Škoda, že nemůžu pomoci všem!
Kamča Dušková je právě v poločase své dobrovolné služby. Ve čtvrtém dopise líčí s citlivostí a pokorou události všedních dní.
Dnes, kdy píšu tento dopis, je 15. ledna a to znamená, že je to přesně šest měsíců ode dne, kdy jsem přijela do Colimy. První poločas mám tedy za sebou, ani se mi tomu nechce věřit a i když to zpočátku tak nevypadalo, nakonec ten čas uplynul neuvěřitelně rychle. Chtěla bych ve stručnosti popsat, čím tu momentálně žijeme a pak se poohlédnu i za tím uplynulým půlrokem.
Rekonstrukce
V současnosti tedy dělníci už dokončují umývárny pro malé holky; vypadá to moc pěkně, budou prostorné a celé ve světlých barvách, vlastně úplně stejné jako mají velké holky, jejichž umývárny se rekonstruovaly asi před rokem nebo dvěma. Dále nám minulý týden konečně opravili cisternu s pitnou vodou, což znamená, že po dvou měsících bez tekoucí vody v jídelně (pouze u dívek, kluci mají jídelnu zvlášť, takže se jich to nedotklo) můžeme opět vesele pít a mýt se vodou z kohoutku. Byla to tedy docela otrava, věřte mi. Jeden si často ani neuvědomí, jak takové – pro nás Evropany banální věci, jež považujeme za naprostou samozřejmost, jako třeba právě tekoucí čistá voda, mohou člověku výrazně zlepšit kvalitu života. Také nám spravili světla v ložnici u malých holek, takže večer a ráno při vstávání krásně vidíme na všechno; předtím jsme tam měli jedinou žárovičku, navíc přesně nad postelí, kde spím, takže já vždycky v plném světle a ostatní holky pořádně ani neviděly ve skříňkách na své oblečení.
Salesiánské olympijské hry a další novinky
Další významná a dlouho očekávaná událost na konci tohoto měsíce je výlet, který dostane za odměnu družstvo, jež zvítězí v „salesiánských olympijských hrách“ – JOIM. Pojedou na pláž a já doufám, že budu vybraná k nim jako doprovod.
Jinak co se týká obnovení provozu našeho dětského domova po svátcích, tak brána se opět otevřela v pondělí 8. ledna, kdy děti znovu začaly chodit do školy.
Máme tu jednu novou holčinu, osmiletou Fernandu. Zdá se být fajn a je poměrně klidná, spolu s ní se sem začlenili také její dva bratranci, o nichž ovšem nic bližšího nevím.
V mém pokoji se usídlila myška, v noci mi přeběhla po posteli přímo za hlavou a jinak tak různě šramotila po místnosti a nenechala mě pořádně vyspat. Snad se mi ji brzy podaří vystrnadit.
A nyní už se dostávám k tomu ohlédnutí za uplynulými šesti měsíci. Docela poctivě jsem se snažila vést si deník a z něj tedy předkládám několik zápisů pro lepší představu, jak jsem prožila první polovinu mého pobytu v Colimě.
Půlrok v Colimě
Čtvrtek 27. července: V noci to bylo pro mě náročné. Sedmiletá Lupita vzlykala, že má hrozný strach a nemůže usnout. Jinak přes den to bylo fajn. Pomáhala jsem Claudii v kroužku ručních prací (stejně jako předchozí dny); s dětmi jsme vyráběly vlněné bambule. Některé děti byly poslušné a spolupracovaly bez problémů; jiné byly hlučné, neustále na mě něco pokřikovaly a spíše než o výrobu bambulí, zajímaly se o mé jméno, věk, národnost atd. Večer jsem holkám zpívala Mravenčí ukolébavku a zabralo to! Spaly dobře.
Pátek 4. srpna: Dnes to bylo super. Jeli jsme na výlet s dětmi; na archeologické naleziště, jež se nachází v podstatě v centru města Colimy. Speciální turistický autobus nás přijel vyzvednout až k bráně. Opět jsem byla ve skupině s těmi nejmenšími dětmi a s dalšími dospělými – Ruth, Mari Cruz, s Enriquem, Eunice; také s námi jel Elias – jeden ze starších kluků. Nejdřív jsme si prohlédli kamenné valy – stavby, které tam postavili místní původní obyvatelé, před mnoha a mnoha lety. První část prohlídky jsme absolvovali s průvodcem, pak jsme se už procházeli sami. Po prohlídce jsme zbaštili košík pomerančů a pak nastoupili do autobusu, který nás odvezl do centra, na hlavní náměstí, kde nás čekala prohlídka regionálního muzea s paní průvodkyní. Potom jsme se šli posadit do kinosálu v prvním patře a dívali se na film o jednom smolaři, který odmalička toužil stát se archeologem, ale nějak mu to nevyšlo a pracoval jako dělník na stavbě. Nicméně se na něj usmálo štěstí a shodou náhod jej potkalo dobrodružství, za něž by se nemusel stydět ani Indiana Jones. Film byl animovaný a děti se dobře bavily. Pak nás pán s autobusem odvezl zpátky do domova. Najedli jsme se a čekali na rodiče, až si přijdou vyzvednout své ratolesti. Později večer jsme my dobrovolníci vyrazili do jedné restaurace na pizzu.
Středa 27. září: Dnes jsem odpoledne zůstala s osmiletou Marou; bylo jí špatně od žaludku, ale naštěstí mohla normálně fungovat, tak jsme se chvíli dívaly na televizi, četly jednu anglicko-španělskou knížku o děravém klobouku a Mara mi do deníku nakreslila obrázek. Když jsem tak Maru to odpoledne pozorovala, napadlo mě, že bych si z ní měla vzít příklad; přestože měla průjem a během dne také několikrát zvracela, neztrácela dobrou náladu. To já bych na jejím místě bědovala a tvářila se zarmouceně, ale ona ne; byla stále pozitivní a to mi připadalo takové správné.
Pátek 6. října: Večer jsme navštívili prostory salesiánské školy Colegio de Fray Pedro, neboť Salesiáni slavili 60 let svého působení tady v Colimě. Zúčastnili jsme se tedy slavnostní mše, na níž nechyběl ani biskup. Děti byly moc hodné; vydržely být v klidu po celou dobu, což jsem fakt obdivovala. Několik jich v průběhu bohoslužby usnulo, což myslím nebylo na škodu. Já osobně jsem si mši užila; bylo to moc pěkně připravené.
Úterý 17. října: Dnes jsem měla na starosti dvanáctiletou Claudii a strávily jsme spolu celé odpoledne. Měla takovou menší krizi, nejspíš se jí otevřely nějaké staré rány; plakala a nechtěla ani obědvat, tak jsme ji nechaly zůstat v domově. Chvíli jsme se dívaly na televizi, pak si nakonec dala i ten oběd. Nechala jsem ji nakreslit obrázek do deníku a pak jsme si na hřišti vzadu za jídelnou házely tenisovým míčkem a taky chvilku hrály basket. Potom jsme šly na velké hřiště hrát fotbal. Claudia vypadala spokojeně, tak jsem byla ráda za to.
Pondělí 6. listopadu: Dozvěděla jsem se, že Belén, Yareli a Rosa celou neděli vůbec nic nejedly, neboť jejich maminka neměla peníze na jídlo. To mě dost drtí. A ještě víc mě drtí vědomí toho, že i kdybych se třeba „rozkrájela“, stejně nemůžu pomoct všem. Jak těžké je smířit se s krutou realitou!
Úterý 28. listopadu: Celé dopoledne jsem strávila přípravami a balením věcí do Monterrey, kde v následujících dnech proběhne setkání salesiánských dobrovolníků. Docela to zní dobře a těším se, až uvidím Annu a Martina, kteří od září pracují v Ciudad Juárez. Jediné, co mě znepokojuje, je fakt, že doposud nevím, jak se potom dostanu do Nuevo Laredo; lépe řečeno kde tam budu spát a jak si vyřídím ty papíry na hranicích. To budeme muset řešit v průběhu mého pobytu v Monterrey a doufat, že vše dobře dopadne.
Když se vrátím k těm přípravám, tak holky si toho samozřejmě všimly a vyptávaly se. Některé si asi myslely, že odjíždím už definitivně, a vypadaly z toho docela vylekaně. Tak jsem jim vysvětlila, že jedu pouze na deset dní a to je uklidnilo, i když nepřestaly tvrdit, že se jim po mně stejně bude stýskat.
Pátek 8. prosince: Večer jsme jeli na mši do jednoho trochu vzdálenějšího kostela. Bylo opět nějaké výročí související se Salesiány plus blížící se svátek Panny Marie Guadalupské, patronky Mexika; tak jsme tam i zazpívali pár písniček s naším sborem a zahráli na kytaru. Potom jsme dostali večeři (hned vedle kostela je jeden takový „lokál“); jedli jsme tamales a pozole a také jsem měla možnost poprvé ochutnat atole (sladký hustý kukuřičný nápoj), to bylo dobré. Na ulici hrála nějaká kapela a několik lidí tančilo. Vládla tam příjemná atmosféra. Tak příjemná, že jsem i na chvíli zapomněla na kašel a bolest v krku, které mě trápí od včerejška, kdy jsem se vrátila z Monterrey.
Buďte všichni zdrávi!
Z Mexika vás zdraví Kamila.
