ÁZERBAJDŽÁN - Tereza Dobiášová - Věci se dávají do pohybu

A to, že fouká, neznamená, že je tu nějaký lehký vánek, je tu pořádný vichr. Když se do toho pořádně opře, tak máte písek všude, ve vlasech, v nose, očích, do tváří bodá jak jehličky… Kdyby ale nebyl, bylo by pro Baku zle, jak se tu těží ropa, zemní plyn, jezdí spousta aut (která emisní limity asi fakt nesplňují), tak bychom se tu bez něj zadusili.  … Právě teď už zase fouká, ale prý to nic není, ten pravý pořádný má teprve přijít v zimě…

Tak můj druhý týden tady se pomalu blíží ke konci, a věci se zde začínají dávat do pohybu. Než vám ale povím, co je nového, chci všem moc poděkovat za povzbudivé maily. Ani byste nevěřili, jaká vzpruha to pro mě je, když vím, že tam někde daleko někdo čte to, co já tady teď píšu, a nejen čte, dokonce si dá tu práci a odpoví mi. Je to, jako když mi necháváte v okně svíčku, abych věděla kudy domů, až se budu vracet … Takže pište dál.

Slovenští salesiáni přišli do Baku v roce 2000. Provozují zde farnost, centrum Maryam a postavili dům sester Matky Terezy. Jsou jedinými katolickými kněžími v Baku (je jich tu 6). Centrum Maryam, ve kterém hlavně budu,  je koncipováno jako školské zařízení, které se zabývá hlavně doučováním. Ázerbajdžán je dvojjjazyčná země – oficiálním jazykem je ázerbájdžánština (jazyk blízký turečtině) a druhým jazykem, který se ale v současné době místní úřady snaží omezit, je ruština. Školská zařízení se ale stále dělí podle sektorů na ruský a ázerbajdžánský, no a my patříme právě do toho ázerbájdžánského. Jaký praktický dopad to na nás má, to jsem ještě nezjistila, snad jen že jsme díky tomu místním lidem jako organizace sympatičtější… Samotná budova centra je dost zchátralá a salesiáni v současnosti shánějí peníze na její přestavbu. V postatě se skládá z jednoho velkého sálu, který je knihovnami rozdělen na tři menší oddělení. V jednom jsou počítače, v druhém velký stůl, u kterého probíhá výuka, a ve třetím se dá hrát ping-pong, doučovat, prostě je to takový multifunkční prostor. Dále má centrum ještě čtyři menší učebny, každou cca pro pět žáků, no a jednu větší, kde se učí hrát na kytaru, nebo probíhají kroužky pro víc dětí.  No a samozřejmě tu máme i kuchyni, kde se průběžně střídáme v přípravě pokrmů.  Celkově sem loni chodilo kolem dvou stovek dětí, ještě nevím, jestli je to hodně nebo málo.

No, a co tady nového? Předně jsem strašně ráda, že už trochu vím, co a jak dělat, tedy že už nejsem jenom pozorovatel, ale můžu taky občas pomoct. V pondělí začal školní rok, takže se centrum pěkně zaplňuje dětmi.  I já mám za sebou první doučko. Jednomu místnímu klukovi jménem Lazar jsem pomáhala s matikou. To by bylo fajn, ale když potom přišel, že by potřeboval ještě zeměpis, tak už to bylo složitější. Témata jako z čeho se skládá vzduch a proč je den a noc, nebo léto a zima, to mi v ruštině fakt moc nejde. Ale nakonec jsme to nakreslili, tak to snad pochopil. Překvapilo mě, jak jsou tady děti rozumné, takové dospěle uvažující, ale ne druhou stranu taky hodně pozadu (třeba Lazarovi je 12 a dneska jsme trénovali malou násobilku a moc mu nešla). Nechci ale moc zobecňovat, jsem tu teprve chvíli ...

No a s otcem Štefanem, salesiánem a šéfem centra jsme se domluvili, že se od příštího týdne pustím do angličtiny a francouzštiny. Bude to asi mazec, jak teď pořád poslouchám ruštinu, tak mi vypadávají některá základní slovíčka… Budu se s tím muset nějak popásat. Jazyk a příhody kolem něj jsou vůbec veselá záležitost … Když pominu slova, která v češtině znamenají opak toho, co v ruštině, nebo která úplně změní význam jen tím, že dám přízvuk na jinou slabiku, pak mě nejvíc dostala zkušenost z minulé neděle. Každou neděli odpoledne máme jakési hodnotící setkání, kde se probírají události minulého týdne atd. atd. No a já jsem taky byla vyzvána, abych se vyjádřila. Když jsem se po minutovém projevu v ruštině svalila do židle, byla jsem na sebe docela pyšná. To mě ale přešlo následující moment, kdy mě jeden z „posluchačů“ požádal, abych příště alespoň zkusila mluvit rusky, protože takhle v češtině mi vůbec nerozumí  J.

Dostala jsem také svůj první velký samostatný úkol! Výrobu nástěnky. Protože začal školní rok, i u nás se otvírají předměty, ve kterých bude výuka probíhat. Ty je nutné někde vystavit, aby děti věděly, kam se mohou zapisovat, atd. atd. No, jenže je potřeba všechno podstatné napsat v ázerbajdžánštině a v ruštině, takže ta moje „samostatná“ práce spočívala v tom, že jsem si musela sehnat někoho, kdo mi to do těchhle dvou jazyků přeloží a písmenko po písmenku napíše, no a já jsem to už jen „samostatně“ umělecky ztvárnila, aby to bylo pěkné pro děti a pak na tu nástěnku připíchla. Alespoň jsem se zase přiučila nějaká nová slovíčka.

Myslím, že během tohohle týdne jsem pochopila jednu důležitou věc. Dobrovolník se tady především musí umět koukat kolem sebe a sám si hledat oblasti, do kterých se zapojí. Příjde mi, že pokud tady chceme být nějak užiteční, musíme být v co nejvíce věcech samostatní. Znamená to, že není to pravé čekat, že mi někdo přidělí činnost, kterou budu dělat, spíš jde o to vymýšlet, co by se dalo udělat jinak a jak.

Myslím, že tyhle začátky jsou také hodně o vytrvalosti. Věci se musí zkoušet znova a znova, a i když se nezadaří ani po páté, stejně je potřeba jít do toho ještě. U mě se tohle hodně týká jazyka. Mluvím špatně a znám málo slov, takže mi děti špatně rozumí, často se mi už nechce za nimi chodit a pokoušet se k nim nějak připojit, protože mám v paměti, jak to dopadlo minule a předminule. Jsem z toho už hodně unavená, a kolikrát mě opravdu nebaví pokoušet se o nějakou komunikaci.  Když v v sobě ale překonám nějakou tu záklopku, ono se většinou nakonec nějak zadaří, nebo se to alespoň zlepší. Třeba už po dvacátém pokusu přijdou děti samy, a to je pak super…

Hodně náročné bylo v posledních dnech taky moje soužití se spoludobrovolnicí Ewou. Ewa je z Polska a už asi od druhého dne to mezi námi nebylo úplně OK. Když jsme si chtěly jen tak pokecat, tak pokud jazyk dovolil, bylo to fajn. Pokud jsme spolu ale měly na něčem spolupracovat, tak to začalo skřípat. Včera, když jsme měly udělat oběd, tak jsme na sebe už opravdu vyjely – a kvůli čemu? Kvůli blbosti, tomu, jak se dělá polívka J. Večer jsme si to vyříkaly a docela rozumně jsme se shodly, že je to asi jednak tím, že jsme pořád spolu (bydlíme spolu, vstáváme spolu, jíme spolu, do centra jezdíme spolu a celý den pak … ), no a pak jsme si taky v mnoha věcech podobné, třeba rády šéfujeme práci, kterou děláme … J.  A tak jsme si dohodly znamení, které si dáme, až budeme dělat to, co druhou štve, tím se v tu chvíli zastavíme a pak si to třeba vyříkáme. Jsem sama zvědavá, jak to bude fungovat…

Je ještě mnoho a mnoho věcí, které se staly a které bych vám chtěla napsat, ale zážitky se překrývají a já už ani nevím, co kdy bylo… Strašně to tu utíká.  Baku jako město je taky moc zajímavé, je tu docela málo turistů, takže když někde vyndám foťák, tak jsem za exota. Je tu ale překrásné centrum s uzounkými uličkami, kde ještě žijí opravdoví původní lidé (žádné hotýlky a bary). Fotky už některé jsou a další budou na www.signaly.cz/therushka. Těším se, až vyrazíme do přírody, Bajdžán má prý z možných 18 klimatických pásů na svém území 11. Prakticky to prý vypadá tak, že když se třeba jede krajinou, tak vlevo je poušť a vpravo krásně zelené hory, za chvíli olivovníky a melouny, no a tak… A Baku, tady je to takové přímořské a hrozně rychle se tu mění počasí – a i o místních lidech se říká, že jsou jak počasí v Baku…