ÁZERBAJDŽÁN - Tereza Dobiášová - Netypický týden

Pro nás to znamená, ze prší, už tak dost silná vlhkost se násobí a k tomu ještě fučí vítr,takže kosa a mokro... Tady v Baku taky chybí jedna maličkost a tou jsou kanály. Ptala jsem se, proč tady nejsou, a prý proto, ze prší jen tri měsíce v roce tak to nemá cenu. No a tak se tu teď cesty změnily v brouzdaliště...

Co se pracovní náplně týče, tak i v tomhle byl minuly týden takový jiný... Zajímalo by mě, jak si tak kdo vlastně představujete náplň dobrovolné služby. Já sama jsem ji kdysi viděla v přinášení jídla hladovějícím, léků nemocným, nebo vzdělání negramotným. No a ono to tak vlastně snad i je, jenže ne takhle přímo, často se k těmto cílům směřuje dost velkým obloukem… Tak třeba tenhle týden byl u nás převážně ve znamení výletů a „domácích prací“.

Školní rok tu sice začal už před týdnem, ale centrum začne naplno fungovat až začátkem října. No a tak nás všichni nabádají, abychom využívaly volného času, protože prý potom už nebude. Takže jsme se v pondělí vypravily na výlet kousek za Baku na místo zvané Sichou. Je to městečko, které bude nejspíš zanedlouho pohlceno Baku, nyní je tam především silnice a u ní z jedné strany nová mešita a z druhé starý hřbitov, který se rozkládá na … no v podstatě strmé holé skále podél silnice. Opravdu nechápu, jak tam kopou hroby, na zemi je jen vrstvička písku a pak kámen. Kromě toho pak velký přístav, pláž a několik rozházených domků. Je to takový mišmaš tohohle a tamtoho, jako na spoustě míst tady.

Moře je tady fajn, písek i pláže jsou plné mušliček a v dálce jsou vidět ropné věže. Škoda jen, že se tady o svoje pláže víc nestarají, byly by pěkné, ale oni si to tam zaneřádí odpadky.  A to se zdaleka netýká jen pláží. Oni tu sice mají odpadkové koše, to jo, ale oni k nim s těmi odpadky prostě nedojdou! Kde zrovna dojedí nebo dopijí, tam všechny ty obaly, petky, a zbytky jídla odhodí… Ale to je zase jiné vyprávění  J 

Druhý den nás salesiáni vzali na předhůří Kavkazu. Byla jsem trochu marod, takže jsem se moc neprošla, takže největší zážitky mám z cesty. V Ázerbájdžánu je celkem cca devět miliónů lidí a z toho zhruba tři žijí v Baku. No co jim taky jiného zbývá?! Kolem města (alespoň ve směru, kterým jsme jeli) je poušť a prach a nic jiného.  A když poušť skončí, začnou hory. Ten přechod je strašně náhlý, jedete, jedete, pořád prach a písek a najednou se za zatáčkou vyloupnou stromy, lesy a hory.. Kavkaz vypadá pěkně, jen za tu chvíli, co jsme šli, jsme potkali pár ovčáckých psů, jen tak si proti nám špacíroval bílý koník, … Těším se, až si to tam projdu víc.

Náš pracovní týden začal ve středu, kdy jsme byly povolány do kostela. Provádělo se právě velké praní a bylo potřeba vyžehlit všechny ty alby a ministrantské oblečky. Jak jsme se tak topily v těch bílých naškrobených závějích, říkaly jsme si s Evou, že bychom žádná nechtěly mít za muže faráře a muset tohle žehlit celý život… J. No a předevčírem, tedy v sobotu byl v centru jako každý týden den na opravy, úklid a podobně. Většinou se tu maluje, řeže a vrtá, ale jelikož toho dne nešel proud, tak se toho moc dělat nedalo. Chvíli jsme seděli a pili čaj ...

… pití čaje, to je vůbec takový místní rituál, ráno se přijde, sedne se a pije se čaj, potom se chvíli něco dělá, no a pak se pije čaj, a tak pořád dokola … Místní čaj je něco, na co jsou zdejší hodně hákliví, tenhle týden mě zasvětili do tajů jeho přípravy. Čaj se tu skládá ze dvou komponent – jakéhosi koncentrátu a vody. Koncentrát je strašně silný a hořký (první den jsem si ho v nevědomosti nalila plnou skleničku a marně se snažila dosladit), takže si ho dávám tak na prst ode dna a zbytek se dolije horkou vodou. Potom se pije buď přes kostku cukru, kterou si dáte do pusy, a nebo normálně rozmícháte jako u nás. Domorodci sladí strašně moc, do skleničky velikosti našich Duritek (takových těch ze kterých se pilo ve školních jídelnách) jsou schopni narvat i osm kostek… Příprava čaje tu má i další specifika, jako je doba louhování, způsob přelévání apod., ty vám ale neprozradím, na to byste museli přijet do Ázerbájdžánu.  

 No, a protože nešel proud, tak jsme šli do bytu otců Štefana a Martina mýt dveře.  Zdejší byty nejsou takové, na jaké jsme my zvyklí. Jsou sice velké, a nemusí být ani špinavé, ale stejně působí tak nějak zanedbaně, prostě chudě. Třeba na zdech jsou šmouhy od sazí, protože předchozí majitelé nepoužívali elektřinu, ale svíčky, apod. Štefan a Martin mají byt asi pět minut chůze od centra a jsou první kněží, které znám a u kterých vidím, jak konkrétně žijí svůj slib chudoby. Jejich byt má pět pokojů a kuchyň. V pokojích je postel židle a to je vše. Jen v jakémsi obýváku jsou ještě křesla a v kuchyni elektrický vařič. Když jsem se bavila před týdnem s otcem Martinem, mezi řečí jsem se zmínila o tom, jak  jsem se tu poprvé sprchovala v teplé vodě, a on se hluboce zamyslel a pak povídá, že na to on si už ani nepamatuje. Je to zvláštní ve srovnání se zbytkem komunity, kteří žijí v prichódu (něco jako fara, nevím moc, jak to přeložit) v dost velkém luxusu. Ale prichód jsou oficiální prostory, musí reprezentovat a vypadat dobře, ale stejně je ten kontrast veliký. 

No a tak jsme jim alespoň umyli dveře, bylo nás tam pět: o. Štefan, Ewa, Roma (šestnáctiletý kluk, který chodí pomáhat do centra), Sabina (zhruba stejně staré děvče) a já. Poslouchali jsme děsně přeslazené ázerbájdžánské songy o tom, jak on miluje jí a ona jeho, ona jeho, ale on jí ne, on jí, ale ona musí odejít a tak pořád dokola, drhli jsme při tom staletou špínu ze dveří, rusko – ázerbájdžánsko – slovensko – česko – polsky jsme na sebe pokřikovali a bylo to vlastně moc fajn. Možná si říkáte (a mě by to před časem asi napadlo), že tohle přece není žádná velká práce. Myji dveře v Baku… to můžu i doma… Přece jsem sem měla přijet dělat něco většího… Jenže já si myslím, že to tak není. Nepřijela jsem sem, abych dělala „velké věci“, ale abych dělala to, co je zrovna potřeba. A tak budu mít dveře, žehlit alby nebo cokoliv jiného. Často si kladu otázku, jak tady být co nejprospěšnější, jak co nejlépe a nejproduktivněji využít čas, který tu mám. No a myslím, že finta je právě v tom nesnažit se dělat velké věci, ale začít u těch zdánlivě malých. Nebo spíš nechat se k nim „použít“, být někdy spíš nástroj, než aktivní prvek (a jindy zas naopak, invence je tu taky potřeba, mmch. vzpomínáte na MacGyvera? někdy si tu tak připadám, ale to je zase jiný příběh). Nesnažit se spasit svět, ale přijmout roli malého šroubku ve velkém soukolí, který má svůj význam, i když třeba není zrovna vidět a i když by se bez něho to soukolí taky nezhroutilo. Může ale nějak přispět k tomu, aby bylo celé pevnější a lépe fungovalo. Navíc nikdy nevíme, kam až tyhle maličkosti povedou a jaká příležitost se za nimi skrývá. My jsme si pak třeba docela hezky povídali s Romou, ptal se mě, jestli si myslím, že je život fér… Mrzí mě, že mi jazyk nedovolí si s ním o tom víc popovídat, měla bych mu co říct, i když vlastně nevím, jak na to odpovědět. Tady děti musí řešit věci, které by řešit vůbec neměly, my si doma často říkáme, že k nám něco nebo někdo není fér, ale tady je to v téhle oblasti úplně jiný level.

No schválně, co byste mu odpověděli vy, je život fér?