SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 31. května 2012

31. května 2012

Závěrečné zkoušky „termu“

Právě včera jsem definitivně ukončil své působení na salesiánské střední škole. Nešlo o nijak zásadní událost, prostě jsem jen rozdal klukům jejich testy, co jsem s nimi psal před více než měsícem. Jak to tak bývá, některé třídy dopadly lépe, jiné hůře. Testy jsem začal připravovat hned poté, co jsem se počátkem dubna vrátil z pětidenního výletu na safari do Kruger National Park. Většina z nich byla poměrně jednoduchá, protože šlo o základní znalosti, tentokrát o software a datech. Mnohem horší byl druhý ročník, kde jsem se snažil klukům předat nějaké znalosti o počítačových sítích. Jak už jsem zmínil, připojení k internetu není ve školní učebně k dispozici a místní síť funguje jen místy a slouží hlavně k nekontrolovanému šíření virů. Takže byli chlapci odsouzeni studovat hlavně teoreticky, což se značně podepsalo na výsledcích.

Možná jsem po nich chtěl moc, ale zásadní problém byl asi v tom, že jsem po nich vyžadoval samostatné myšlení, nikoliv jen memorování naučených frází. Bohužel na to tady nejsou zřejmě tak úplně zvyklí. Takže testy nedopadly dobře. Jasně, chápu, že se mají naučit ještě spousty jiných předmětů, ale bohužel podle výsledků to vypadá, že se na to ani nepodívali. Vlastně bych neměl být překvapený, na střední škole jsem měl taky úplně jiné zájmy, než školu. Zásadním fenoménem těchto testů pak bylo opisování. Místy jsem se divil, jak naivně a průhledně se snažili opisovat ze sešitů. Jenže když jsem pak viděl ty výsledky, tak se ujasnilo, že vlastně neměli, co ztratit. Když nic neví, tak to alespoň zkusí opsat. A když je chytím a dám jim nějaký ten bodový trest, tak je to vlastně lepší než nic. Ale to tady popisuji metody, které se od našich studentů nijak zvlášť neliší. Lepší zprávou je snad jen to, že výrazně lépe dopadli kluci v prvním ročníku s těmi základními znalostmi. Měl jsem radost, že alespoň u většiny z nich jsem dokázal probudit slušný zájem. Navíc byli motivovaní i tím, že si to mohli vyzkoušet v praxi. Počítače naštěstí v počítačové učebně fungují (no, většina) a když to není závislé na síti, dá se na nich i něco udělat. Snažil jsem se vylepšit výuku i zapojením dataprojektoru, díky němuž jsem alespoň částečně dokázal nahradit praxi, resp. praktickou ukázku toho, jak funguje internet, který většina kluků tady zná jen z mobilního telefonu a to je přeci jenom rozdíl. Nicméně i na prestižní salesiánské střední škole mě překvapilo, že zhruba polovina studentů má problémy s násobením a dělením tisícem či milionem, tedy prostým posunem desetinné čárky. Není to tak hrozné, jako v učiliště v Likusase, ale tady bych přece jen očekával, že převod mezi byty, kilobyty a megabyty nebude činit nejmenší potíže. Činil.

V Likusase proběhly závěrečné zkoušky včetně praktického cvičení. Nejvíce problémoví studenti se tomu vyhnuli prostě tak, že nepřišli, takže výsledky nakonec nebyly tak hrozné. Nemám tu ovšem žádnou páku, jak potrestat záměrné „záškoláky“. Oni prostě věří, že to hodnocení nakonec nebudou potřebovat a popravdě řečeno… možná opravdu nebudou. Proniknout do hlubších detailů zdejšího hodnocení jsem se přestal pokoušet. Při typickém africkém (ne)systémovém (ne)řešení čehokoliv s tím, že ono to nakonec nějak dopadne, jim možná nakonec tu zkoušku i odpustí. Má ale potom vůbec cenu se snažit? Je pochopitelné, že šičky či kovoobráběči možná počítače opravdu nebudou v životě potřebovat a že by jim to mohlo brzy pomoct se někde uplatnit. No, ve zdejším pracovním systému dost pochybuji, ale to jim samozřejmě říkat nebudu.

Mám před sebou poslední měsíc afrického pobytu, kdy už budu učit jen v Likusase, protože na střední škole se zaprvé změnil rozvrh, takže mi koliduje s Likusasou, a zadruhé jsem jako externista několikrát pocítil, že africký (ne)systém a (ne)zodpovědnost kladou překážky v jakékoliv snaze se dobrat k nějakým výsledkům. Tu odpadla hodina kvůli sportu, tu kvůli poradě učitelů, tu kvůli chybějícím klíčům a pokaždé jsem to zjistil až v inkriminovaný den. Takže fakt, že zatřetí vlastně ani nemá smysl začínat nové učivo, když za pár týdnů odjedu, už ani tolik nehraje roli.

Prázdninový program a tělesné tresty

Mezi prvním a druhým termem (třetiletím) byly na řadě opět prázdniny. Popravdě, když se to spočítá, tak tady mají školáci prázdniny asi půl roku, možná i víc. To je opět typicky africká záležitost – hlavně se moc nepředřít a nepřetěžovat. Je fakt, že třítýdenní prázdniny se u mě natáhly navíc na měsíc, protože jsem se zdržel o týden déle, než jsem původně plánoval, na své dovolené v Zambii. Druhý prázdninový týden jsme opět uspořádali Holiday Programme (prázdninový program) ve sportovní hale. Nemá smysl rozepisovat, jak vypadal, protože se od těch předchozích dvou z ledna a prosince nijak nelišil. Jen závěrečný den provázely zmatky, protože přišlo na řadu rozdávání cen – za umístění i prostě na památku. Zařídit ceny byl jediný úkol, který měly zařídit místní a nikoliv dobrovolníci a podle toho to také vypadalo. Každý účastník dostal na památku tričko s logem MYC, ale protože při zadávání nikdo moc nepřemýšlel (resp. přemýšlel typicky africkým způsobem), tak byla všechna trička velikosti XL či XXL. Vzhledem k tomu, že většina z asi 200 účastníků byly malé děti zhruba do 12 až 13 let, tak dostaly spíše něco na způsob nových šatů. Samozřejmě jsme se tomu všichni společně zasmáli, ale nemělo ani smysl pracovníkům z kanceláře připomínat, že to neudělali dobře. Oni to vědí, taky se tomu zasmějí a pro příště si z toho poučení stejně nevezmou. Snad třeba jednou…

Po návratu ze Zambie jsem se také znovu zapojil do večerního doučování (tutoringu) a musím přiznat, že mě to poněkud překvapilo. Upřímně jsem se na to moc netěšil, protože jsem měl v živé paměti, jak se klukům v sedm večer do ničeho nechce a jakákoliv snaha je k tomu motivovat (případně donutit, když to jinak nejde) se setkává jen s velmi malým úspěchem. Není se co divit, takhle pozdě večer, zvláště u menších dětí. Ovšem tentokrát jsme přišli do třídy krátce po sedmé, kluci vzorně seděli v lavicích a psali si úkoly, případně se připravovali na různé zkoušky. Nevěřil jsem vlastním očím a pak jsem uviděl v rohu sedět Matea, což je pečovatel (housefather) z Enjabulweni, proslulý svými tvrdými metodami. Vím, že belgické dobrovolnice, které tu částečně procházely praxí svého studia sociálních prací, si několikrát stěžovaly, že Mateo často a zbytečně používá svoji rákosku. Snažily se mu vysvětlit, že tady jsou děti z rozvrácených domácností, které často utekly z domu, protože tam byly vystaveny fyzickému násilí, takže není dobré jim připravovat to stejné i tady.

Jenže Mateo v tom má naprosto jasno. S bohorovným klidem je ujistil, že si nemají dělat starosti, on to má vyzkoušené a ví, že to funguje. Zkrátka a dobře, v Africe je to běžné a nikdo se nad tím nepozastavuje a zavádět tady nějaké evropské metody prostě není možné, říkal. Všichni jsme nad tím svorně kroutili hlavou, ale bohužel na něj nemáme žádnou páku ani možnost, jak ho přesvědčit o opaku. A tentokrát při večerním doučování jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, že rákoskové metody, které jsou v Evropě už asi sto let přežitkem, tady prostě zabírají. Chlapci dobře ví, čeho se mají bát, takže se pilně věnují učení. I v sedm hodin večer. Je to špatně? Samozřejmě, že je, protože nutit děti k činnosti násilím je vždycky špatně, ale když holt ostatní metody nezabírají… Takhle jsme jen v klidu začali s chlapci probírat, čemu nerozumí, chlapci projevovali čilý zájem a radostně vyplňovali zadané úkoly v učebnicích. A po skončení doučování nastal čas pro zábavu, při níž jsme dokonce od nich dostali nějaké bonbóny. No, není ta tvrdá fyzická metoda nakonec sladká?

Jindřich Kačer