ohledaní obrázků si můžete povšimnout, že ač hraje bez bot, tak na krku má přívěšek s mušličkou, kterou jsem každému z našich kluků přivezla z Tanzanie . Když jsem ty mušle přivezla, tak většina z nich vůbec nevěděla co to je, takže jsem první dny po příjezdu jen vysvětlovala a vyráběla přívěšky, které teď děti kupodivu poctivě nosí:-)
tým nejmladších se modlí před začátkem zápasu:-)
Pro zajímavost, při rozdělování do kategorií tu nemá rozhodující roli věk jako u nás (ten často kluci ani nevědí), ale výška. Máme tu takové dřevěné měřidlo a tam je daná výška pro žáky, kadety i juniory. Takže před zápasem se kluci měří a kdo neprojde měřidlem, nemůže za danou kategorii hrát. Já jsem vydatně fandila všem našim týmům, fotila a fr.Emanuel jako trenér povzbuzoval a dával taktické rady:-) Bohužel, když jsem kluky po zápasech chválila jak jsou šikovní, tak mi ti prostřední řekli, že ostatní týmy věří, že kdyby porazili Bakanja tým, tak je stihne jakési blíže neurčené neštěstí, tak možná vyhráli proto.
No někdy se mi prostě zdá, že kluci sami věří, nebo aspoň někteří z nich, že jsou opravdu očarovaní. Ale na druhou stranu se není co divit, protože tento týden se sociální asistent a P.Serge pokusili navštívit rodinu jednoho z kluků, kterého tu máme, přičemž ho vzali sebou a sotva se přiblížili k domu, kde bydlí jeho babička se sourozenci (maminka umřela), tak babka vyběhla a začala křičet, že se nesmí přiblížit k domu, protože zavinil smrt své maminky, no děs běs.
No a druhý týden byl zasvěcen přípravě na sobotní oslavu padesátin jedné místní „mama“, která se rozhodla, že chce slavit s našimi dětmi. Takže jsme celý týden, každou volnou chvilku nacvičovali různá vystoupení a písně na onu oslavu. Já jsem měla na starosti rap:-), takže jsme nacvičovali pokaždé, když byl proud (což je v poslední době opravdu zřídka, od té doby co jsem se vrátila z Tanzanie je víc času, kdy proud nefunguje než času, kdy funguje. Navíc se nám polámal „group“ – pro neznalé věc co poháněna naftou vyrábí elektřinu, takže večery trávíme při svíčkách. Někdy si ale říkám, že je to lepší, děcka aspoň chodí dřív spát, místo večerních etude, si zpívají, hrají hry – ty jen tak začali organizovat aspiranti, sami od sebe:-) nebo vypraví příběhy,....). Jinak ale z nacvičovaného vystoupení jsem měla docela strach, protože se skládalo z tance i ze zpěvu, všechno sladit s hudbou a časem, kdy kdo zpívá, tančí,... navíc často v půlce zkoušky vypadl proud, takže docela složité. Ale nakonec byli kluci úplně úžasní, nejlepší vystoupení ze všech, takže jsme byli náležitě pyšní:-) No a pro ukázku posílám některé ze „svých“ raperů na fotkách ze zkoušek:-) Vůbec celá oslava se povedla a byl to kupodivu moc příjemný den. Přišla i všechna děcka ze školy a kluci z Bakanja ville.,zpívalo se, tančilo, děcka i my jsme se dobře najedli,... prostě příjemný den.
Jediný, kdo byl v šoku, byla dvacetiletá dcera oné mama, která přijela zhruba v půlce dne a sotva vystoupila ze svého luxusního auta a uviděla naše kluky, tak začala brečet, protože v životě neviděla děcka ulice a nějak ji to dojalo. Takže po té co se jí snažila uklidnit její máma a ani po půlhodině se jí to nedařilo, tak mě p.Serge zavolal, abych ji trochu uklidnila já. Takže pak jsem strávila odpoledne s ní a nakonec se trochu sebrala, i když Jeroen mi říkal, že jsem ji měla nechat brečet, aby si uvědomila, jak tu děti žijou. Mě to celé přišlo trochu bizardní, protože jsem nechápala, jak někdo, komu je dvacet a bydlí tady v Lubumbashi, v životě neviděl kluky ulice, když jich tu na ulici žije a spí stovky, ne-li tisíce, a když jdete po městě, tak je prostě vidíte všude. No ale večer mi p.Serge vysvětlil, že místní bohatí tu vůbec nevystupují z aut. Prostě je řidič vysadí u školy pro bohaté nebo u nějaké klubu pro bohaté v jejich čtvrti pro bohaté, na nákupy chodí služebnictvo, tudíž místní boháči a děti boháčů tu žijí jako ve skleníku a nemají tušení co se děje ve městě...
Tak to je asi tak zhruba všechno čím jsme tu teď žili, proud není, počítači pomalu dochází baterka, takže se loučím a přeji, ať si taky užijete nějaké oslavy, tak jak my té včerejší.
Iva
