Mexičané jsou lidé s velkým srdcem

Milí přátelé,

po měsíci stráveném v Mexiku konečně píšeme. Je toho spousta, o co bychom se s vámi rádi podělili, a tak doufáme, že odteď se nám podaří psát častěji. Sepsat první dojmy trvalo trochu déle, než jsme si mysleli, protože najít si tu čas na něco konkrétního vyžaduje špetku praxe.

Nyní jsme se ale konečně stali odporníky a s velkou přesností dokážeme naše budoucí minuty, nebo spíše vteřiny, předpovídat. Častěji již víme, kdy se některé věci dělají, pakliže se zrovna nedělají jindy, nebo dokonce vůbec. Nicméně stále po měsíci tady nemůžeme s určitostí říci, co budeme dělat za více než 5 minut. Kam jedeme tím autem, v kterém sedíme, a proč?

Často to nemohou říci ani naši kamarádi, ba dokonce ani ti, kdo to všechno řídí. Chtějí tím totiž překvapit nejen nás, ale i sebe samotné. Jenže ve chvíli, kdy se nenápadně zmíníte o tom, že pro klid duše a těla potřebujete alespoň trochu tušit, co se bude dít, přátelsky vám dají ruku na rameno, laskavým pohledem se na vás zahledí, ztiší hlas a vy již víte, co vám chtějí říct.

Že pravý Mexičan se nehodlá omezovat plánováním, ani přemýšlením o budoucnosti a že plány svazují a nenechávají prostor pro uchopování příležitostí, které zrovna proplouvají kolem vás. Zkrátka pochopíte, že vaše šance někoho tady přesvědčit, aby vám vysvětlil, kam zrovna jedeme, právě pominula a už se nikdy na toto téma nepokusíte znovu zavést řeč.

Od tohoto zjištění si prostě pro jistotu sundáte všechny kovové věci, obléknete se do nešedivého, nečerného, nebílého oblečení, vezmete si plnou obuv a vyměníte svůj malý batůžek na svačinu za batoh, který normálně stačí na dvoudenní výpravu do přírody. Do batohu přibalíte s mírně třesoucíma rukama krém na opalování, boty na fotbal, oblečení, které se může zničit i kartáček. Také tři banány, čtyři jablka, pomeranč, dva tousty, dva litry vody, rybářský prut, dvě náhradní nabíječky, deníček, kraťasy, učebnici španělštiny. Pro jistotu čtečku, popcorn, žabky, čepici, první mikinu a druhou mikinu. Náhradní boty. Váhání se v tomto případě ještě nevyplatilo.

Rozhodně si totiž nemyslete, že se bude dělat alespoň jedna věc z toho, s čím vy počítáte. Protože to, že vám to někdo před minutou potvrdil jako jistojistotné, byla prostě jen shoda náhod a okolností. Zvyknete si. A tak se tomu prostě budete smát, pokud zrovna nebudete plakat.

A tak se tady hodně smějeme a zatím stále pozorujeme, jak to tu všechno funguje. Nějakým věcem se nadále divíme a nechápeme, jiným jsme už snad přišli alespoň trochu na chuť. 

Zkrátka a dobře jsme za tu dobu už konečně vyzkoumali, proč v našem pokoji bliká světlo v podivném pravidelném rytmu. Tušíme, v kolik se vstává a kde se čistí zuby. Už tak i nějak zhruba víme, kdo je v našem domě návštěva, a kdo tu bydlí. A dokonce i jak často nebo proč. Víme kdy očekávat, že nepoteče voda, a jak dlouho. Někdy se vám totiž vyplatí ve sprše namydlení počkat, a jindy ne. Stihli jsme si už i vyprat oblečení, což vyžadovalo velkou dávku rozhovorů a ujišťování o povaze a funkcích určitých čudlíků. Obezřetnost byla na místě, jelikož některé čudlíky byly vydávány za jiné a to přesně opačné. Dále jsme zjistili, že dávkování prášku či tekuté složky je zcela závislé na náladě dotyčného či počasí. Pochopili jsme, co se stane, když se najednou odněkud ozve hudba. Co to udělá s místním, s jeho kamarády, nebo s jeho rukama na volantu.

Jistojistotně víme, že k jídlu budou fazole s tortillou. Že se to bude podávat na umělohmotných talířcích s umělohmotnou vidličkou. Že vám nalijí coca-colu. Do plastového kelímku. A že když vám budou chtít ukázat, že taky pijí pivo, tak si do něj nalijí sojovou omáčku, rajčatovou šťávu, limetkovou šťávu, worcestershirskou omáčku, chilly a sůl, zamíchají to vidličkou a s dětským nadšením vám nabídnou ochutnat. Jistojistotně víte taky to, že když pojedete autem, umřete asi tak do 2 minut. Protože tady se nebliká, nedává přednost zprava, nepředjíždí pouze zleva, nevlastní se technická, neopravují se silnice.  Nejsou tu přechody pro chodce a jestli tu jsou nějaké chodníky, místní jimi zhluboka opovrhují. Po lahvi vína jste v nejlepší kondici na řízení. Rozhodně si nemyslete, že auto má pásy na pásání či místa na sezení. Modré oči jsou fascinují tak, že děti doběhnou i pro pár svých kamarádů, aby se taky přišli podívat. Že stát se pravým Mexičanem znamená sníst chilly papričku. Že jakákoli prosba, se kterou k Mexičanovi přijdete je „no problema“. Že všechno je „todo bien“.

Mexičani jsou lidé s velkým srdcem, do kterého si vás vtlačí hned na samém začátku. Kdy vás, ještě trochu zmačkaného z letadla, obejmou a vytlačí vám ďůlek do tváře svým přátelským polibkem. Když zjistí, že jsme manželé, sprásknou ruce jako kdybychom byli jejich vnoučátka, a v očích se objeví rosa dojetí. Musí se na to posadit, pak se s podezřívavým pohledem do vás dloubnou prstem a zeptají se pro jistotu ještě jednou. Lidé vás tu rádi pozvou na oběd a poté, co vás pohostí, ujistí se, že jste pochopili, že jejich dům je od teď i vaším domem. A už se prostě nedivíte, jak se stane, že se najednou ozve AHÓÓÓÓJ, když nikde nikdo. Rozhlížíte se, když v tom spatříte kupu dětí, jak vlaje na drátěném plotě kolem školního hřiště a mává. 

A tak vás zdravíme odtadytuď, úplně nevíme, co se tu po nás chce a s čím se vrátíme, ale máme se moc dobře. A je to nejlepší svatební cesta, co jsme si mohli přát.

Anna a Martin Herdovi