LESOTHO - Eva Sobková - Děti jsou tu vděčné
Takže nejprve něco o St. Lukes Salesian Mission. Nachází se v dělnickém městečku Maputsoe jen pár metrů od hranic s JAR. Odbočíme přímo z hlavní silnice, projedeme branou a pak se pomalu vydáme po prašné cestě nahoru, do mírného svahu.
Cestou mineme po levé straně hřiště, základní školu, dům salesiánů a školku se zahradou, po pravé pak Mazarello centre, střední školu St. Bonifác a oratoř. Můžeme se zastavit nahoře před kostelem, u domu salesiánek, a ještě jednou se otočit a celé si to zopakovat. Salesiánky mají na starosti vzdělávací zařízeni, tedy základní školy (další je nedaleko Maputsoe, ve vesnici Ha Chaka), střední školu, mateřskou školu a Mazarello centre pro mladé ženy, tříletý učební obor, kde se vyučují teoretické předměty (angličtina, matematika,...) a praktické předměty (šití, pletení, vyšívání,...). Salesiáni zodpovídají za dvě farnosti (Maputsoe, Ha Chaka) a oratoř.
Dobrovolníci obvykle bydlí ve dvou sousedících chatkách k tomu určených, kde si i sami vaří. Možnosti zapojení dobrovolníků je mnoho; vyučování ve školách, školce, pomáhání v oratoři a pak vlastní iniciativa. Já učím matematiku v Mazarello centre, výtvarnou výchovu na základní škole, dopoledne trávím ve školce u dětí, odpoledne v oratoři nebo na školkové zahradě. Vzhledem k tomu, že v prosinci a lednu jsou celkem šest týdnů dlouhé prázdniny, kdy se nic moc neděje a je možnost odpočinku, případně cesty po okolí, pracujeme i o víkendu a během školního roku není žádný vyložený volný den.
Život na misii plyne tak nějak volněji. Za práci se dá považovat buď všechno nebo nic. Lidé se rádi zastaví, popovídají si, ocení snahu učit se jejich jazyk i fakt, že jste tu rok pro ně. Když jdu po městě z domku vylézají děti a volají:,,Dumela, ausi Eva‘‘ , nebo častěji ,,Dumela sister Eva‘‘ sister je pro ně každý běloch. (Včetně Briany z Irska:) ) Jednou v noci v kostele probíhala hudební soutěž. Atmosféra velice působivá, hluboké černošské hlasy podmanivé a nuda k zbláznění, protože když soutěž, tak pro všechny rovnocenné podmínky a všech dvacet sborů zpívalo stejnou píseň.
Děti jsou tu vděčné. Jednou jsem šla do oratoře, ale bylo zavřeno, protože salesiáni tu zrovna nebyli. Před brankou si hrálo několik kluků. Klíče od oratoře jsem sice nesehnala, ale vzala jsem si v pokoji gumu na skákání a pexeso a hráli jsme si před brankou. Když už se stmívalo a kluci museli jít domů, nejstarší z nich (asi tak dvanáct let), se mě za všechny uklonil a pronesl vážně: ,,Děkujeme mnohokrát, že sis s námi hrála. Bůh Ti za to žehnej.‘‘
Tak se mějte moc hezky!
Eva
