SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – Říjen 2011
SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – Říjen 2011
(kompletní text dostupný na http://zapiskysvazijske.blog.cz/)
Můj den v Africe
Ráno většinou bývá volnější, protože dětičky jsou ve škole se svými učiteli a tam my dobrovolníci nezasahujeme. My máme tedy dopoledne za úkol vyzvednout pro děti jídlo v obchoďáku - resp. v tamější kuchyni - a dovézt ho do některého z domů, které patří k MYC (Manzini Youthcare Centre). Pro mě je tu ještě speciální úkol, když jako "počítačový expert" dopoledne nadávám nad některým z počítačů v místní kanceláři a zoufalou rychlostí (resp. pomalostí) místního internetového připojení. Jinak odpoledne je už mnohem pestřejší. Rozdělujeme si mezi dobrovolníky, kdo půjde hlídat děti do sportovní haly a kdo půjde na muziku. Na mě zatím většinou vyšel sport, což mě vcelku baví. Mimochodem jsme se dozvěděli, že zdejší sportovní hala je největší ve Svazijsku a občas si ji půjčují některé národní týmy k odehrání důležitých mezistátních zápasů. Musím podělit o zajímavý poznatek o srovnání českých a afrických dětí, které se dostanou k balónu a k nějaké hře. Na Afričanech je opravdu poznat, že se jim rozhostí na tváři pocit neuvěřitelného štěstí… obrovsky si to užívají a každý pohyb s balónem je pro ně prostě slast. Ne že by si české děti nerady hrály s balónem, ale dle mých zkušeností mají tendenci často co nejvíc vyhrávat za každou cenu a tak nějak se s tím prát. Tenhle jev jsem tady zatím zaznamenal opravdu málo. Je vidět, jak prostě zdejším lidem při jejich chudobě stačí ke štěstí opravdu málo. Další možností na odpoledne je tedy zmíněná hudba, většinou místní Maremba band, o níž jsem se už zmiňoval v minulých zápiscích, případně individuální doučování. Večer pak bývá občas volno, ale dvakrát týdně máme ještě speciální hromadné doučování.
Můj první africký tutoring
Tento týden jsem tedy absolvoval své první doučování (tutoring - což se odlišuje od běžné učení teaching) v Africe s tím, že jsem raději začal s menšími dětmi v Sikhunyaně. Doučování v Sikhunyaně byl rozhodně zajímavý zážitek. Prvním zásadním krokem bylo vyhnat děti od televize, protože zrovna ve své "společenské místnosti" (prostě velká místnost téměř bez vybavení, jen s pár pochybnými sedačkami a skříní s dost starou televizí uzavřená mříží) sledovali nějakou "hustou americkou akčňárnu". Docela jsem chápal, že za těchto okolností Mischovo zvolání "Study time" několikrát opakované nebylo přijato s nadšením. Nicméně nakonec se děti začaly trousit do své vyučovací místnosti. Pak se tak nějak rozdělily podle stupňů, my si rozdělili je a začalo doučování. Rozdíl mezi oběma dny byl v tom, že v pondělí byli chlapci vcelku klidní, zatímco ve středu se někteří experti rozhodli předvést, co si o celém vzdělávacím systému myslí a dávali to dost hlasitě najevo. Trochu tím rušili ty děti, které se tam přišly prospat. Abych to zase nepřeháněl, někteří byli i docela snaživí a občas si něco načmárali do cvičebnic nebo do sešitu. Mimochodem s učebnicemi je tady docela problém a stejně tak občas i se sehnáním tužek a papíru. Než začne samotná výuka, obvykle se několik dětí vytrousí pryč, že nemají tužku a musí si ji sehnat… Docela mě překvapilo, že se chlapci ještě vrátili zpět. Poučení pro příště - sehnat zásobu tužek a papíru. Učebnice jim ale kupovat nemůžeme a ty mají tak nějak na příděl a na půjčku od svého domu… Možná si dokážete představit ten zmatek. Jinak jsem tedy alespoň poznal, jak chlapci v Sikhunyaně žijí, viděl jejich pokoje a postele, a doufám, že jich brzo pár poznám trochu líp, abych zjistil jejich příběhy. Ovšem Otec John nás varoval, že ve vyprávění dojemných příběhů jsou zdejší děti (i dospělí často) docela mistři, když cítí, že by z toho mohli něco mít.
Jak jsem mluvil o demokracii
Byla pro mě poměrně zajímavá zkušenost, když jsem jedno odpoledne zkusil doučovat i větší děti v domě Ejabulweni. Těm je většinou kolem 14-17 let a spoustu z nich čeká v listopadu závěrečná zkouška. Proto jsou k učení docela motivovaní a odpolední dobrovolný tutoring od nás dobrovolníků začíná být žádaný a "atraktivní". Na mě vyšlo čtvrteční doučování ze Social Studies. Pod pojmem "sociální studia" se tu zahrnuje v podstatě zeměpis, historie, sociální vědy, politologie (pochopitelně na velmi základní úrovni). Marius říkal, že podle učebnic je tu učí o tradičním modelu rodiny - otec jako vydělávající hlava rodiny, jemu je podřízená matka (čili jeho manželka), která hlavně vaří a pod nimi jsou pak děti. Já sám jsem ve čtvrtečním tutoringu mluvil (podle osnov) o USA a Velké Británii. Kluků přišlo dohromady asi 5 (občas se tam prostřídali). Začali jsme o USA a bylo zajímavé porovnávat jejich africký pohled s tím evropským. Rozhodně nejsou na svůj věk hloupí. Když jsme probrali takové ty základy, jakože na Aljašce je fakt zima a v Kalifornii fakt vedro, přišla řeč na volby a politiku. Zaujalo mě, jak v této autoritativně ovládané zemi učí všechny o demokracii. Je pravda, že se tu nijak přehnaně nezdůrazňuje význam svobody, ale to se ani nedivím. Každopádně ke konci pak kluci měli otázky o tom, jaký je vztah bílých Američanů k původním obyvatelům (indiánům) a taky jak žijí černoši v Americe, speciálně ti, které vidí v amerických filmech. Taky se ptali, jestli byl George Bush opravdu tak zlý, jak se o něm tady všeobecně vypráví. Na tohle se pochopitelně nedají dát jednoduché a jednoznačné odpovědi, ale byl jsem docela rád a v podstatě mile překvapen, jaký mají kluci o dění ve světě zájem.
Kultura a politika Rákosového tance
Viděl jsem dokument o Svazijsku z roku 2007 pod názvem Without the King (pokud vás zajímá africká kultura a mentalita, doporučuji si to stáhnout). S tím jsem pochopil, že s demonstracemi, přímými protesty proti králi, cestou k demokracii a svobodě je to tady poněkud složitější. Král otevřeně mluví o tom, že k demokracii je dlouhá cesta, že o ní klidně nechá mluvit a diskutovat, nechá si poradit, jaké konkrétní kroky ke zvelebení svého lidu má udělat, ale že trůnu a moci se vzdát nemůže. Kolem roku 2000 dokonce vyhlásil první ústavu Svazijska (do té doby od vzniku Svazijska v roce 1968 vládli králové pouze prostřednictvím dekretů), ale pochopitelně tato ústava nic neřeší. V jeho rukou zůstala absolutní moc. On sám si vybírá vládu a rádce, velkou část parlamentu, přímo ovlivňuje soudce a nedává šanci na jakékoliv volby. Statistiky jsou neúprosné - zatímco královská rodina žije v 7 palácích, má "flotilu" desítek luxusních aut a na účtech miliardy amerických dolarů (jeden z účtů obsahující asi 10 miliard dolarů psaný přímo na jeho rodné jméno Makhosetive, nikoliv na oficiální královské jméno Mswati III., je uložen v bankách v Saudské Arábii), tak ve Svazijsku žije prý kolem 69 % lidí pod hranicí denního přijmu asi 63 centů (amerických) a 41 % je HIV pozitivních (této statistice si ale dovolím nevěřit, protože to už by tu všichni dávno pomřeli… nicméně přes 20-25 % je to určitě).
Když byl v roce 2001 král na zasedání OSN obviněn, že příliš málo bojuje proti AIDS a nechá své lidi bezostyšně umírat, Mswati III. se upřímně rozhořčil a prohlásil, že to tak nenechá a rozhodně proti šíření zhoubné nemoci zasáhne. Zasáhl. Vyhlásil oficiální zákaz sexuálního styku pro všechny neprovdané náctileté (teenage) dívky. A to prosím v zemi, kde k sexu mají z tradice otevřenější vztah, než v Evropě či USA dnes sice svobodné (řekněme místy až promiskuitní), ale vycházejí z dost puritánských kořenů - aspoň ve srovnání s jižní Afrikou. Cožpak takhle se dá dělat politika? Zákaz byl oficiálně zrušen v roce 2006, v boji proti AIDS nijak výrazně nepomohl a král v oněch pěti letech pojal za manželky dvě nové mladé náctileté dívky. Stalo se to během tradičního rituálu Rákosového tance (Reed Dance), který se tu koná každý rok. Rituál trvá několik dní a musí se ho povinně zúčastnit všechny panny z celého Svazijska. Nevím úplně přesně, jak tady vedou jejich registr, ale každopádně je před začátkem rituálu svážejí náklaďáky z celé země. Letos jich tam bylo asi 60 tisíc. Od malých holčiček, které se sotva naučily chodit a zvládly nějakých pár základních tanečních pohybů až po ony náctileté "krasavice" (u starších už pochopitelně panenství nehrozí). Navlékli je do různých "tradičních kostýmků" skládající se většinou z různých střapců, přičemž horní část těla zůstávala odhalená, a nacvičili s nimi různé taneční pochody a hromadné vlnění a poskakování. Trochu to připomínalo spartakiádu. Dívky pak několik dní tancovaly pro krále. Pouze jeden z těchto dní byl rituál přístupný veřejnosti, takže se tam sjely davy místních i turistů z širokého okolí včetně Maria a Mischi. Na konci rituálu má pak král možnost vybrat si z oněch panen další manželku. Letos to neudělal a zůstal na svých patnácti.
S tím mnohoženstvím je to tady vůbec zajímavé. Král sám je křesťan a naprostá většina země se hlásí ke katolickému křesťanství. Ovšem tradiční polygamie se kvůli tomu rozhodně nehodlají vzdát. Když jsem se o tom bavil s některými místními křesťany, tak tvrdili, že v samotné Bibli žádný takový příkaz o monogamii není a že to vychází jen z evropských tradic. A ty tady přece nemusí dodržovat. Nevím, nejsem takový znalec Bible, abych to mohl nějak vyvrátit či potvrdit, ale každopádně více žen tady běžně mohou mít i jiní lidé, nejen král. Ale je pravda, že naprostá většina z nich si to stejně nemůže dovolit z finančních důvodů, takže je to spíš teoretická možnost. Nicméně rodiny jsou tu opravdu veliké. Jeden z našich černošských přátel, vzdělaný sociální pracovník Mxholiti (říkáme mu Bravo), má doma osm sester a sedm bratrů, sám je zatím jednou ženatý a uvažuje o druhé ženě. A to je tady naprosto běžné. Dokonce tu prý platí nepsané pravidlo, že pokud umře muž v manželství dříve než žena, pak má na tu ženu nárok rodina zemřelého - většinou si ji vezme starší bratr. Jinak by totiž rodina přišla o věno, které nevěsta do manželství přinesla. Proto je lepší zachovat ji včleněnou do rodiny.
Jindřich Kačer
