Kongo - Ivana Chatrná - Povelikonoční
Ahojte všichni, tak zas po nějaké době další email, moje drahá sestřička psala už poslední email, protože za týden opouští Ugandu, ale já jsem tu ještě nějaký čas, takže ode mě se dočkáte ještě několika dalších :-), ale už se mi to tu taky krátí:-(
Tak co se tu událo od Velikonoc? Tak za prvé po velikonocích se ve škole oznamovali výsledky zkoušek za druhý trimestr, které proběhly před velikonočními prázdninami a k naší radosti první místa ve všech třídách obsadili naši intern (tj. kluci, kteří tu bydlí). Taky kluci, které mám na individuální lekce docela prospěli, největší radost mám ze dvou druháčků, kteří ke mně přišli asi v pololetí s tím, že neznali ani jedno písmenko a neuměli spočítat třináct minus pět a teď prospěli, jeden z nich měl dokonce víc než šedesát procent, takže super.
Zadruhé tento víkend začínají Jeux salesien, tj. sportovní turnaj mezi všemi salesiánskými a nevím, jestli i ještě dalšími školami tu v Lubumbashi, tak kluci pilně trénují a chtějí zvláště ve fotbale vyhrát celý turnaj. Tak se těším, jak budu fandit:-) a běda jestli nevyhrají! Chystám se fandit i volejbalistům, ale těm moc šanci na výhru nedávám, zvlášť poté co jsem viděla hrát jiný tým, který na rozdíl od toho našeho hrál téměř profesionálně. Bohužel nevím, jestli budu moct poslat nějaké fotky, protože můj foťák se zničehonic nějak pokazil, takže jsem odkázaná na to, co nafotí buď Jeroen nebo Eva, ale ti jsou teď v poslední době furt nějací nemocní a leží (narozdíl ode mě, která jsem stále zdravá a musím pracovat:-). náš f
otbalový tým
Za třetí nastalo období otázek, jak tu kluci říkají „education de la vie“, a chápou pod tím něco jako sexuální výchovu, která je tu stále pěkně tabu, takže kluci nevědí bez přehánění vůbec nic. Občas když se mě ptají, tak váhám jestli to fakt neví nebo si ze mě dělají srandu, ale vzhledem k tomu jak pak s vyvalenýma kukadlama úplně vážně poslouchají, tak si říkám, že si srandu asi nedělají a opravdu tak tápají. Pro nás je to opravdu neuvěřitelný, že třeba takový patnáctiletý kluk neví, jak se narodí dítě, ale tady je to fakt normální a to nemluvím o jiných věcech. Navíc tu jsou i docela rozšířeny různý pověry jako například to, že AIDS můžeš chytit štípnutím komára, takže pak se nemůžem divit, že Afrika je HIV prolezlá od zvrchu dolů. No tak když po večerech přichází otázky, tak se jim to snažím vysvětlit, ale občas je to docela složité, protože k tomu nemáme žádnou knížku nebo aspoň obrázky a vzhledem, že pro mě ani pro kluky není francouzština jazyk, který bychom perfektně ovládali, tak je to občas docela komplikovaný..., ale snažíme se:-)
Za čtvrté jsme se po velikonocích snažili s Evou a Jeroenem prosadit, aby aspoň ti nejmenší chodili dřív spát, protože nám tu v poslední době přibývá těch maličkých, a ti chodí spát stejně jak ti velcí a když je proud, tak je to často až kolem desáté hodiny a vzhledem k tomu, že děcka vstávají v šest, tak pak přes den ve škole různě pospávají, sice se to dečkám řeklo, ale praktické provedení zatím poněkud vázne... no tak jsem zvedává jak to nakonec dopadne a jestli malí začnou pravidelně chodit spát dřív nebo to po čase zase spadne do stejných kolejí.
Za páté ubylo výpadků proudu, ale pro změnu se polámaly sprchy, takže se kluci umývají venku v lavórkách, což je někdy docela komické, bohužel to však vede k tomu, že ti maličcí jsou téměř stále špinaví (teda pokud je neumyju já), ale motivuju je, že kdo je čistý a čerstvě umytý, tak si ke mě může přijít pro trošku pomády, kterou jsem tu pro ně koupila. A vzhledem k tomu, že se tu všichni děsně rádi krémují, dokonce si tu pomádu natírají i do vlasů, tak se jenom bráním tomu, aby v dobré vůli nedávali pomádu do vlasů i mně:-)
Za šesté jsme teď dva víkendy během těch školení pro učitele, co tu probíhají každou sobotu, měli kurz arteterapie od jedné řádové sestry, původem francouzky, která studovala arteterapii a která pracuje v domě, co se stará o holky které se dostaly na ulici. Ta donesla ukázat, co tam s holkama kreslý a povídala jak pracuje a i my jsme kreslili a bylo to prostě hrozně fajn a zajímavý.
z přednášek o arteterapii Taky mě to úplně dobře naladilo a i pomohlo, protože po 
velikonocích byli kluci nějak špatně naladění, furt se někdo naštvával nebo i brečel, nevím jestli ještě doznívá stres po velikonočních prázdninách (někdo mohl o prázdninách domu, někdo neměl kam jít, někdo se měl doma relativně dobře, někdo nedostal ani najíst,....) nebo nevím co se děje, ale výsledek byl, že tu nebyla zrovna nejlepší atmosféra, takže jsem při kreslení trochu zrelaxovala. Pro představu, například minulý týden, jsem zavírala knihovnu, už tam nikdo nebyl, jen jeden nebo dva klučíci co mi pomáhali zametat, když tam vlítl jeden z těch prostředních úplně mimo sebe rozčílenej a zničehonic, že musí strhnout fotku na které je on a která je nalepená na skříni jako dekorace (mimochodem, ta fotka je tam od té doby co je knihovna otevřená a nikdy mu to nevadilo). Když ho v tom stavu viděli ti dva malí (bylo zrovna po knihovně pro první a druhou třídu) co mi pomáhali uklízet, tak se strachy zdejchli jak pára nad hrncem. I já jsem chvíli myslela, že buď zdemoluje knihovnu a roztrhá všechny fotky, co tam jsou nebo praští mě, ale nakonec se mi ho podařilo nějak uklidnit. No a pak tam jenom seděl beze slova a vypadal úplně jak hromádka neštěstí, tak jsem se ho pouze zeptala, jestli ho něco trápí..... a on začal jen tak potichu plakat, nakonec jsme tam spolu strávili víc jak dvě hodiny a když už byl čas jít na večeři, tak mě ještě prosil ať mu povykládám nějakou pohádku, tak jsem zas povídala a pak relativně spokojeně odešel,.....
No čím dál víc si i na takových drobnostech uvědomuju, jak mají kluci hluboko v sobě, že oni jsou ti co jsou prokletí, ti co jsou odmítáni všemi, ti co přináší jen neštěstí,... například dva kluci od nás začali zpívat v chorálu v kostele ve farnosti (musela jsem se tam na ně jít podívat jak zpívají, zpívali krásně, byli spokojeni že jsem tam byla, ale mělo to jeden háček, mše byla v neděli v sedm ráno, takže sbohem nedělní spánku) a tam po nich teď chtějí peníze na ušití nějakých stejných chorálových oblečků. No tak mě to říkali, tak jsem jim říkala ať řeknou p. Sergovi, že ten to nějak může vyřídit s knězem co je ve farnosti a oni úplně s děsem v očích, že to ne, že tak by se v chorálu dozvěděli, že oni jsou „vagabond“ z Bakanja a vyhnali by je,.... že to radši půjdou o víkendu do města čistit boty a zaplatí to pak sami. Nebo jiný příklad, bavili jsme se s těma většíma klukama o holkách a jeden mi povídá, že má holku co ví, že on bydlí tady v Bakanja a stejně ho má ráda, a pak chvíli přemýšlel a ještě opakoval, že ho musí mít opravdu moc ráda, když se s ním baví i když ví, že je z Bakanja. A ostatní hned přikyvovali a povídali jaký má štěstí:-)
Tak koukám, že jsem se zase rozepsala, tak už radši rychle končím, všechny vás moc zdravím a přeju krásné jarní dny. Iva
