22. srpna 2016

Seznamte se blíže s našimi mladými dobrovolníky, kteří se rozhodli dát svůj čas dětem a mladým lidem, přečtěte si o jejich motivaci, touhách a obavách.

Představujeme vám deset nových dobrovolníků – deset mladých lidí, kteří se letos vydávají na dalekou cestu pomáhat těm nejpotřebnějším v rámci programu Adopce na blízko.

Podpořme je v jejich odvážném rozhodnutí, ať už v modlitbě, myšlenkách či finančním příspěvkem – č.ú.: 2000044192/2010.

Pro ty, kteří si přejí podpořit konkrétní osobu, uvádíme specifické symboly (SS) dobrovolníků vyslaných na roční službu.

Roční dobrovolná služba

Dvouměsíční prázdninová služba v Bulharsku 

Kdo všechno jede a kam?

Držme všem novým dobrovolníkům palce, ať je jejich služba přínosem a požehnáním pro ty, ke kterým jsou vysláni i pro ně samotné.

<Sadba >

SVĚDECTVÍ

Dorotka Sedláčková

Chtělo to plán!

Byl leden 2016. Studovala jsem první ročník vysoké školy. Nic mi nechybělo, byla jsem šťastná. Jednoho obyčejného dne jsem však pocítila silný impulz udělat změnu. Nevím odkud to přišlo, ale blikal alarm, chtělo to plán!. Na nic jsem nečekala a ihned jsem zavolala známému, o kterém jsem věděla, že zprostředkovává nějakou dobrovolnickou službu v zahraničí. Dostalo se mi odpovědi, že aby člověk mohl odjet na službu, musí projít roční přípravou, jejíž běh začal už v září. Byla mi však přislíbena přímluva u celého týmu. Byla jsem tak horlivá, moc jsem si to přála.

Přání vyšlo a v únoru už jsem nastupovala do vlaku směr Ostrava na můj první přípravný víkend. Nervozita stoupala. Hned při mém příjezdu však byli všichni moc milí, krásně mě přivítali a do kolektivu jsem se zapojila hladce. Vybavuji si mé nadšení, když jsme první večer jedli jako děti z Indie... No a dál? Dál už se to všechno spustilo. Ráno budíček v sedm. Modlitba střídala přednášku, ta zase aktivitu, pak přípravy, rychle napít a další prezentace, bohoslužba. Hlavu jako pátrací balón tu měli bez výjimky všichni. Když jsme si večer lehali do pelechů, ani jsme si nemohli vzpomenout, co jsme dělali ráno, neboť činností bylo jako na týden. Těšila jsem se své možnosti, že odjedu na měsíc do Bulharska. Byla jsem plna dojmů a plna euforie. Když tu zčista jasna střelil blesk. Dostalo se mi možnosti odjet rovnou na celý rok.

Teď už opravdu přišel čas na vážná rozhodnutí. Vnitřní já mě neúprosně hnalo kupředu stejně prudce, jako mě mé racionální já brzdilo. To mám tady opravdu opustit milovanou rodinu, přátelé, školu, aktivity? Mám vážně opustit svou cestu a vytrhnout se z dění svého života zde? A mám vůbec tolik síly toto zvládnout? Proč se někdo nemůže rozhodnout za mě? Nekonečně mnoho otázek, které trhaly všechny orgány, stále přibývalo. Touha po utěšení byla neukojitelná. Ale láskou a starostlivostí každý z týmu i účastníků Cagliera překypuje. A tak se dnes, chystám na roční dobrovolnou službu do Bulharska a nic se nezměnilo. Tolik informací, stresu, starostí, otázek, zda to zvládnu. Jedno však vím. Vím totiž,– že chci odjet a vím, že se chci překonat. Nevím, zda to zvládnu, ale slyším volání nitra tak intenzivní, že ho žádná racionalita nemůže nikdy přehlušit. A co nakonec vím, že ať už se budu cítit jakkoliv ztracená a osamělá, někdo tu pro mě vždycky bude. Bude to pán Bůh, který mě stále drží za ruku a podporuje mě v mých plánech.

A proto Aksanti! Děkuji všem, kteří mě podporují v cestě k mému cíli. Děkuji týmu a všem účastníkům Cagliera, kteří vytvořili nádhernou rodinu a velkou stopu v mém životě, děkuji rodině, přátelům i všem, na které se můžu obrátit a zejména pak děkuji Bohu, že se mnou dokončena drží partu!

Jakub Honěk

Nikdy neříkej nikdy!

Nikdy jsem neletěl dopravním letadlem. Nikdy jsem neopustil Evropu. Nikdy jsem nebyl déle pryč od domova než pět týdnů. Nikdy jsem nebyl dlouhodobě vystaven extrémním vedrům a nikdy neleželo tolik zodpovědnosti na mých bedrech. Ale už možná za měsíc se vše změní. Vyrážím na severovýchod Indie a náplní mé dobrovolné služby bude věnovat se dětem, ať už ve škole či v hravých aktivitách po ní. A těším se! Srdce je sice naplněno všemožnými obavami, které se paradoxně až tak nesoustředí na strach z neznámé cizí kultury, zdravotních rizik či odříznutí od vlasti, nýbrž spíše na očekávanou psychickou zátěž, jednání s mnoha cizími lidmi a vysokou míru samostatnosti. Věřím však, že pokud vše pokorně odevzdám do Božích rukou, všechno dopadne tak, jak má.

S Boží pomocí jsem už prožil skvělou přípravu na dobrovolnou službu, vnitřně se znatelně posunul a do kolonky úžasných osob přidal hned vícero jmen. Poznal jsem taky dobré srdce mnoha lidí okolo, kteří se rozhodli mě finančně podpořit, jako příklad stačí uvést věřící naší farnosti, kteří svým štědrým darem pokryjí koupi drahé letenky. Jsem vám všem nesmírně vděčný a doufám, že mé působení v Indii pomůže aspoň pár místním dětem, ať už po stránce vzdělání, nebo po stránce lidské.

A tak v průběhu čekání na víza a vyřizování všelijakých praktických věcí si občas najdu i čas dozvědět se něco více o této daleké zemi, její historii, filozofii, způsobu myšlení tamějších lidí a nevycházím z údivu, jak nesmírně bohatá a prastará indická kultura je. Při procházení zápisků a fotek dobrovolníků působících na stejném místě, na které jsem vyslán i já, se mi před očima pomalu vytváří čím dál tím ostřejší obraz mé dobrovolné služby, a i přes všechny obavy a strachy mohu s upřímným srdcem říci, že se opravdu těším.

Maruška Procházková

Méně mluvit, více jednat…

Vždy jsem věděla, že chci strávit nějaký čas v rozvojové zemi. Poznat sebe, poznat jinou mentalitu, odbourat zkostnatělé představy o rozvojových zemích, zejména pak v oblasti subsaharské Afriky a především být někde, kde to má vícestranný význam.

Ideální čas pro splnění mého snu se mi jevil po studiu. Ještě předtím, než se začnu protáčet ve víru stereotypního pracujícího lidu :-) Bylo mi ovšem jasný, že to bude dost náročný rok. Příprava na dobrovolnictví, škola, praxe, brigáda – nebylo toho pro mě - a vlastně stále není - zrovna málo. Na začátku jsem se proto rozhodla, že si přípravu rozložím do dvou let a hezky v klidu si dostuduju a pak se uvidí. Jenže s každým dalším přípravným víkendem se mé plány měnily. Vždy jsem se z víkendu vracela v obrovské euforii, myšlenkami v Zambii a pak najednou honem honem do školy, tam odevzdat seminárku, tam jít na zkoušku, jedny státnice, druhé státnice, občas odběhnout na brigádu a hned na další přípravný víkend... euforie… škola... práce... očkování... a tak pořád dokola. Ten tlak byl obrovský do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to nějak prostě dopadne a že není potřeba tolik plánovat a o všem tolik mluvit, ale je potřeba více jednat. Věnovat se tomu, co má člověk nejblíž před sebou, vědět, za čím jde a opřít se celou vahou o Něj.

A tak jsem teď najednou na konci i na začátku, tak rychle a tak nečekaně. Bez ohledu na to, jak tahle moje cesta skončí, jsem nesmírně vděčná za celý uplynulý (i když velmi hektický) rok, za každý přípravný víkend a každou jeho chvíli, za všechny, kteří ty chvíle pro nás vytvářeli. Přála bych tuhle zkušenost všem lidem, kteří mají chuť poznat a zažít něco nového.

Nemůžu se dočkat na to, co mě čeká, a přitom se třesu strachem. Děkuju všem, co mi kryjete záda!

Vašek Jakubíček

Ručička kompasu se posunula na východ

Vedro, srpen nastal. Nejvyšší čas podívat se na ten dlouhý seznam věcí, které je třeba udělat před odjezdem a věcí, které by bylo dobré si vzít sebou a začít to odškrtávat. Hmm, když se tak zamýšlím, není třeba si brát toho moc, bohatě stačí jedno tričko, gatě, čepice, boty na každé roční období. Tedy všecko čtyřikrát. Pak bych si měl vzít ještě nějaké ty léky. Demižon slivovice by mohl snad stačit. Ale pro jistotu bych si měl zajít i na očkování. Hlavně proti vzteklině, to abych je tam nepokousal. No doufám jen, že na veterině mají ještě otevřeno. A v neposlední řadě si nesmím zapomenout zabalit ty papíry s azbukou na procvičování. To abych si dokázal v tamějších restauracích objednat alespoň jeden řízek. Ale možná by bylo vhodné zmínit, co předcházelo tomuto balení věcí a škrtání seznamu. Už nějaký čas jsem uvažoval o tom vyjet do světa na delší čas skrze nějakou organizaci, nejlépe katolickou. Salesiáni byli nejblíže a znal jsem je už od mala, takže pro mě jasná volba. A tak jsem se přihlásil na stránkách Sadby na program Cagliero. Mojí motivací bylo, že bych mohl poděkovat Bohu za svůj dosavadní život i jinak než jen slovy a dobrovolná služba se k tomuto účelu zdála být výborným nápadem. Další motivací mi bylo zlepšení sebe samotného skrze poznání svých limitů.

A tak jsem se dostal do přípravného programu Cagliero. Poznal jsem nové veselé lidi, kteří chtěli taky vyjet do světa a společně jsme procházeli přípravou, která byla obohacující po všech stránkách. Mnozí účastníci také měli již v mysli nějakou cílovou destinaci, kde by chtěli nějaký ten pátek pomáhat. Já jsem původně přemýšlel vyjet na západ, do Anglie, ale během přípravy se ručička kompasu, řekl bych i vlivem vanutí Ducha Svatého, posunula na východ, a já se rozhodl jet do Bulharska.

A proto taky ten seznam, pravda, bude obsahovat i další důležité věci. S tím, jak se odjezd blíží, je třeba mít věci nachystané, nebo alespoň vědět, kde je rychle najít. Z části se velmi těším a z části mám obavy, co mě tam čeká. Každopádně již předem věřím, že celá tato dobrovolná služba bude velmi obohacující. A že s pomocí Boží všichni dorazíme na místo určení – Bulharsko – vpořádku a zpět do Česka se později navrátíme v jednom kuse.