Sbohem, Ekvádore!

9. srpna

Maie Jenišová se loučí s Ekvádorem. Děkování, dobroty, focení a nostalgie...

Dobré ráno, Ekvádore!

Na spočítání posledních dnů, které mi tu zbývají, mi stačí polovina prstů mojí ruky. V srdci zmatek, 10 měsíců dobrovolnické služby uplynulo tak rychle! V tomto krátkém pozdravu sdílím především momentky z loučení.

Být zapojena ve více skupinách a aktivitách s sebou nese ne/výhodu více rozluček. Záleží, jak citově to kdo prožívá. Rozlučka v komunitě proběhla v klidu, nic velkolepého jsme neplánovali. Tradiční nedělní oběd doplněný o poděkování, o slova uznání a vděku. Komunita nám připravila překvapení, dostali jsme vytištěné myšlenky koadjuktora Antonia, kterými nás provázel po celou naši dobrovolnickou službu.

Ve škole jsme se rozloučili se studenty při pondělní formaci, v euforii jsem nafotila spoustu selfíček, moci je doprovázet především během přestávek bylo radostí:

S mladými ze spolča jsme měli rozlučku v divočejším stylu. Připravili taneční hry, jedli jsme hranolky, zavzpomínali na to legrační, co jsme prožili.

Pro děti z doučování jsem upekla dort, nad kterým jsme si mezi sešity společně pochutnali.

Nad rámec toho se zastavovali jednotlivci, aby nám poděkovali, popřáli šťastnou cestu a ujistili, že na nás nezapomenou nebo předali milou drobnost.

Pravou ekvádorskou rozlučku jsem prožila díky dětem z katecheze a mým milým kolegyním katechetkám. Nejprve mě nenechali vstoupit do kaple, že prý se zavřenýma očima. Uvnitř to bylo vyzdobeno balónky, plakátem s fotkami a podpisy dětí, pohoštěním. Usmívající se děti čekající na můj projev... Překvapilo mě to velice. A tak jsme se místo katecheze loučili hrami, poděkováními, koštováním dobrot a focením.

Probíráním se fotkami se mi znovu vybavovaly ty konkrétní situace, lidé, s nimiž jsem toho spoustu prožila a tak trochu jsem upadla do nostalgie...

Opatrujte se a brzy na viděnou!

Marie