Kongo - Ivana Chatrná - Popis situace
Jak se žije salesiánské dobrovolnici v Kongu a jaká je její práce? Každodenní radosti a strasti Ivany Chatrné v Lubumbashi aneb co to pořád funí vedle mého pokoje?
POPIS SITUACE V LUBUMBASHI
Ahojte všichni,
První čeho si všimnete po výstupu z letadla je neuvěřitelné množství lidí, kteří jsou oblečení do všeho možného od typických oblečků z pestrobarevných látek, po zimní bundy a čepice:) a kteří neustále něco někam přenášejí a pokřikují na sebe i na vás (na mě stále volají mzungu, mzungu, což znamená běloch).
Překvapivě tu taky není takové vedro jaké si představujeme, je to zhruba jak u nás v létě. Ale všude je tu spousta červeného prachu, který se víří, když na cestách jezdí auta (silnic tu moc není), a který máte za chvilku všude.
Jinak k tomu co tu dělám, tady v Kongu je hrozně silné sorcellerie, tj. kouzla, čarodějnictví,.....a neuvěřitelné množství dětí, které jsou na ulici, protože je jejich rodina obvinila z čarodějnictví a jako posedlé zlými duchy je vyhnala z domu. Podle průzkumu, co zde dělala místní univerzita, je v Kinshase na ulici asi 20 tis. dětí a tu ve městě asi 3000 dětí. Nevím proč, ale jsou to v drtivé většině kluci (holek je prý jen asi 150) ve věku zhruba od 5 let. Často ještě před tím, než jsou tihleti kluci vyhnaní, tak jsou z nich ti duchové jakože vyháněni, což znamená, že je děcko odvedeno k místnímu šamanov
i, který ho všelijak zaříkává a prý není výjimkou, že i různě bije a týrá. Například dole na fotce vlevo vepředu je nádherný, veselý asi šesti letý klučík, kterého sem před několika dny přivedla jeho rodina s tvrzením, že je očarovaný a jestli ho chceme, tak nám ho tu nechají a jestli ne, tak že ho vyženou na ulici, aby už jim neškodil.
Středisko, které se stará o tyhle děcka a kde pracuji, je rozděleno na dvě části: na Bakanja ville a Bakanja centrum. Bakanja ville je v centru města a je pro všechny děcka co jsou na ulici bez jakéhokoliv rozdílu. Každé dítě tam může přijít, na ohni si uvařit jídlo, co přes den sehnalo, umýt se, vyprat si, zahrát si na hřišti a přespat (denně tam přespává asi 200 dětí na zemi na kartónech, které si přinesou). Bakanja cetrum, kde jsem já, je na kraji města mezi domečkama z cihel a hlíny, ve kterých bydlí ohromné množství lidí. Máme tu zhruba osmdesát kluků, kteří se k nám dostali buď přes Bakanja ville nebo je přivedla přímo rodina. Kluci tu spí, chodí do školy a dvakrát denně dostávají jídlo.
Já spím hned vedle středních kluků, mám samostatný pokoj se záchodem, sprchou, postelí s moskytiérou, stolkem a skříní. Je tu dokonce i elektrika, která sice nejde celý den, ale přesto úplný luxus. První noc, kterou jsem tu spala, tak mě někdy po půlnoci probudili divné zvuky, jakoby někdo silně chrápal a hýkal hned vedle mě. Můj pokoj je vedle pokoje kluků a zadní stranou stejně tak přilepený k prasečímu chlívku, takže je vám již určitě jasné co mě v noci vzbudilo:-).
No a teď od spaní k jídlu. My si tu jíme dost v pohodě, až si někdy říkám, že bychom se mohli uskromnit a za ušetřené peníze přilepšit klukům. Na snídani je vždy toustový chleba, pomerančová marmeláda a čaj s cukrem a citrónem. Na oběd je pokaždé taková podivná hnědozelená polívka neurčité chuti, ale v pohodě... No a pak je bukari a rýže nebo bukari a těstoviny, no a někdy bukari a brambory a k tomu většinou nějaké maso (pro ty co neví, tak bukari je uvařená mouka s vodou, jí se to rukama a místní to milujou). Večeře je pak stejná jako oběd, někdy pak máme ještě pivo nebo colu.
A teď od jídla ke škole, která je prý naopak na místní poměry na dobré úrovni (tzn. každé dítě má svou tužku, pravítko a asi 4 sešity), máme tu šest tříd základní školy, v každé třídě je zhruba od 20 do 50 dětí. Do školy kromě našich kluků chodí i kluci co se podařilo vrátit z ulice domů nebo ti, kde je jejich rodina v těžké situaci a hrozí, že by je mohla vyhnat. Kluci co u nás končí 6 třídu, tak jdou do některého z učilišť, které provozují taky salesiáni, kde mohou i bydlet na internátě a mají to zdarma nebo pokud jsou talentovaní, mají zájem a my seženeme sponzory, tak jdou na nějakou střední školu (takže další výzva pro případné dárce:-).
V sobotu dopoledne jsou tu různé kroužky, i třeba skaut:-), takže jsem byla pozvána na schůzku místních skautů:-) a pak odpoledne si kluci většinou perou oblečení. V neděli dopoledne je mše, což je neuvěřitelný zážitek. Mše je ve svahilštině, takže nerozumím ničemu, ale to nevadí. Kluci zpívají, tleskají, bubnují na bubny a různé nástroje a tancují. Je tam neuvěřitelná energie a kluci si to pěkně užívají.
A co tady dělám já? Zatím se spíš rozkoukávám. Dopoledne se snažím dozařídit knihovnu, kterou začala dělat Gabča. Ale od příštího týdne bych si během školy měla brát z výuky kluky, kteří potřebují individuální přístup a pracovat s nimi (máme tu například i klučíka co neslyší), dělaly to tak i nějaké dobrovolnice, co tu byly přede mnou. No a pak po škole od těch 15h až do večera si s klukama, co nesportují, povídám nebo si můžou půjčit něco na hraní a hrajeme si.
Letos dostalo Bakanja centrum peníze od rakouské charity na vzdělávání učitelů, což budu mít na starosti ještě společně s jedním mladým belgickým učitelem (jmenuje se Jerun), který přijel asi 4 dny po mě, a který tu bude se mnou celý rok a společně budeme připravovat a vést kurzy pro místní učitele – bude to každou sobotu celé dopoledne a zahrnuje to témata od didaktiky, obecně a speciální pedagogiky, až po vývojovou a sociální psychologii. Zatím jsme se byli podívat ve třídách, jak tu probíhá výuka, ale je to tu dost zmatené, třeba kluci ve druhé třídě se učí dělit, ale přitom většina z nich neumí ani sečítat. Taky je problém, že místní učitelé vůbec nepoužívají pomůcky, co tu jsou.
S franinou docela bojuji, občas mám problémy rozumět a než ze sebe něco dostanu, tak to taky trvá, ale snad to půjde, je dobré, že hodně času trávím s Jerunem, který mluví francouzský dobře a musíme se spolu na všem domlouvat, tak se cvičím. Taky se učím svahili, protože jakžtakž svahilsky mluví až tak ti z páté či šesté třídy, ostatní umí z franiny jen pár slov a to si je ještě používají jak chtějí. Takže občas vůbec nechápu, co po mě povídají.
Když jsem sem jela, tak i když jsem se těšila, nedovedla jsem si představit, jak tu budu spokojená. Ale i když jsem občas docela unavená, tak se tu cítím hrozně příjemně.
Ivana Chatrná z Lubumbashi
P.S. A kdo by mě chtěl napsat dopis, tak může na tuhle adresu:
Missie Prokuur Don Bosco
Lubumbashi
Bakanja centre
Ivana Chatrna
Wespelaarsebaan 250
3190 Boortmeerberck
Belgique
