V Keni začaly prázdniny

10. listopadu

V Keni je možná spousta věcí, místní dokáží na motorce odvézt pohovku a u školní zkoušky hlídá policie...

Africký systém vzdělávání pro základní školy je poněkud odlišný od toho našeho. Pomineme-li univerzity, na základní a střední škole je rok rozdělen do trimestrů, tedy třech nepřetržitých úseků výuky, mezi nimiž jsou delší nebo kratší prázdniny. V pátek 26. října právě jeden takový úsek skončil a začaly nejdelší prázdniny celého roku. Do školních lavic děti znovu zasednou až na začátku ledna. Ukončení školního roku bylo velkolepé. Všichni jsme se sešli ve velkém sále a učitelé měli proslovy o tom, jak jsou všichni šikovní a podobně. Následovalo rozdávání dárků premiantům jednotlivých tříd. V naší kotlině dostávají děti knížky, míče a jiné sportovní náčiní. V Africe se však všechno podřizuje nejnutnějším potřebám chudých lidí, a tak děti z první třídy dostaly hrnky, premianti od druhé do osmé třídy sadu plastových talířů a ti nejlepší z nejlepších dostali plastový barevný kýbl. Inu nač rozdávat nepotřebné věci, když se nemáte z čeho najíst...

Policajt u zkoušky

Základní škola tu končí osmou třídou, ve které žáci skládají státní závěrečné zkoušky – mimochodem velmi důležité, protože na základě jejich výsledků se rozhodne, na jakou střední školu budou dále pokračovat. Státní zkouška zde má velice striktní a přísná pravidla. Na evropana to působí až stresujícím dojmem. Celá škola (včetně učitelů) se kompletně vyprázdní a uzavře. Přijede státní komisař se dvěma ozbrojenými policisty. Jeden policista sedí u hlavní brány do školy a jeden u dveří, ve které probíhá zkouška. Žáci jsou před vstupem do učebny poctivě prošacováni, jestli náhodou nemají nějaký tahák a následně jim komisař zadá test. Pokud chce jít někdo na záchod, je to možné pouze s doprovodem tak, aby se zamezilo vynášení informací.

Vesnické oratoře

Se začátkem prázdnin se také náš program poněkud změnil. Hledali jsme nové uplatnění, které jsme našli velmi rychle. Začali jsme jezdit na nedělní oratoře do vesnických kostelů mimo naše centrum. Tyto oratoře začaly provozovat na jaře místní aspirantky (7 děvčat, které se připravují na věčné sliby). Do vesnice jedeme obvykle matatu a následně nás čeká ještě pěší pochod po cestě, kde auto neprojede. Do nádherné tropické přírody jsou zasazeny chudé hliněné nebo plechové domky místních obyvatel. Když procházíme vesnicí, jde za námi houf malých dětí, které na nás pokřikují a nadšeně si s námi plácají rukama. Pomalu si zvykáme na to, že když se někam vydáme mimo naše centrum, jsme vždy středem pozornosti a všichni si nás se zájmem prohlíží. Po mši (která má předem pouze orientačně daný začátek a konec – záleží jak kněz dojede) máme pro děti asi na 1,5 hodiny připravené hry a následně je půlhodinka katechismu. Děti tak stráví nedělní odpoledne příjemnou hravě-vzdělávací formou, podle salesiánské spirituality. Zjistili jsme, že není vůbec jednoduché vymyslet pro 40 afrických dětí nějakou hru, tak aby ji co nejdříve pochopily a hrály podle pravidel. Zkusili jsme s nimi hrát naši oblíbenou táborovou hru Piráty. Vypadalo to asi tak, že jsme začali vysvětlovat pravidla a v půlce nám jedna aspirantka řekla, že většina dětí nerozumí anglicky, pouze jejich kmenovému jazyku kikuju (více jak půlka dětí byla do 10 let). Začali jsme tedy od začátku, s tím že nám pomohla jedna starší holka překládat. Začátek hry vypadal slibně, avšak asi po třech minutách jsme zjistili, že to nebude jen tak. Děti běhaly s paklíky peněz (místo jednou bankovkou), vyměňovaly různě barevné bankovky (na místo černé) za bankovky své barvy, no prostě zcela bez pravidel. Pozitivní na tom bylo, že se i přes to bavily.

Kuře na paprice

Po vzoru našich holandských spoludobrovolníků jsme se jednoho dne odhodlali uvařit české jídlo. Inu bylo nutné jet opět přeplněným matatu do města nakoupit ingredience. Bez doprovodu místních obyvatel se zatím mezi více lidí neodvážíme i místní otcové nám říkají, že to není pro bělocha, který pro místní znamená chodící peněženku, moc bezpečné. Ve městě Tika je několik supermarketů na evropské úrovni (zde určených vyšší vrstvě), do kterých chodíme. Před vstupem do obchodu vás ostraha prohlédne detektorem kovu, jestli náhodou nemáte na sobě bombu (pravděpodobně opatření po velkém teroristickém útoku na obchodní centrum v Nairobi) a můžete vesele nakupovat. Ceny v takovémto obchodě jsou srovnatelné s našimi cenami. Připravili jsme kuře na paprice s omáčkou, knedlíky a kuřecím vývarem. Evropská část strávníků si to velmi pochvalovala. Africká část strávníků si opatrně na talíř dala asi dvě lžíce omáčky a kousíček knedlíku, aby neurazili. Následně však pokračovali v jedení ugali (hutná kukuřičná kaše bez chuti, kterou jí od útlého dětství každý den na oběd a večeři) se špenátem a vařenými hovězími vnitřnostmi. Jsme z toho tedy na rozpacích, jestli to byl úspěch, nebo propadák. Nám to však moc chutnalo!

Opravdová chudoba

Ve městě Tika jsme se také poprvé setkali s tzv. „street dětmi“. Jedná se o dětské bezdomovce, kteří se živí na ulici, jak jen to jde. Většinou je potkáte napolo omámené lepidlem, které fetují z plastových lahví. Je to obrovský problém rozvojové Afriky. Zprvu vám je těchto dětí líto, když víte, že jim nemůžete nic dát. Není dobré dát jednomu nějaký drobák, okolo nich je pravděpodobně dalších deset, kteří se na vás seběhnou a vy se stanete ještě větším terčem pozornosti. Když jsme se o nich bavili s otcem Reubenem, říkal, že oni nejsou ti opravdu nejchudší lidé. Na ulici si přece jenom něco vyžebrají. Problém je však u obyčejných lidí na vesnici. Běžný plat je zde okolo 300 KSH (cca 70 Kč) za den práce (většinou na poli), pokud nemáte vzdělání a nejste například učitel, nebo úředník. Na bydlení vám potom moc peněz nezbývá, a tak vám postačí plechová, či hliněná bouda s hliněnou podlahou. Tato situace naprosto objasňuje masovou migraci obyvatel do měst. Zde tito lidé žijí ve slumech, kde je stále větší vidina lepšího výdělku než na vesnici. Nutno však říci, že i z těch pár chudých rodin, které jsme měli možnost navštívit, vyzařovala neuvěřitelná životní radost a spokojenost s tím, co mají. Člověk si potom uvědomí, že v Evropě má všechno a je mnohdy nespokojen – chce víc, ale tito lidé nemají téměř nic a přesto žijí krásný a naplněný život.

Co Čech, to muzikant

je k dispozici mnoho hudebních nástrojů od klarinetů, saxofonů, různých žesťových nástrojů až po kytary. Polovina z nich je ve špatném stavu, protože zde leží už asi dlouhou dobu. S pomocí bratra Giorgia jsme však zprovoznili pět kytar a začali učit studenty z technického učiliště základy hudby a hru na kytaru. Dokonce přichází i lidi z města. V tomto vidíme smysl, naplnění a máme z toho radost. Hodně jsme přemýšleli o tom, když se někde ve světě vybírají na nějaký projekt do Afriky peníze, jestli to má úplně smysl, když se zároveň s tím nepošle i člověk, který by jim zde předal vědomosti, zkušenosti, potřebné znalosti k tomu, aby byly ty věci využity, a neležely někde na hromadě.

Jednoho kluka vyučujeme i na klarinet. Přesto, že to je těžký nástroj, je vytrvalý, šikovný a dělá velké pokroky. Všechny však musíme učit opatrnosti k nástrojům, protože si neuvědomují, jak jsou drahé a se vším zacházejí jako s kusem dřeva.

Piky piky

Při jednom sobotním odpoledni jsme využili další místní hromadnou dopravu a to piky piky. Je to motorka, kterou se dá přepravit na kratší vzdálenosti téměř vše. My jsme se na motorku vešli čtyři, ale po cestě jsme míjeli motorkáře, který vezl zákazníka i s velkou pohovkou do obýváku, takže jsme se divili, jak to řidič dokáže vyvažovat, aby se nepřevrátil na jednu nebo na druhou stranu.