26. 12. jsme s Elianou vstaly brzo ráno, vzaly baťohy na záda, klobouky na hlavu, kličky od chatky pověsily za okno salesiánům (a s věčným pocitem, že určitě něco nemám), jsme opustily Lesotho. Čekaly jsme asi tři hodiny na stanovišti minibusů-taxi, ale zase máme jistotu, že jsme jely tím prvním směr Gauteng (tyhle minibusy totiž neodjedou, dokud se nezaplní). Letěly jsme z Johannesburgu nad Botswanou do Lusaky – hlavního města Zambie.

Silvestra jsme oslavily v městečku Livingstone na Viktoriiných vodopádech. Vodopády jsou kapitola sama pro sebe a i kdybych vypsala všechny superlativy co znám, tak to vystihnout prostě nedokážu.

Na tříhodinovém pěším safari jsme viděly spoustu zvířat (zebry, žirafy, antilopy, hrocha, pakoně...), ale stejně nakonec mám víc fotek našeho průvodce (a ne mojí zásluhou:) ).

V Lusace jsme navštívily slum Chawama, sirotčinec, školy, viděly i bohaté domy a větší kontrasty než v Lesothu. Pomáhala jsem na klinice pro HIV pozitivní, měřila tlak, teplotu a vážila jsem je. Zdravila jsem se s umírajícími na AIDS a ptala se jich, jak se mají a oni odpovídali, že dobře. Došlo mi o jak obrovskou pandemii se jedná a došlo mi, jakou hodnotu má okamžik. (A samozřejmě mi dochází, že se teď pohybuji na velmi tenkém ledě a že se hodně vzdaluji od evropského myšlení, když tohle píšu;). )

Mazabuka je centrum pěstování cukrové třtiny. Pro turisty tam není moc k vidění, ale místní ho mají rádi a za nic by neměnili. Genius loci je větší než na vodopádech. Myslím, že jsem tam nebyla naposledy.:)

Mansa je město na severu, nedaleko Lubumbashi, cesta tam nám zabrala celý den a zpět celou noc úplňkovou buší. Nedaleko Mansy je jezero Bangweulu. Strávily jsme u něj příjemný den. Trochu jsme se vykoupaly, ale ne moc daleko od břehu, protože je tam dost krokodýlů. Vedle nás jedna žena prala a kolem ní pobíhaly čtyři děti. Páté měla na zádech.

Do Kapského města jsme musely jet autobusem přes Zimbabwe, protože Zambian Airways zcela charakterně zrušily den před naším odletem všechny lety, zavřely kanceláře a odmítly komunikovat. Pasažérů v autobuse bylo víc než sedadel, takže jsem strávila noc v uličce, s hlavou na stehně černošky (ještěže jsou tak macatý:) ).

Najít na konci Afriky tak evropsky vypadající město je přinejmenším zvláštní; Stolová hora, mys Dobré naděje, Chapman´s peak, luxusní auta, nekonečné slumy, pohlednicové výhledy a spoustu studentů angličtiny.

Už jsem si myslela, že první krajané, se kterými se tu potkám budou rodiče, ale v den jejich příjezdu jsem potkala Čecha, který je v JARu přes 40 let.

Jako kdybychom se s rodiči neviděli jenom pár dní. K večeři jsem měla český chleba s českým sádlem. Bůček byl zabaven na letišti, i když za něj mamka hodně a dlouho bojovala. Kontrola nepřistoupila ani na její návrh, aby si vzali větší půlku.:) 

Náš návod na použití Afriky - plán cesty, který jsme s tátou tvořili několik měsíců předem, fungoval přesně až do neděle 26.1. Během jediného rána nám uletělo letadlo (naštěstí jsme mohli využít možnosti letět za doplatek s British Airways) a pak přišel pocit nihilismu srovnatelný s Máchovým Májem, kdy jsem pár minut před druhým odletem byla v bezcelní zóně bez hodinek (!), peněženky s kartou, pasu, palubního lístku... Už jsem si myslela, že poletí sami, ale pak někdo na poslední chvíli přinesl můj pas k přepážce, protože mě znalo snad celé letiště, jak jsem pobíhala tam a zpět.

Možná by mě to všechno štvalo víc, kdyby naší destinací nebyly (zase) Viktoriiny vodopády, tentokrát v Zimbabwe, kde v obchodech nic není, ekonomika je naprosto zhroucená, učitelé nechodí do škol, protože jsou placeni v zimbabwských dolarech, lidé mají hlad, k večeru nabízí  vyřezávanou sošku za bochník chleba nebo tričko a čekají na změnu, jen aby nezačala válka. Obdivuji jejich přístup a houževnatost. Nevím, co bych sama dělala na jejich místě. Pořád se nemůžu ztotožnit s postojem, že toto je prostě realita, kterou musíme akceptovat. I když ono není zas tak těžké ji akceptovat z evropských podmínek. (a zase na tenkém ledě:) )

Zodpovědně jsme se chopili naší role turistů utratit tam co nejvíce peněz; nakoupili jsme dárky, svezli se po řece Zambezi a letěli vrtulníkem nad Viktoriinými vodopády.

Poslední dny návštěvy jsme strávili v Lesothu. Viděli jsme školy, nechali lesothské děti napsat odpovědi na dopisy od českých, adrenalinově jsme vyjeli jeepem do hor na Katse dam a pak to všechno zakončili projížďkou na koních.

Teď se tak trochu poflakuji a léčím s malárií, ale plánuji to brzo ukončit.:)

V dalších měsících mě čeká školka, na základní škole budu mít tentokrát čtvrté a páté třídy, jeden ročník švadlenek na matematiku, na střední budu mít doučování z matematiky a pak zase oratoř – ta je tady velkou výzvou a trochu bolestivým místem, ale přišel mladý polský salesián plný elánu a myslím, že se hodně věcí změní. Už se na to všechno těším.

Tak se mějte co nejlíp dovedete a dávejte na sebe pozor.

Eva