Za africkým sluncem
Čersvé dojmy z příjezdu do Ghany líčí Petra Šmardová. Věděli jste, že auta v Ghaně mají právo na odmítnutí eutanazie a dožití až do posledního okamžiku?
Odjíždím – a co slzy?
Nebyla jsem sentimentální během celého léta. Možná občas, ale moc lidí to nevidělo. Snad. Při rozhovorech mi však někteří řekli, že to přijde. Například v letadle, nebo až po pár dnech v Africe. Víte, jak nakonec vypadal můj odjezd?
Balení do poslední chvíle a zařizování až do dvanácti hodin ve čtvrtek. Poté oběd a v jednu odpoledne mě rodiče vezli do Brna na vlak. Pusu na tvář, objetí, zamávání. A jedu.
V Praze přespávám na Salesiánském centru a k ránu mě veze otec Pavel – Gambi na letiště. Křížek na čelo a jdu.
V letadle plno, snažím se spát. Nad Lisabonem je smog a mlha, kroužíme, ale nejde přistát. Letíme do Porta (45 minut letu), kde načerpáme palivo a letíme zpět. Místo netrpělivého čekání v Lisabonu přijíždím se zpožděním o skoro čtyři hodiny.
Cestu do Ghany prospím kromě jídla a pozorování Sahary (silný a velmi smutný zážitek). V Accře mě vyzvedne místní salesián a v mém pokoji mířím rovnou do postele.
A další dny už byly plné nesmělého pozorování a prožívání prvních dojmů z Ghany, Accry provázané zvědavostí a úžasem.
Zjistila jsem už během prvních dní, že se mi po různých věcech velmi stýská. Po domově, po školce či po češtině. Ale těm, kdo očekávali nějaký smutek, musím napsat, že zatím nic.
Můj „africký“ pokoj
V Evropě se na silnicích mlčí
První den ráno mě vzali na hlavní silnici na nákup nové sim karty do telefonu. Spousta aut. Některé dosti staré. Všichni jezdí pomalu, protože jsou kolony, při zpomalení přibíhají prodavači, lidé přecházejí s předností před auty a sem tam nějaká koza, kráva nebo pes. A kromě černých hustých výfukových plynů z některých aut, které v Evropě až tak neuvidíte, hluk.
Chcete zabočit, upozornit na přednost, dát o sobě vědět, pozdravit či diskutovat s druhými? Trubte. Auto má právo na to sdělovat své potřeby druhým, troubením. Každé auto má právo na náboženské přesvědčení vylepené na sobě. Každé auto má právo přepravovat kolik chce lidí. Auto má právo nebýt pokutováno, pokud je řidič černoch. Auto, které je porouchané, má právo na odpočinek, kdekoli se nachází, a to i v nepřehledné ostré zatáčce. Auto má právo na čistotu a mít každý den umyté i pneumatiky. Má právo na odmítnutí eutanazie a dožití do posledního okamžiku. V Ghaně.
Když si vzpomenu na domov, vidím, jak si z aut děláme otroky, kteří poslušně mlčí a dělají, co se řekne. Nemají žádné z těchto práv. A po třech dnech v Accře si umím představit, že v budoucnosti vznikne mnoho hnutí za práva aut.
Petra Šmardová
