SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 16. prosince 2011
SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 16. prosince 2011
Sportovní týden
Adventní čas vypadá tady v Africe poněkud odlišně, než ho známe ze střední Evropy. Především tady pochopitelně nikdo nečeká sníh (slyšel jsem, že i v ČR přišel letos poměrně pozdě) a hlavně dětem začínají na začátku prosince dvouměsíční prázdniny. Nám tak skončil večerní tutoring (doučování) a už od konce listopadu jsme připravovali velký týdenní sportovní program pro děti. Když jsem připravoval propagační letáky, které jsme roznášeli po celém městě, tak tam byla mimo jiné i poznámka: „Every day free lunch“ (každý den oběd zdarma). Tušil jsem, že to asi nebude žádné vyvařování se třemi chody a aperitivem, ale čekal jsem nějaký ten chleba s nějakou marmeládou, nebo levným salámem či sýrem. Když jsem pak zjistil, že děti dostávají pouze kus suchého chleba a k tomu kelímek šťávy (vody se sirupem), tak jsem si znovu uvědomil, jaký je to rozdíl oproti Evropě. Zkuste dát dětem na oběd suchý chleba. Ale tady byli všichni spokojení a evidentně byli rádi, že vůbec mají co jíst.
Sportovní týden se i jinak vydařil náramně. Trochu jsem měl strach, jestli budou mít děti o prázdninách vůbec zájem, ale tady opravdu není jinak moc možností, co by mohly dělat s jejich finančními možnostmi. Takže jsme tu každý den měli přes 200 dětí, které se mohly vyřádit v různých sportovních aktivitách. Nejoblíbenější je samozřejmě fotbal. Už jsem asi zmínil, že afričtí kluci mají tendenci kopat do všeho, co se jenom dá. Když dostanou basketbalový míč, je potřeba jim neustále připomínat, že do tohohle se nekope a obvykle je třeba se ho dotýkat rukama, nikoliv nohama. Jenže fotbal mohlo hrát najednou jen 12 kluků, takže ostatní se museli zabavit jinak. Byl tam basketbal, netbal (takový zmenšený basketbal s menšími koši hlavně pro holky, neznám přesný český název), skákání přes lano. Já jsem měl na starosti menší sportovní místnost, které říkáme Game room, kde se hrál badminton, stolní tenis a stolní fotbal. Tam jsem strávil celý týden a musím říct, že mě to moc bavilo, i když po pravdě bylo trochu únavné vysvětlovat Afričánkům asi posté, jak mají držet ping-pongovou pálku a že mají při ping-pongu počkat, až míček dopadne na stůl a teprve pak můžou hrát. Ping-pong tu patří k oblíbeným zábavám, ale většina dětí se vůbec nestará o nějaká pravidla. Jsou zvyklé hrát na provizorních stolech s provizorními pálkami. Když jsme jim na sportovní týden koupili z rozpočtu MYC opravdové pálky s potahem, tak spousta z nich je vyzkoušela, prohlásila, že jsou moc těžké a raději chtěla zpět své obvyklé „dřevo“ bez potahu.
O to zajímavější byl pak pátek, který jsme vyhlásili jako turnajový den. Nejsledovanější turnaj byl samozřejmě fotbalový, ale tam jsem se vůbec nedostal ani na podívání. Mým úkolem byl totiž pochopitelně turnaj ve stolním tenise. Podle výše uvedených řádků si asi umíte představit, jaký byl problém vysvětlit dětem, že mají hrát set do 11 bodů a že se hraje na dva vítězné sety. Vzhledem k tomu, že jako rozhodčí tam mohly fungovat zase jen další děti, tak jsem nemohl trvat na tom, aby se hráči pravidelně střídali po třech podáních. Nemluvě už o tom, že většina z nich vůbec neumí podávat. Když si k tomu připočítáte, že jsem musel hlídat dvě věkové skupiny (do 13 let a od 13 let), zapisovat všechna ta nezvyklá africká jména a nakonec po odehrání skupin ještě uspořádat semifinále a finále, tak se vůbec divím, že jsem to nakonec zdárně dokončil. Ale děti na prvních třech místech dostaly medaile, nějaká ta lízátka a byly spokojené. Nakonec jsem si ještě neodpustil zahrát si zápas s vítězem starší kategorie, abych si ověřil, že ho ještě dokážu porazit. Měl výhodu, protože byl rozehraný, takže to se mnou zpočátku vypadalo zle, ale nakonec jsem ho přece jen dostal.
Na závěr bych měl ještě doplnit, že kromě sportovních aktivit jsme dětem pouštěli každý den nějaký film, dobrou muziku a součástí sportovního týdne byla i výuka (něco jako seminář či povídání) takzvaných „lifeskills“ (tedy něco jako dovedností pro život), kterou vedla místní svazijská sociální pracovnice Zanele. Pokud jsem slyšel, tak se to týkalo především znalostí o HIV a jak se proti tomu bránit, nebo spíš mu předcházet. Problém je, že v katolické organizaci je těžké mluvit o kondomech, ale věřím, že si s tím Zanele nějak poradila.
Loučení v bazénu mezi zvířaty
Předvánoční čas je bohužel pro mnoho kluků z MYC také časem loučení, které má často dost kontroverzní příchuť. V rámci nově rozběhnutého reunifikačního programu (hrozný název, ale v češtině by to bylo ještě horší) posílá totiž zdejší salesiánské středisko asi 50 dětí ročně domů zpět ke svým rodinám (znovu je spojuje dohromady – reunifikuje). To s sebou nese spoustu otázek a problémů, protože v MYC jsou děti z opravdu problémových rodin (často alkoholiků či násilníků), takže pro ně bylo snadné zvyknout si na nové prostředí, kde se teď cítí mnohem víc jako doma. Pochopitelně zpátky k rodinám se jim nechce. MYC je pro ně rodina, kde mají kamarády a učitele. Vůbec se to nedá srovnat s evropskými dětskými domovy, které většina dětí bere spíš jako trest. Přitom v zásadě zdejší salesiánské domy fungují velmi podobně s tím, že v afrických podmínkách je pochopitelně o dost horší materiální zázemí. Jenže alternativy jsou ještě horší, a tak jsou tu kluci vesměs hodně spokojení a nejraději by tu zůstali napořád. Navíc jsou tu dobrovolně. Pokud by nedodržovali pravidla, ocitnou se většinou na ulici.
Jistěže i po „znovusloučení“ s rodinou je budou sociální pracovníci z MYC sledovat, jestli je o ně alespoň v základu nějak postaráno a navíc jim zaplatí školné. Jenže za prvé se nedá uhlídat všechno a za druhé už to zkrátka nikdy nebude stejné. Zvláště pro ty kluky, kteří musí za „rodinou“ někam daleko od Manzini. Proč jsem dal poslední slovo „rodina“ do uvozovek? Především proto, že v 95 % případů se vůbec nejedná o klasickou rodinu: tatínek, maminka, děti. Většina kluků jde k tetám, strýčkům či starším sourozencům. Uvedu jeden příklad kluka jménem Musa. Je mu asi 14 let a je „reunifikován“ ke své starší sestře. Podle jeho slov jeho sestra nedělá nic a jenom pije. Při zdejší nezaměstnanosti (viz Řemesla v dílnách Likusasa) se asi není co divit, že nemá zaměstnání a navíc celá situace bude asi trochu jiná, než ji vidí Musa z pohledu své touhy zůstat v MYC. Jenže tak jako tak žije jeho sestra v malém jednopokojovém bytě a někde musí brát peníze na život. Musa neví, kde je bere. Trochu to zní, jako kdyby dělala něco zakázaného, třeba prostituci, ale na to jsem se raději neptal.
Jeden z kluků z Ejabulweni jménem Siboniso zase den předtím, než měl jít domů, raději utekl. Jiný jménem Longhelo, který byl v Ejabulweni něco jako boss, šéf klukovské party, vždy překypující humorem a občas přehnanými legráckami, zase celé odpoledne strávil v slzách.
Na druhou stranu je pravda, že mnoho zdejších dětí prostě nechce domů, protože jim to tam připadá nudné, nebo proto, že tam prostě budou muset pracovat o moc víc, než si zvykly z MYC. A to mají zkrátka smůlu.
Každopádně jako rozlučkový program připravilo MYC toto pondělí speciální překvapení. Většinu kluků (a taky pár holek z MacCorkindale) jsme naložili do aut a odvezli je do blízkého národního parku Milwane. Byla jich téměř stovka. Nejenže si tam mohli vyfotit (našimi foťáky) zebry, kance či antilopy, ale především je tam slušně velký bazén, kde jsme se mohli mnoho hodin parádně vyřádit. Počasí se skvěle vydařilo… dokonce až tak skvěle, že někteří dobrovolníci, kteří použili příliš slabý krém, měli pak několik dní problém se spáleninami od sluníčka. Ono se není při těch 40 stupních co divit. K obědu jsme udělali dětem nějaké to kuře a typickou kukuřičnou kaši, takže mohli na jeden ze svých posledních dnů vzpomínat jako na opravdu luxusní zážitek. No a my dobrovolníci jsme si to samozřejmě taky skvěle užili.
Incwala: Svátek prvního ovoce
Na závěr dnešních příspěvků si ještě dovolím opět jednu kulturní vložku. Zatímco my v Čechách se těšíme začátkem prosince na Mikuláše, zdejší tradice jsou výrazně odlišné. 12. a 13. prosince je zde vyhlášen státní svátek, který se jmenuje Rituál prvního ovoce (nebo tak nějak). Pokud si ještě vzpomínáte na Rákosový tanec, tak ten byl určen pro všechny panny, tedy mladá děvčata. První ovoce je určeno naopak pro svobodné mládence. Všichni se shromáždí kolem krále v tradičních oděvech. Král sedí uprostřed mezi nimi a je mu doneseno čerstvě natrhané ovoce z nové úrody, které pak jako první může ochutnat. Jestliže je v pořádku (a to samozřejmě je), všichni se radují a mohou se pustit do ovocných hodů. V dnešní době je samozřejmě dost obtížné určit, co přesně je první ovoce a z jaké úrody, ale berme to jako symbol a hezkou tradici starých časů, která by zdánlivě mohla těšit hlavně vegetariány. Jenže pro ně mám špatnou zprávu. Pojídáním ovoce totiž rituál zdaleka nekončí. V noci se totiž všichni mládenci seberou a společně s králem pak pěšky putují 30 až 40 kilometrů. Nevím přesně, kolik tam bylo letos mládenců, ale účast se počítá to stejně u rákosového tance na desítky tisíc. V Manzini jsem pak ještě několik dnů poté viděl mladíky (většinou opilé) v tradičních krojích potulovat se po ulicích.
A dostávám se k jádru celého rituálu, které bude zřejmě většině Evropanů připadat dost nechutné, obzvláště již zmíněným vegetariánům. Mladíci totiž skončí v jakési improvizované aréně, kde společně zabijí statného býka. To by ještě nebylo tak hrozné jako to, že ho zabíjí holýma rukama. Někteří ho chytnou za rohy, jiní za nohy, povalí ho na zem a tam ho ubijí pěstmi. Jestliže někdo nesouhlasí se španělskými toreadory, tohle je podle mě ještě o něco silnější káva. Steaky pak asi nezbudou pro všechny, ale král a jeho rodina si určitě pochutná.
K tomu bych ještě dodal jednu nedávnou událost, která se Svátkem prvního ovoce zdánlivě nesouvisí. Ale vypovídá o libovůli krále a jeho rodiny. Na začátku prosince se zvýšila zdejší DPH o celých 14 %. Zprvu jsem si myslel, že to platí jen pro tarify na mobilní telefony a internet, ale později jsem zjistil, že je to také na jídlo, služby… prostě téměř na všechno. Dokážete si takový krok představit u nás? Vím, že Kalouskovy tanečky kolem sazby DPH jsou taky nepříjemné, občas spíš zábavné (když si u toho nepředstavujeme to zdražené zboží), ale jen tak zvednout daň o 14 % by v Evropě mohl udělat jen politický sebevrah. A pokud si Mswati III. představuje, že takhle naplní zadluženou státní pokladnu, tak to jen dokazuje, jak málo ví o ekonomice. A to vůbec nemluvím o tom, že tím chce vysávat lidi, kteří většinou žijí v totální chudobě bez možnosti a vize nějakého zlepšení.
Jindřich Kačer
