KONGO - Markéta Lengálová - 5. dopis - Páté jambo aneb březen měsíc internetu

30. března 2011

Páté jambo z Konga! Co se stalo a co se děje mezi obratníky…

V lednu jsme oslavili Dona Bosca, jak jinak než slavnostní mší a hrami s kluky.
Na konci ledna taky přijela nová belgická dobrovolnice a tak je to
příjemná změna, že už tu nejsem sama holka. Teď už jsme na odpolední
knihovnu dvě a tak líp zvládáme nejenom kontrolovat, aby věci z
knihovny nekontrolovaně nemizely v propadlišti dějin, ale taky máme
víc času hrát s kluky hry, které se nám v knihovně nastřádaly, ale
nikdo si jich moc nevšímal, protože je nikdo neuměl hrát, a někdy k
jejich nadšení a pobavení hrajeme i fotbal. Navíc v listopadu nám do
knihovny díky darům přibylo přes 500 nových knížek. Kluci mají
nejradši obrázkové knížky a nejvíc frčí samozřejmě lidské tělo a jak
to s těma dětma vlastně funguje. Nepředpokládala jsem sice, že mě
tohle vysvětlování čeká už v mých jedenadvaceti letech, ale protože mě
kluci nechodí jenom provokovat, ale opravdu je to zajímá, tak si občas
sednem kolem nějaké knížky a povídáme, prohlížíme obrázky, oni se
ptají a já vysvětluju.
I já si to s dětma teď víc užívám, ve dvou máme zkrátka víc času na
povídání s velkými a rošťačení s mrňaty, na kterých je nejvíc vidět,
jak jim chybí dotek mámy.
I ve škole nám to jde dobře, pořád líp  Navzdory tomu, že už se
kvapem blíží třetí trimestr, nám stále do školy přibývají noví žačci,
v první třídě je už skoro šedesát kluků. I naše třída, ve které s
jedinou místní učitelkou Christine válčíme s negramotností už větších
kluků, se rozrostla tak, že už se nevejdeme do knihovny, která nám
provizorně sloužila jako třída, a museli jsme se přestěhovat do
velkého sálu, který je využíván jako jídelna, společenská místnost a
nyní tedy i třída.
Většina kluků se učí ráda. Zvláště moji žáčci, které si beru na
individuální hodiny, ocení, že jim někdo věnuje svou plnou pozornost.
Hodně z nich má zkušenost s drogami, zvláště s marihuanou a čicháním
lepidla, což je na ulici nejběžnější droga. A na některých to je
poznat, drogy jim trvale změnily myšlení a reakce. Pro české teenagery
by to byla dobrá protidrogová kampaň, kdyby věděli, co jim marihuana
dělá s mozkem. Nicméně i takovýmhle klukům se u nás snažíme dát
budoucnost. I kvůli jejich vyššímu věku to jde s učením hodně ztuha, o
to větší ale mají radost, když se naučí nové písmenko, přečtou první
slovo nebo se naučí nové francouzské slovíčko (protože mám i jednoho
žáčka, který francouzsky neumí skoro nic). To se jim rozzáří oči a
dožadují se pastelek, aby mohli hned za odměnu vymalovat obrázek,
který ono slovíčko ilustruje. Radost z úspěchu je nejlepší motivace k
dalšímu učení.
Březen – měsíc internetu. Nevím, jestli to ještě v Česku probíhá.
Každopádně u nás shodou okolností ano. Místní mě občas viděli dělat
takové „zázraky“ jako třeba odvirování počítače, zprovoznění tiskárny
tím, že jsem vytáhla a znovu zastrčila napájecí kabel, přeinstalování
operačního systému, zviditelnění „neviditelných“ e-mailů
maximalizováním okna a podobně. A tak, aniž bych byla nějak zvláště
informaticky vzdělaná, jsem se stala něčím mezi administrátorem a
servisním technikem našich počítačů. V praxi to znamená, že mě jednoho
dne otec Eduard odvedl do místnosti s devíti počítači, jejichž stáří
se pohybovalo mezi pěti a patnácti lety a z nichž fungoval jeden občas
a dva podle nálady, a povídá: „Já bych chtěl, aby se tady zprovoznila
internetová kavárna. Připojení máme a tak budeme moct vydělávat
alespoň nějaký malý peníz.“ Tak jsem se na týden zavřela společně s
počítači, spoustou kabelů a šroubováků. Občas někdo zvědavě nakoukl,
ale protože uviděl spoustu otevřených a napůl rozebraných počítačů a
Markétu pobíhající sem tam se šroubovákem v ruce rozčileně si pro sebe
drmolící něco v podivném jazyce, většinou se klidil rychle pryč. Světe
div se, po týdnu jsem vylezla ze svého počítačového brlohu a teď máme
pět fungujících počítačů s připojením k internetu. Internetová kavárna
je sice silné slovo, ale široko daleko kolem našeho centra žádná
možnost připojení k internetu není, o zákazníky není nouze, a máme teď
alespoň nějakou možnost přispívat si sami byť malým penízem na provoz
školy a internátu. Bohužel počítače, které máme k dispozici, už mají
svá nejlepší léta dlouho za sebou a pravděpodobně budou jeden po
druhém odcházet do věčných lovišť.
A tak na závěr výzva pro potenciální dárce: pomozte nám postavit se
alespoň z malé části na vlastní nohy, díky novým počítačům bychom
byli schopní vydělávat peníze, kterými můžeme podporovat provoz
internátu a školy pro děti z ulice!