Děti z mexické Colimy děkují za nové koupelny!
Kamila Dušková se ozývá z Mexika se spoustou nových zážitků. Hlavní událostí bylo slavnostní otevření nových umýváren v dětském domově, ke kterému přispěli i naši dárci. Děkujeme!
Tak už je to opět několik týdnů, kdy jsem napsala poslední příspěvek. A co všechno se během té doby událo? Spousta věcí! Tedy například jsme slavnostně otevřeli nové umývárny, proběhlo ukončení salesiánských „zimních olympijských her“, jeli jsme na výlet na pláž, naší koordinátorce se narodilo miminko, oslavili jsme 130. výročí úmrtí sv. Dona Bosca, absolvovali mši na Popeleční Středu, zúčastnili se kulturní akce u příležitosti šedesátiletého výročí existence Salesiánů v Colimě, já jsem si konečně vyzvedla residenční kartu na imigračním úřadě v Manzanillo, děti se zúčastnily vědomostní soutěže s tematikou „Život sv. Dona Bosca“, pohřbili jsme dva netopýry a také jsme jeli tábořit poblíž zdejší sopky.
Nové umývárny
Dne 18. ledna proběhla inaugurace nových koupelen, které náležejí k ložnici menších holek (kde mám noční dozor). Rekonstrukce probíhala 11 týdnů a její součástí bylo také vytvoření nového prostoru na spaní pro asistenta (tedy v současnosti pro mě) a taktéž instalace nového osvětlení v ložnici. Krásné, nové, světlé a prostorné umývárny disponují celkem 8 sprchami, 4 umyvadly a 7 záchody pro 10 dívek. Slavnostní otevření proběhlo za účasti otce Francisca a otce Salazara a také dorazili lidé z patronátu. Chtěla bych zároveň touto cestou poděkovat za finanční dar z České republiky, kde se Salesiánům díky vaší štědrosti podařilo vybrat 30 000 Kč. Tyto peníze nám pomohou částečně financovat poměrně rozsáhlou rekonstrukci, která byla již opravdu velice potřebná (viz fotografie v příloze) a díky níž se tím zvyšuje hygienický standard dětského domova a také životní komfort dětí, které zde bydlí.
Krokodýlí ZOO
Týden po inauguraci jsme slavnostně ukončili salesiánské „zimní olympijské hry“. Vítězným družstvem byli Žlutí Lvi, kteří potom za odměnu jeli na výlet na pláž. Celkem jelo 14 dětí a 9 dospělých (včetně naší kuchařky, paní Lindy) a moc jsme si to všichni užili. Mimo jiné i proto, že pláž, na níž jsme strávili téměř 2 dny, je soukromá (patří lidem z patronátu, kteří ji pravidelně „propůjčují“ dětskému domovu k těmto akcím) a proto se tam kromě nás už nikdo další nekoupal. Občas okolo prošli nějací „gringos“, kteří si nás několikrát i fotili, což bylo docela vtipné. Navštívili jsme i jednu krokodýlí zoo, která by mohla mít v podtitulu napsáno „krokodýlům na dosah tlamy“, a to doslova, neboť poté, co jsme si prošli manglares se spoustou zdánlivě spících a líných krokodýlů, zjistili jsme, že u domku s toaletami naprosto chybí část plotu (asi 2-3 metry pletiva), takže kdykoliv mohl nějaký zvědavý krokodýl vylézt a nejednomu návštěvníkovi tak způsobit srdeční zástavu. Naštěstí během naší návštěvy se nic zvláštního nestalo, takže dobrý. A pokud by to někoho zajímalo, tak vesnice, v níž se tato atrakce nachází, se jmenuje Manzanilla.
O pouhé dva dny poté, co jsme se všichni živí a zdraví vrátili od moře, se naší hlavní koordinátorce Ruth narodila dcera María. To bylo 29. ledna. Všichni máme velkou radost; María je zdravá a oběma se daří dobře. Ruth s manželem Joelem (který – jen pro připomenutí – je taktéž hlavním koordinátorem dětského domova) mají ještě další dvě děti – osmiletého Sebastiana a čtyřletou Valerii, a všichni společně ještě s rodiči Ruth bydlí v domě nacházejícím se na okraji areálu našeho dětského domova.
Poslední lednový den, u příležitosti 130. výročí úmrtí sv. Dona Bosca, jsme se zúčastnili speciálního dopoledního programu v místní salesiánské škole Fray Pedro, kde proběhla nejprve mše a poté následovalo několik kulturních vystoupení; zazpíval i sbor našeho dětského domova. Přesně o dva týdny později, na Popeleční středu (letos to vtipně vyšlo na sv. Valentýna), jsme tamtéž absolvovali další mši.
Oslava výročí
O několik dní později jsme s dětmi jeli na další kulturní akci, která se konala v auditoriu místní univerzity. Ten večer se pro změnu slavilo 60 let od zahájení činnosti Salesiánů v Colimě, takže přítomni byli členové zdejší salesiánské komunity, jejich šéf z Guadalajary, dále také představená místních sester Salesiánek a další VIP hosté. Jejich proslovy a děkovné řeči byly hezky prokládané kulturními čísly žáků a studentů ze salesiánské školy Fray Pedro, na konec vystoupil i sbor našeho dětského domova (na pódium přišly všechny děti a ty, které nezpívaly, chodily ruku v ruce jako jeden velký dlouhý had okolo těch, co stály a zpívaly.) Byl to moc pěkný a dojemný moment; některé to dojalo až k slzám.
V úvodu jsem psala, že jsem si na imigračním úřadě vyzvedla svoji zelenou rezidenční kartu. Konečně! Ohromnou radost mi způsobil fakt, že se na mexickém území mohu zcela legálně pohybovat až do 5. prosince tohoto roku. Zcela vážně tedy uvažuji o možnosti prodloužit si dobrovolnický pobyt až do konce listopadu, neboť se mi tu opravdu moc líbí. Snad mi to bude umožněno.
Soutěž o Donu Boskovi
A nyní něco k té soutěži s tematikou „život sv. Dona Bosca“. Tuto vědomostní soutěž jsme pořádali v polovině února. Děti – rozdělené do čtyř družstev ve stejném složení jako při salesiánských „zimních olympijských hrách“ – dostaly týden před soutěží papíry s otázkami a odpověďmi, které se musely naučit. Soutěž probíhala v přijímacím sále dětského domova a celé to vypadalo moc pěkně. Jako první byla naplánována část, kdy za jedno družstvo odpovídal vždy jeden člověk, a to prostřednictvím počítače. Byly tedy připraveny čtyři stolky, každý s notebookem a ubrusem v barvě družstva. Otázky bylo možno vidět i na promítacím plátně, stejně tak i výsledky, a připomínalo to trochu „Chcete být milionářem?“, neboť u každé otázky byly na výběr odpovědi A, B, C, D a vždy pouze jedna byla správná. Pak následovala část, kdy družstva musela říct, zda je tvrzení pravdivé či nepravdivé, dále děti musely uhodnout, které výroky skutečně pronesl sv. Don Bosco a které nikoliv atp. Otci Salazarovi, Cynthii a mně připadla role rozhodčích – soudců, kdy jsme museli po každém kole otázek zapisovat body. Vyhrálo družstvo Červených Tygrů. Všichni si tuto soutěž moc užili a celková atmosféra byla fajn.
Netopýři
A co ti netopýři? To bylo tak... Jednou odpoledne, krátce poté, co děti odjely do školy, naše kuchařka našla na příjezdové cestě pod mangovníkem mrtvou samici netopýra, z níž se mládě zrovna snažilo dostat se ven na svět. Naše sociální pracovnice mu tedy pomohla, oddělila jej od placenty a odstřihla pupeční šňůru. Zabalila jej do novinového papíru a pak jsme se jej snažily nakrmit takovým tím roztokem s vitamíny a minerály pomocí brčka. Moc nám to tedy nešlo, ale neztrácely jsme naději. Přes noc jsem jej měla v pokoji, schovaného v malé tašce. Líbilo se mi, jak se netopýrek hned zevnitř zadrápnul a visel hlavou dolů, jak hned věděl, co přesně má dělat, protože jako každé zvířátko prostě jen dělal, co je pro něj přirozené. Bohužel, rána už se živý nedočkal. Tak jsem jej pohřbila vedle jeho maminky. Tato příhoda může vypadat jako nevýznamná až zanedbatelná, nicméně pro mě byla velkým přínosem, neboť jsem, moderně řečeno, „vystoupila ze své komfortní zóny“ a přinutila se udělat něco, co se mi obvykle malinko hnusí – spočinout pohledem na zvířecí mršinu, po které už lezly mouchy a účastnit se jejího zakopání, a pak taky ten pohled na čerstvě narozené netopýří mládě – ať už živé či později mrtvé – není příliš estetický. A zvládla jsem to v pohodě, tak to mi udělalo velkou radost.
Výlet k sopce
Poslední věc, kterou mi zbývá zmínit, je ten výlet k sopce, který jsme podnikli ve dnech 23. – 24. února. Oblast, kterou jsme navštívili, se jmenuje Montitlán. Jeli jsme na dva dny pod stan a bylo to moc prima. Tábořili jsme na jednom ranči, kde chovají koně, slepice a mají tři psy (dva z nich jsou australští ovčáci, má oblíbená rasa). Celkem nás bylo o dost více než před měsícem, kdy jsme vyrazili na pláž. Vlastně jeli téměř všichni, s výjimkou těch nejzlobivějších. První den jsme si dali asi 7 kilometrů dlouhý pochod k jezeru. Tam se děti vyřádily a na ranči stojícím hned u jezera jsme si poté připravili oběd z vlastních zásob, které jsme si přivezli pick-upem. Na zpáteční cestě už byli někteří natolik unavení, že si vylezli na korbu náklaďáčku a vezli se (přiznávám se, že já byla mezi nimi a moc jsem si užívala ten pohled na krajinu. Nebylo to sice asi tak pěkné jako z koňského hřbetu, jak se říká, ale taky fajn.)
Večer následoval hexatlon. Doufala jsem, že se tomu vyhnu, ale nakonec jsem soupeřila s Joelem (jakože Mexiko versus Česká republika). Nevedla jsem si úplně špatně, ale nezvítězila jsem, i když to bylo docela vyrovnané. Hlavně já už byla fakt dost unavená, a navíc jsem se během soutěžení smála jako blázen, neboť mi to všechno přišlo dosti vtipné. Jedna z vychovatelek to dokonce celé i natočila na můj fotoaparát, takže mám vzpomínku na celý život. Večer tedy následoval oheň (odcházela jsem od táboráku jako poslední a Claudia tvrdí, že jsem zapadla do stanu asi v jednu hodinu po půlnoci). Následující den po snídani jsme měli na chatě nad tábořištěm (která patří lidem z patronátu) mši s otcem Salazarem za účasti jedné ze sester Salesiánek a pak nás už čekal výstup na strmý kopec, z něhož je skvělý výhled na sopku. (Váhali jsme, zda oblak nahoře u ústí sopky byl mrak nebo kouř. Je totiž stále aktivní; naposledy soptila před dvěma lety.) Bylo to tedy náročné, ale nakonec jsme všichni úspěšně vystoupili až na vršek, odkud jsme se pak dlouhou chvíli kochali krásnými výhledy do okolí. Po sestupu následoval oběd a pak už jen bourání stanů, balení věcí a příprava na odjezd. Děti vypadaly spokojeně, a to byla pro nás dospěláky ta největší radost.
Přeji vám všem, ať už věřícím či nevěřícím, abyste si užili toto období před Velikonocemi, které pro mě osobně znamená určitou očistu a zároveň i začátek něčeho nového.
Prožijte krásné březnové dny!
Kamila Dušková
