INDIE - Matouš Šimek - 1. dopis
Zdravím
Dopis je ke stažení zde
Tak se konečně dostávám k psaní prvního dopisu z Indie. Věru se tu nenudím, to ani v Indii nejde, pokud se nějak neprodyšně neuzavřete před okolím. A když ještě učíte v indické škole a snažíte se vymýšlet způsoby, jak pracovat se třídou, v níž se v lavicích tiskne kolem 50 dětí, které se liší věkem a hlavně schopnostmi a znalostmi, máte o zábavu postaráno. Navíc jsem poslední dobou po večerech, když fungoval internet, jako správný sportovní fanoušek hltal zprávy z olympiády. Tak píšu až nyní, po více než měsíčním pobytu zde.
Raději pěkně po pořádku. Doba před odjezdem byla mírně řečeno hektická, ale nakonec vše, s Boží pomocí (tím mám na mysli i pomoc Járy Vracovského) klaplo a já se loučil na letišti se ségrami Josefkou a Bárou, mojí patronkou. Prvně jsem viděl Indii v Dillí u letiště. Vlastně neviděl, jen cítil. Mlha a smrad, prostě smog. Ještě, že moje služba není v Dillí ani v žádném podobném velkoměstě, to bych asi nedal… Zkušenost druhá: Himaláje. Boj o sedadlo vlevo u okýnka v letadle indických aerolinek na trase Dillí – Guwahati se vyplatil. Osmitisícovky mám jak na dlani, letíme podél hřebenu Himalájí na východ Indie. Některé vrcholy jako Everest, Makalu nebo Kančendženga jdou krásně poznat, pokud je máte nakoukané z knížek.
Zkušenost třetí: Guwahati, největší město státu Assam ve východním výběžku Indie. Tak teď už je to konečně ta pravá zkušenost s Indií. Sedím namačkaný v taxíku s několika Indy, nezbytnými soškami indických bohů (Ganéša bývá objemný…) a zavazadly. Ještě nejedeme. V autě je ještě prý nějaké volné zákoutí a tam se nějaký Ind určitě vejde. Nikdo nespěchá, nenadává řidiči, každý tento systém chápe. A mně je to sympatické. Navíc je to ekonomické i ekologické. To už se ale netýká odpadového hospodářství. V tomto směru je třeba přiznat, že Indie je jedna velká extenzivní skládka (až na několik málo míst, jako jsou domy a zahrady bohatších, nebo prostory farností i některých templů, kde se pravidelně uklízí). Ale na to jsem byl od všech, kteří tu byli, včetně mých rodičů, připraven. Co mně však přesto překvapilo, je místní doprava. Na silnici to připomíná Brownův pohyb, auta, lidově ozdobené náklaďáky, motorky, rykši a kola se různě proplétají a míjejí v docela velkých rychlostech často jen o pár centimetrů. Orchestr klaksonů neustává, přestože tím jednotlivá troubení ztrácí svůj výstražný smysl. Je to úplně na hlavu, přesto vám po čase dojde, že to vše má určitá nepsaná pravidla a ty fungují, protože havárií a pomníčků tu moc k vidění není. Mně čeká se v tomto naučit jezdit na kole. Navíc tu Britové samozřejmě zavedli jízdu vlevo, ale to se dodržuje tak „po indicku“. Každopádně je dobře, že jsem si vzal tu cyklohelmu… Jen přejít ulici v rušném Guwahati je občas kumšt, navíc když přes hodinu hledáte hotel s volným pokojem s velkým batohem na zádech a menším na břiše. Zde skutečně nepotřebují počítačové hry, mají to venku. Večer jsem si prošel Guwahati a celkem se mi líbilo. Indové velmi pěkně a vkusně zdobí a malují všechny stěny, které jsou u nás většinou ponuře šedé a studené, nebo nepříliš zdařile posprejované. Dostal jsem se až k Brahmaputře (místy až 10 km širokému veletoku), ale nyní v období sucha je v ní méně vody a tak byly obnaženy v příbřežních partiích i vývody kanalizací, což mě vyhnalo zpět. V indickém městě si váš nos neodpočine – každou chvíli na vás útočí nový vůně či puch… Jedna věc mě ale překvapila. Jsem tu sám běloch. Nepotkal jsem žádného Evropana či Američana. To v Africké Keni to byla exotika a valký zážitek, ale bílé turisty i přistěhovalce člověk potkával pravidelně. Zde ne. Tak proto Assam. Budu tu vážně sám a sám. Zajímavý pocit. Ale není to tak úplně pravda, brzy mě navštíví Stáňa Matušinová (dobrolnice v Karnatáce v jižní Indii) a otec Jaroslav Mikeš.
Zkušenost čtvrtá: Golaghat, můj cíl. Plnotučným indickým zážitkem je jízda vlakem v jejich klasické druhé třídě. Jste jak v cele, ale není tam smutno, neboť je tam s vámi mnoho dalších lidí, jsou o vás i opření, nebo sedí na klíně. Když se dostanete k zamřížovanému okénku, stejně je v úrovni vašich prsou. Indové bývají vysocí kolem 160 cm. Kdo se chce koukat ven, drží se u otevřených dveří, kde je však dost patrná blízkost záchodu. Vlaky jsou neuvěřitelně dlouhé. Náš „rychlík“ měl přes 50 vagonů. V Indii jsou nejdelší nástupiště na světě. Město Golaghat hlavní trať nepochopitelně míjí. A tak jsem posledních 7 km absolvoval po svých. Aspoň mě mohli přivítat místní papoušci alexandři, velcí ledňáčci a kaloni, příbuzní naších netopýrů s rozpětím přes metr. Když jsem se při ptaní na cestu ve městě zeptal na farnost Don Bosco, hned věděli. Škoda, že mě každý posílal jinam a tak jsem vyměkl a vzal si taxíka. Bylo to už kousek, ale taxíkář se mnou absolvoval okruh, aby si mohl říci o 200 rupií (70 Kč). Ale jinak je tu samozřejmě levně a extrém je vlak: 100 km stojí cca 18 Kč.
Farnost je příjemné, klidné místo, s pěkným, modrobílým kostelem. Okolo jsou krásné stromy a palmy. Ty vytváří i vhodný polostín čajovníkovým keřům na rozsáhlých plantážích, které navazují na farnost. První týden jsem hlavně odpočíval, byl vítán, poznával kluky ubytované ve farní koleji, kteří studují nedalekou školu vedenou sestrami salesiánkami. A také dál šrotil angličtinu. Slovíček v zásobě není nikdy dost, zvláště pokud je chcete dobře rozeznat v poněkud odlišné indické výslovnosti, kterou jsem nazval „indinglish“. Také jsem kluky naučil frisbee a zejména těm starším to jde s diskem velmi dobře a pravidla hry rychle pochopili. Jinak tu s nimi rád občas hraju fotbal nebo volejbal. Britové zde ovšem zaseli lásku ke kriketu, kterou s nimi nesdílím. Nechytám se, když hrajou kuličky „marble“, jsou v tom neuvěřitelně přesní. Při mších nechybí zpěv, který však v neděli nedoprovází varhany, ale bicí (bonga i klasická bicí souprava!). Většinou používají knihu písní a modliteb vypracovanou nedávno zesnulým misionářem otcem Janem (Johnem) Medem, kterého tu mají všichni ve velké úctě. To, že Indové mají muziku, rytmus a tanec v krvi, asi nikoho nepřekvapí. Horší bylo, když se při slavnosti na den dona Bosca snažili naučit jeden z jejich tradičních tanců i mě… Tančí při něm synchronně řady tanečníků držících se za ramena zajímavě houpavými poskoky a to vše se pomalu točí kolem bubeníků hrajících v centru toho všeho. Zpěv obstarávají tanečníci a hlavně tanečnice. Jedna se mnou měla neuvěřitelnou trpělivost.
První týden měl celou farnost na povel mladý otec Anthony. Probíhalo zde i vyučování žáků desáté třídy, kteří zde měli závěrečné soustředění před hlavní zkouškou završující celé jejich 10-ti leté studium. Děti, mladí i dospělí jsou zde v Assamu svou vizáží velmi rozmanití. Barma a Čína je nedaleko, a tak zde potkáte zajímavou škálu typů od čistě hindských až po ryze mongoloidní. Co jsem zatím vypozoroval, tak nikdo nikoho neponižuje, neohrnuje nad nikým nos. V toleranci tady navíc vedle sebe fungují hinduisté, křesťané i muslimové (muezíni zní pravidelně městem i z několika ampliónů a většina zpívá pěkně až na jednoho, který je vážně horší než naše zkouška sirén), respektují i požadavky těch druhých při jejich svátcích a slavnostech. Jaký rozdíl oproti naší společnosti, kde je často tmelícím prvkem různých skupin odpor k jiné skupině, separatismus, elitářství a občas i rasismus…
Další týden jsem se v pondělí ráno shledal a přivítal s bodrým otcem a místním farářem Rajeshem („Radžešem“). O prázdninách byl někde u vesničanů v kopcích. Jenom jsem se s ním pozdravil a hurá rychle do školy v 8 km vzdálené vesnici Rangajan. Dětičky už na dalšího bílého pana učitele po Cyrilovi a Georgovi netrpělivě čekají… Zvládne to? Nevyletí z kůže? Zvládnou to oni? Pokračování příště. Já už na tyto otázky částečnou odpověď mám, ale dopis už je dlouhý a za pár dní budu vědět ještě více, neboť budu ve škole pravidelně zůstávat i do večera a přes noc, společně s bratrem Thomasem a 90 dětmi (většinou těmi z nejchudších poměrů), které jsou zde celý týden a přespávají v bambusovém „intru“. Taky se příště dovíte, zda i otec Jaroslav sednul na slona při projížďce národním parkem Kaziranga a zda to tam stojí za to. Jo a abych nezapomněl - zdraví zatím slouží, jen ty dýchací cesty díky malým usmrkancům a velké prašnosti dostávají trochu zabrat. A jídlo skvělý. Copak bude zítra..? Že by rýže? Ale ochutit to umí většinou dobře i ze skromných zdrojů. Voda na farnosti dobrá. Naberu si každý den do lahve. Kdyby bylo někdy třeba, mám i tu speciální filtrační…
„Praise the Lord!“, z Indie všechny zdraví dobrovolník Matouš Šimek. Kdybyste se chtěli na cokoliv zeptat, napište mi na matoussimek@seznam.cz, přeci jenom jsme tady proti Vám v Evropě o 4,5 hodiny napřed..!
