BULHARSKO - Filip Hanzelka - 3. a 4. dopis

10. února 2013

Zdravím opět všechny po dlouhé době ze středu Bulharska.

Předpokládám, že už jste mnozí zapomněli, že tady jsem (a ještě nějaký čas pobudu). Tak teď vám posílám další vhled do dění, které jsme tu prožívali, abyste viděli, že se tu něco děje a že jsem ještě naživu.

S Božím požehnáním

zdraví Filip

Za tu dobu, co uplynula od mého posledního dopisu, jsem tu zažil spoustu zajímavých momentů v životě - především bulharských Romů a salesiánské komunity.

Ještě před vánocemi zorganizovali salesiáni pro děti z Romské machaly (tedy čtvrti, kde žiji Romové) vánoční besídku s mnoha scénkami a hudebními, či tanečními vystoupeními. Besídka se pořádala přímo ve starozagorské machale a přišlo na ní přes sto dětí, které měly pro sebe a případné své příbuzné připravený program, který s nimi salesiáni nacvičili. Úspěch byl veliký. Zejména djado koleda (něco mezi dědou Mrázem a Santa Klausem) byl špičkový. Nezaujal jen jmenovitým rozdáváním tašek s dárky, ale i svým exotickým jazykem khásí – připomínající nám středoevropanům zjednodušeně čínštinu - a také svým hereckým vystoupením. Navíc byl dobře maskován vousy, a proto mezi dětmi probíhala intenzivní diskuse, kdo by to mohl být. Byl to Donbor, náš salesiánský praktikant z Indie, kterého se nepodařilo odhalit všem dětem, i když podezření bylo nakonec silné J.

Před vánocemi a také minulý týden nám napadlo i dole pod horami dvacet centimetrů sněhu, který se tu obvykle dlouho neudrží. Jsou tu ale na něj zvyklí, přesto ne moc připravení – takže jsme se tu mohli chvíli cítit jako doma.

S dětmi v Kazanlaku, které k nám chodí do oratoře (na doučování, biblické hodiny a ,,především“ na hry) jsme se už docela poznali. Přesto k nám chodí občas některé nové nebo staronové, se kterými se průběžně poznáváme. Já se snažím být s nimi při hrách a doučování a usměrňovat jejich temperament. Jsou totiž stále hodně živí. Nicméně si už na spoustu pravidel zvykli a je vidět, že se dokážou učit nebo alespoň přizpůsobit.

Maličko vzrušujícím zpestřením pro nás bylo, když jsme se dozvěděli o dvou ,,požárech“ ve starozagorském salesiánském centru. Nakonec se ale nic vážného nestalo a zimní tábor pro děti nebyl ohrožen. Ti, kteří totiž nasbírali v oratořích za svou snahu nejvíce bodů, jeli do přímořského města Burgas, kde strávili pár dní veselí, daleko od běžných dnů v machale.

Já se mimo jiné snažím dělat pořádek v dílně, kde se mi pomalu, ale jistě daří nastolovat řád. Je tam totiž spousta užitečného i neužitečného materiálu a nářadí, které se tam kupily zřejmě řadu měsíců až let J. Chvíli to tedy ještě potrvá.

Taky jsme byli pozváni na oslavu narozenin salesiána Antonína Komana do Jambolu, kde žije a stará se o farnost. Připravil nám tam u sebe vynikající pohoštění, takže jsme si tam mohli příjemně odpočinout, popovídat si a porozhlídnout se po městě.

Další velkou událostí, byla oslava svátku Dona Boska, na kterou přijel i královehradecký biskup Jan Vokál a vatikánský nuncius pro Bulharsko. Přijela také spousta jiných hostů, řeholních sester a samozřejmě dětí. Většina hostů tady byla ubytována i přes noc, takže bylo třeba mít pro ně nachystán nocleh a jídlo. Nevím, kolik tu bylo dohromady lidí, ale kapacita kostela dostačovala jen tak tak. Po slavnostní mši svaté, při které měl promluvu ,,náš“ biskup Jan Vokál a závěrečném nunciově požehnání v latině, měli salesiáni s dětmi připravené různé scénky, písničky, kouzelnické vystoupení a dokonce i všudypřítomný break dance. Pak už byli všichni dost vyhladovělí, aby mohli patřičně ocenit občerstvení v podobě švédských stolů. Zvláště některé děti se netajily nadšením nad množstvím a rozmanitostí jídla. Byla radost pozorovat, jak všechno průběžně mizí, aniž by někdo zůstal nenajeden.

Jeden z mých předchůdců – Dominik – psal o bulharských jménech. A protože myslím, že jsou tak výjimečné, napíšu o nich i já. Běžné jména, se kterými se tu setkávám, jsou například: Sašo, Mišo, Jonko, Sunaj, Atanás, Gančo, Gošo, Rumen, Rumjana, Zumbilka atd.  Předpokládám, že tady žádná matriční korekce neexistuje, protože se tu taky vyskytují velmi často jména jako: Kamen, Angel (Anděl), Isus (Ježíš), Christo a určitě by se našly ještě další neobvyklé jména, ale to mě tu už vůbec nepřekvapuje.

Občas mi tu děti připomenou moje školní léta, když jsme lízali šuměnky, což je sladký, na jazyku mírně dráždivý prášek, který se používá jako šťáva do vody. Tady ho kluci lížou ze špinavých rukou každou chvíli – jako my kdysi J

Jo a abych nezapomněl. Pátky chodím trochu uklízet do sklepa starozagorského centra, ze kterého budou v budoucnu další pěkné prostory, jako například klubovna, sklad, dílna apod.

Zatím ale vypadá pořád takto, i když už jsou z části osekané omítky a hlavně nové okna. Předtím tam byly jenom mříže, takže tam pěkně foukalo i pršelo.

V pátek odpoledne pomáhám s dobrovolným kroužkem výtvarných prací ve škole, kde máme asi 20 dětí. Většinou jsou to druháci a třeťáci (typu těch vepředu), kteří ještě tolik nezlobí. Je to škola, která je postavená přímo v machale pro romské děti. Všichni se vždycky rádi fotí, takže ten, kdo ukáže, že má foťák, má hned jejich pozornost J

Fotky si můžete prohlédout v přiloženém dopise