Na zambijských cestách s Maruškou Procházkovou

9. ledna 2017

Maruška nám prozradí, kde najdete nejhezčí výhled na světě, kde se svezete na korbě afrického náklaďáku a že zázraky existují.

Poslední uplynulé dny... při čtení tohohle příspěvku a prohlížení fotek vám doporučuji si pro autentičnost pustit jednu typickou zambijskou píseň pořádně vod podlahy!

Tak... teď když vám hrajou zambijské rytmy a jste trochu přeneseni do Zambie: Vánoce jsme strávily ve středisku společně s Terkou (dobrovolnicí) a s nejstaršíma holkama ze střediska, který teď budou odcházet. Jsme moc rády, že jsme s nima mohly strávit jejich poslední Vánoce a Silvestr v City of Hope. Ale tak nějak byste pořádně nepoznali, že jsou Vánoce a to hlavně díky počasí, kdy je tu pořád pěkný vedro...

...no a protože máme s Terkou ještě pár dní prázdnin, rozhodly jsme se odjet do Livingstonu k Viktoriininejm vodopádům. Největší chlouba Zambie a taky největší koncentrace turistů. Byly jsme tam jen na otočku. Jo, bylo to úžasný. Koupaly jsme se na hraně, kde voda přepadává dolů, a pro mě to byl zatím asi nejhezčí výhled na světě.

Ale! už mám po krk neustálýho smlouvání, vysvětlování že nejsme turisti a že jsme jen dobrovolníci, co si nemůžou dovolit zaplatit 80 korun za jeden pohled a to jen, protože jsme bílý. Chci fixní ceny! ...Ach jo... Chtěly jsme si sjet Zambezi na raftu, ale fakt nás nebavilo bejt mezi bílejma turistama a platit nehorázný prachy anebo hodiny a hodiny smlouvat, i když jsme tím přišly o super zážitek. Ale to jsme netušily, že nás čeká zážitek k nezaplacení. Namísto raftingu jsme se rozhodly navštívit vesnici, kde působí dva Češi, o kterých jsem vám už psala, pamatujete? Přijíždíme do menšího městečka, Lukáš s českou Terkou nás tam vyzvedávaj a společně odjíždíme na venkov minibusem. Je to nebezpečnější než obvykle. Cesta nevypadá moc jak cesta, spíš jak řeka, lidi tu jsou ale mnohem milejší než v Lusace, hned se nám všichni představujou. Taky už mám další žádost o ruku :D Čas se tu zastavil... někde v čase pohádek řekla bych. Voli pracují na polích za rytmu pískání zemědělců. Prasata se prohání po louce a kolem nás běhaj kačeny. Přicházíme do střediska, kde působí Terka s Lukášem. Je tam teď jen 6 dětí. Jde o děcka, který maj většinou oční vady a tohle středisko se jich ujalo a vzdělává je. Je tu hluchoněmý zahradník, učitel, kuchařka, my a děti. Sedíme u ohně, společně všichni večeříme, jak rodina, neuvěřitelná noční obloha nad námi a ticho kolem nás. Na závěr si pouštíme Tulácký ráno a máme s českou Terkou a Lukášem trošku nostalgickou. Je mi tu hezky...

Brzo ráno odjíždíme, ztrácím po cestě mobil. Neee, to se nemůže dít! Zažíváme šílený dopoledne kdesi v menším, za to pořádně chaotickým městečku, který se snad ani nedá popsat. Ale mobil se našel! Zázrak! Avšak díky tomuto nepříjemnýmu incidentu jsme poznaly obrovskou velkorysost všude kolem nás a taky jsme díky tomu jely na korbě africkýho auťáku, konečně! (;
Sedáme do minibusu směr City of Hope, Lusaka. Jsem tak unavená, že usínám chlápkovi vedle mě na rameni a je mi to úplně jedno.
Máme štěstí a minibus nám zastavuje hned u střediska. V City of Hope se pomalu začneme připravovat na nový školní rok, který začíná v nejbližších týdnech.
Přeju vám krásnou neděli!