Kam nedojede auto, tam se musí pěšky. Nebo na koni!
Z Elišky Obermajerové se pomalu stává pravá Ekvádorka! Nenechte si ujít krásný fotoeditorial!
Jací jsou lidi v Simiatugu a okolních komunitách?
Trochu uzavření a smutní, mají hodně strachů a životní únavy. Ale taky mají neuvěřitelně velká srdce a jsou velmi štědří, a také opravdu silně věřící. Našeho padreho úplně zbožňují a kamkoliv jedeme, vítá nás volání: “Padresito, padresito!”, což je ve španělštině zdrobnělina. I když mají velmi málo, vždy se nám snaží vnutit něco k jídlu. Zastavují nás uprostřed silnice a okýnkem nám nabízejí pečivo či výborný horký ovocný nápoj Colada morada. Jednou jsme dokonce takhle uprostřed cesty z jednoho křtu na druhý poobědvali slepičí vývar, pěkně v autě na kolenou. Už se těším, až jejich směsce španělštiny a kečua porozumím zase o trochu líp a vyslechnu i nějaké osobní příběhy. Už teď to stojí za to.
Eliška
Život v Ekvádoru
V jako voluntarios - ano, tři osmnáctiletí Ekvádorci. A já.
Mezi místní zvyky patří býčí zápasy. Jakmile je nějaká slavnost, a že jich tu je, býk tam nesmí chybět! Kluci byli dost odvážní... ...ale když jeden větší býk prorazil ohradu, zatrnulo všem. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ani býkovi!
Byron a Eliška
Já, Byron, kuchařka Elsa a její děti. Elsa vaří dětem, co u nás přes týden bydlí, do školy to mají moc daleko. Holky si mě dost zamilovaly. Já je ještě víc!
Oblíbený dopravní prostředek
Mše v jedné z místních komunit, padreho zvou několikrát týdně na zahajování slavností, křty, svatby.
A nebo taky na dušičky. Ty se tu slaví opravdu hodně. Mše pak probíhá na hřbitově, které jsou většinou hodně vysoko v kopcích.
Mlhy a mrholení - to je místní zima a ani déšť nezabrání lidem v účasti.
Dobrovolníci cestou na hřbitov, počasí bylo opravdu dušičkové.
Cestou na jeden hřbitov to bylo tak do kopce, že jsme byli poctěni zapůjčením koně. Tak jsem se projela i já! I když vzhledem k výškovému rozdílu mezi mnou a místními byl na mě chudák trochu malý. Jízda v horách, bez třmenů a pořádného sedla byla docela legrace, ale pořád snažší než šlapat po svých. A pašák to zvládl a vyvezl mě až nahoru!
A cestou zpět jsme dostali opravdovou hostinu. Blanca pracuje pro padreho, pomáhá s administrativou ve farnosti a je mu velmi vděčná, že dostala práci. Je sama na dvě dcery. Od Simiatugu bydlí více než tři hodiny chůze, ale přesto dochází pracovat a její děti dojíždí každý den do školy.
Poctila nás i pořádnou slepičí polévkou - odmítnout jí se prostě nedalo.
A když se něco pokazí nebo je potřeba udělat nějakou práci, seběhne se celá komunita na pomoc - říká se tomu “minga”. V tomto případě prakla vodovodní trubka procházející silnicí a byla potřeba ji opravit. Akorát to čekání v dešti nebylo nic moc. Ještě že bylo tolik pomocných rukou!
Kluci vstávají třeba v 5 ráno, aby odvedli ovce na pastvu a udělali domácí práce a pak mohli jít za námi a jet s námi do okolních komunit. Přišlo období zimy a dešťů, jezdíme teď všichni uvnitř auta. To znamená, že se nás tam neskládá třeba 9!
