SVAZIJSKO - Jindřich Kačer - Září 2011
SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – Září 2011
(kompletní text dostupný na http://zapiskysvazijske.blog.cz/)
Cesta aneb panika na letišti
V úterý 20. září 2011 jsem konečně po dlouhých přípravách vyrazil na svoji misi do Afriky. Let proběhl absolutně bez problémů. Ještě před odletem jsem se v Praze setkal s jednou bývalou africkou dobrovolnicí, co byla ve Svazijsku na návštěvě a posílala přese mě dary zdejším přátelům. Ta se mě ptala, jestli je všechno zařízené a přijedou pro mě na letiště. Vysvětlil jsem jim, že nepřijedou, protože je to moc daleko, ale předtím mi zdejší nejvyšší šéf Otec John poslal přesný popis, jak najdu dopravu místním Kombi (prostě dodávka s řidičem a osmi sedadly) přímo z letiště v Johannesburgu ke svému cíli do Manzini. Uznala, že to je dobré, protože netušila, že něco jezdí takhle přímo z letiště. Asi vás nepřekvapí, že zhruba v jednu už jsem začal být značně nervózní, když žádný Kombi nebyl na obzoru. Nakonec se o značku parkoviště pár minut po jedné opřel jakýsi dlouhovlasý vousatý mladý běloch Ryan a vytáhl cedulku "Jindrich Kacer".
Konečně ve Svazijsku
Zastavme se na chvilku u téhle maličké země, o které u nás většina lidí v životě neslyšela a musím se přiznat, že ani já ne, než jsem se dozvěděl, že sem pojedu. Řeklo by se takové poklidné malé království asi s milionem obyvatel vmáčknuté mezi Jihoafrickou republiku a Mozambik. No ano, jižní Afrika to je v rámci černého kontinentu ráj. JAR je vcelku prosperující země s expandující ekonomikou, což příznivě ovlivňuje nejen životní úroveň jejích obyvatel, ale i okolní země. Svazijsko nevyjímaje. Podobně jako u nás tu rostou nové obchodní domy, všude vidíte docela dost luxusních aut a ani normální obchody určitě nečpí prázdnotou, benzínky normálně fungují. Prostě na první pohled civilizovaná země, akorát s výrazně horší kvalitou silnic a chodníků, než u nás – a to je co říct. Problém je se sociálními nůžkami, které se tak nějak stále rozvírají. Je to trochu podobné, jako v Rusku, nebo v různých afrických diktaturách. Je tu bohatá třída snobů, kteří drží prsty na toku peněz a obrovská spousta chudých. Střední třída je tu taky, ale zastoupená minimálně. V poslední době proti králi kdekdo protestuje. Vždycky jsou pár dní demonstrace, král proti nim pošle policii, pár lidí při tom umře a zase se to uklidní. Inspirace severní Afrikou je tu zcela zjevná a hodně lidí tady mluví o zavedení demokracie, jen nechápou, že to asi nebude tak snadné. Ale zatím to opravdu nevypadá, že by se něco stalo. A po pravdě, tady v salesiánské škole jsme naprosto v bezpečí. Lidi tady určitě nevnímají bělochy jako zlo, právě naopak je jim jasné, že sem většinou jezdí pomáhat.
První dny v Manzini
Tak jsem se konečně dostal do svého budoucího domova, kde strávím tři čtvrtě roku svého života. Říkáme mu Palac. Musím říct, že mě to tu opravdu příjemně překvapilo, i když jsem měl zprávy, že je to tady fajn. Mám vlastní pokoj, velkou postel i velkou skříň, stůl, poličky, židle a vedle skříně umyvadlo. Nejlepší je tu ovšem parta dobrovolníků. Večer po práci se obvykle scházíme ve společenské místnosti a je náležitě veselo. A to je nejdůležitější. Domek je součástí areálu salesiánské školy. MYC - čili Manzini Youthcare Centre - se stará o děti, které z nějakého důvodu nemůžou být u rodin. Ty bydlí asi v pěti domech rozdělených podle věku - celkem je jich tu prý asi 120, ale to číslo je bez záruky. Poskytují jim vzdělání v zásadě zdarma, což právě zajišťuje salesiánská škola. Do ní ovšem chodí i jiné děti z Manzini. Jinak je u centra obrovská sportovní hala, kam chodí děti po škole hrát fotbal nebo basketbal. Při tom je hlídají dobrovolníci a bude to jeden z mých úkolů. Už jsem tam dvakrát byl. Většinou necháváme hrát děti, ale občas s nimi i zahrajeme. Kromě toho tady dobrovolníci po večerech doučují některé děti z MYC, které se mají připravovat na závěrečnou zkoušku v listopadu. Jeden z největších zážitků pro mě ovšem byla návštěva zdejší hudební skupiny africké hudby zvané Maremba. Ti kluci fakt válí. Skupinu učí hudbě nějaký jejich profesionální učitel, ale dobrovolníci mu většinou pomáhají hlídat děti, dávají jim napít a najíst a podobné věci… protože pan učitel nemá prý úplně dobrý organizační talent. Ovšem hudbu umí, což je důležité. Nejvíc tady na mě ovšem čekali, jakožto na "počítačového experta", což sice nejsem, ale když jsem viděl, jací "experti" tady doteď spravovali počítače, tak jsem to pochopil. Technickými detaily vás nebudu nudit, ovšem bude to asi důležitá součást mé práce. Bohužel ani jako "počítačovému expertovi" mě ovšem neumožnili pravidelné připojení k internetu, protože to je tady prý hrozně drahé (placené za data, nikoliv za čas), takže to dobrovolníkům nechtějí nechat. To mi ovšem dost stěžuje úkoly, protože spousta řešení počítačových problémů se samozřejmě dá přes internet najít… Jejich chyba, že to nebude moc efektivní.
Sobotní grilování
Asi bych měl také zmínit první větší akci, které jsem se tady zúčastnil. Bylo to zkrátka zábavné odpoledne pro děti z jednoho domu MYC zvaného Mac Corcindale a umístěného dost daleko od Manzini. Jak řekl jeden z organizátorů tohoto odpoledne - slavíme jen tak bez nějakého zvláštního důvodu (žádné výročí, narozeniny, atd.), ale proto, že nás to baví a chceme umožnit dětem skvělé zážitky. Takže se připravila velká grilovačka se spoustou klobás, řízků a kuřat a k tomu salát, typická africká kaše a fazole. Prostě paráda - dovedete si jistě představit, že pro chudé africké děti to byl vskutku svátek. Kromě toho jsme si tam s nimi zahráli zase nějaké sportovní hry - fotbal, frisbee a nějaké to házení balónem. Přijela i skupina s Marembou a exkluzivně zahrála. Vtipné bylo, že jim tam do toho pak začal tancovat jeden místní pomocník, který vypadá jako ten nejspustlejší bezdomovec, ale bylo vidět, že tam ho berou a umí to pořádně roztočit.
Neděle pak byla dostatečně klidná a odpočinková, takže mohu psát tyhle věty. Toť prozatím z místa mise vše.
Jindřich Kačer
