INDIE - Stanislava Matušinová - 1. dopis
O tom, jak těžké bylo do Indie se dostat, a o prvních zážitcích píše Stáňa
Dopis můžete stáhnout zde
Hojky, už jsem konečně tu.
Když jsme byli vysílání na Velehradě, měla jsem za to, že v plánovaném termínu začátkem srpna odletím. Kufr byl sbalený, převezený do Prahy, cukrovinky pro děti nakoupené, nadváha na letenku zaplacená a všichni už se smířili s tím, že mne neukecají. Těšila jsem se, že akorát minu období dešťů a bude ještě čas na přípravu před školním rokem.
Někde jsem ale vyčetla, že jde-li všechno podle plánu, určitě se někde stala chyba. A také že jo. Asi to bude nějaký citát pana Parkinsona a ten pán měl asi opravdu dobrou školu života.
Bylo -li vše v přípravě malina a zbylo mi dokonce i dost času na žádost o víza. vůbec mne nenapadlo, že ani dvojitá rezerva indům na vydání nebude stačit. I v Evropě, mají „svůj čas“ a tak jsem jen pendlovala mezi Brnem a Prahou a naháněla tajemníka indického velvyslanectví, až mne asi měl plné zuby, a mnozí tiše a pak i nahlas začali doufat, že nikam nepoletím. Přes mimořádnou vstřícnost zaměstnanců Lufthansy všechny náhradní termíny odletu padly a nakonec mi radši s mimořádným pochopením vrátili peníze za letenku dokonce bez storno poplatků. Zrada údajně byla v tom, že v Praze se vydávají víza jen turistická a pracovní. Všechna ostatní putují do Indie. Dobrovolníci do uvedených kategorií nespadají a tak se žádost posílá do Dílí a tam přes veškeré intervence čeká, až na ni dojde řada.
Víza do Indie z Dilí nakonec ale přece jen přišla, takže tu znovu musím poděkovat společnosti Lufthansa za pochopení a dobrý termín nové letenky, která už ale byla poněkud dražší. Místo zahájení školního roku jsem tak alespoň stihnula vánoce. Kde kdo mne však uklidňuje, že při indickém přístupu k času půlroční zpoždění ani není zas tak moc.
Cesta uběhla docela dobře a tak jsem si předsevzala, že se rychle rozkoukám a zkusím zúročit podporu a důvěru těch, kdo se snažili mne pro tuto službu připravit. Na rozkoukávání ale jednoduše nebyl čas. Praktikují tu léčbu šokem, ale na mne si nepřijdou. Původně jsme tu měly být z ČR dvě, ale kolegyně onemocněla a tak jsem do Hospetu dorazila sama. Jsem tu s jednou američankou a vyfasovala jsem na starost 50 dárečků od 4 do 12 let. Když mám čas, pomáhám i starším na internátě.
Hospet a okolí není zas tak chudá oblast. Jsou zde doly na železnou rudu a továrny na její zpracování, v širším okolí je zemědělská oblast, ale přístup zdejších lidí ke vzdělání je dost zvláštní. Radši pošlou 6 leté děti kácet stromy (a ty to zvládají perfektně !) než aby je poslali do školy. Když se podaří rodiče přesvědčit – či lépe jim nabídnout možnost minimalizovat náklady na školu (většinou jde o děti, které mají jen jednoho rodiče) můžeme je stáhnout z práce a mají možnost se u nás naučit číst a psát se základními znalostmi, aby pak mohly dál pokračovat na státní škole. Bez toho by byly odsouzeny k otrocké práci na celý živit bez jakékoli šance na změnu.
Ze začátku mí svěřenci byli velmi milí, brzo ale začali zkoušet, co vydržím. Myslela jsem, si, že zocelena 25 brněnskými raubíři vydržím dost, ale když se přiblíží pondělí, což je jediný den, kdy mám volno, nemůžu se dočkat, padnu a spím. Něco v tom sice má prsty i teplo a místní strava, která pálí až běda, ale vypadá to, že jsem mohla trenovat i více. Na podrobnější zprávy nezbývá čas. Průběžně se snažím alespoň sem tam dát i nějaké informace na profil stanavindii, který si snadno můžete vygooglit. Můžete tam mrknout a dozvědět se bezprostřední dojmy či aktuality alespoň ve střelných glosách. Jak to jen půjde, zkusím napsat další dopis, případně i odpovědět na to, co vás zajímá.
Čas běží jako voda, internet tu pro změnu chodí jako šnek a tak není divu, že jsem nestihla termín pro svůj.první referát. Měl být vánoční se současným díkem prvním sponzorům z Velké Bíteše a Ivančic. Horko těžko ale posílám srdečný vánoční pozdrav až nyní (tedy 27.prosince). Vánoce proběhly pracovně. O weekendech a svátcích tu z místních pedagogických pracovníků nikdo není a je na nás, jak děti uhlídáme. Přípravy byly velkolepé zejména i s ohledem na to, že se slavily narozeniny pana ředitele střediska, ostatní ale probíhalo skoro stejně jako u nás. Bláhově jsem vzala s sebou Alšův český betlém a doufala, že se nám tu podaří postavit krásné idylické panorama. Vystřihování i stavba nám s dětmi docela šly, ale výsledek byl trošku jiný, než by si našinec představoval. Můžete to posoudit na krátkém videu, které jsem dala na You tube. (http://www.youtube.com/watch?v=92JjHZqT2-s&feature=youtu.be) Je to natočené mobilem, takže k dokonalosti záběrů to má daleko, ale určitou představu si udělat lze. Betlém je to akční, v jednom kuse mu chybí Panna Maria a Ježíšek, poněvadž co chvíli si je některé dítě vypůjčí a běhá s nimi po učebně.
Na štědrovečerní bohoslužbu jsem se dostala s jedním z místních kněží, který mne vzal s sebou do nedaleké vesnické farnosti. Atmosféra byla milá a po mši sv. jsem si musela potřást rukou snad s každým z vesnice. Všichni se vyptávali, odkud jsem a co dělají rodiče atp. Potom jsme ještě jeli kousek dál na oslavu jiného kněze, který sloužil v místním „pralese“ (= vcelku řídký lesík jako naše akátové háje) a který tam nyní končí a odjíždí. Bylo to trošku náročné, zvláště, když mne po celém dni hladovou pohostili místním pivem, které je jemné, sladší, ale o to záludnější. Do postele jsem se dostala ve 4 hod. po té, co jsme stačili prohodit i pár slov s rodiči a sourozenci na Skype, když se vrátili z půlnoční. Ráno od 8 už zase běžel normální provoz a večer jsme měli společnou vánoční večeři s místní komunitou. Večerní domluvené povídání s rodiči se nekonalo, protože internet nešel. Tak jsem alespoň napsala zprávu pro vás a doufám, že se mi ji podaří při nejbližší příležitosti nějak přes dráty protlačit.
Velmi děkuji všem, kdo mi pomáhají či alespoň drží palce a přeji všem i sobě do nového roku pevné zdraví a vše nejlepší.
S pozdravem
na maskara (=dobrý den)
Stána
