Indie - Chrástečtí - Cítili jsme velkou vděčnost, že tu jsme na vše dva.
Není vše růžové a tento týden pro nás nezačal zrovna mile. Začalo to, když se po čaji hrály venku hry. Většina děcek se her neúčastnila, protože trénovaly tance na svátek Dona Bosca. I Jarek trénoval. Po chvíli ale došel otec Kuriakose a ptal se mě, kde je Jarek, jaktože si nehraje s děckama.
Prý trénovat má jindy a teď ať jde hrát fotbal, protože přišli výjimečně kluci z druhého střediska. Při fotbale se Jarek chtěl postavit alespoň do branky, protože se mu kvůli každodennímu fotbalu nehojí na šlapce rána už několik týdnů. Ale otec po chvíli přišel a nechtěl, aby hrál v bráně. Zvykáme si, že otec řídí každý krok každého svého zaměstnance. Jarek to naštěstí bere pozitivně. Říká, že to alespoň prospěje jeho ješitnosti, ikdyž v danou chvíli to v něm hodně vře.
Pondělí: V půl sedmé jsme jako obvykle sešli dolů za děckama na večerní doučování. Zarazilo nás, že všechny děcka někde lítaly a neměly se k tomu, aby se chystaly k učení. Říkaly nám, že se dnes nebudou učit, protože Šruthi zemřela maminka, a proto půjdeme všichni společně k nim domů. Přišla mi šílená představa, že se sedmdesáti rozpustilýma děckama přijdeme do domu nebožtíka. Zeptal jsem se na to Mary a ta nám vážně odpověděla, že úmrtí je Karnatace mnohem důležitější událostí než narození a každý alespoň trochu znající nějakého příbuzného nebožtíka musí jít navštívit nebožtíka před jeho pohřbem domů.
Tak se Jarek šel zeptat otce, jaký je program, že nám děcka říkají, že samostudium nebude. A on na Jarka škaredě vyjel, ať neposlouchá děcka, ale ptá se ho. Jarek mu na to hned odpověděl, že se ho právě ptá. Otec ale neměl zájem vůbec Jarka poslouchat, pořád dokola rozčíleně opakoval, že máme poslouchat jeho a odešel se s děckama rozloučit s maminkou od Shruthi. My jsme stáli zkoprnělí na zahradě a nevěděli jsme, co teda máme dělat. Nesnáším když se někomu křivdí, a kor někomu blízkému, mému manželovi. Našeho otce máme moc rádi, i přesto že je občas tak iracionálně výbušný, každý máme nějaké chyby. Velké štěstí, že tu pracujeme s dětmi. Šli jsme zdrceni nahoru, ale těch pár nejmenších děcek, co nešlo ke Šruthi, se na nás pověsilo a hned nám zvedlo náladu.
Po mši jsme chtěli s děckama nacvičovat divadlo, ale nastal další problém, který už jsem těžce nesla. Otec nám totiž řekl, že čas od pul deváté do devíti je určen pro volné aktivity a ne pro jakékoli nacvičování. To už jsme fakt nechápali. Jako by netušil, že nemáme kdy jindy nacvičovat. Pouze od děcek očekával perfektní výkon. Proto si ony samy zvolily raději 
nacvičování než blbnutí. Nakonec mu Mary oznámila, že prostě nacvičovat musíme.
Po večeři se otec přišel podívat na naši divadelní zkoušku. Děcka z něj byly už od začátku dost nervózní, ale když je během hraní začal přerušovat, tak jejich nervozita rostla víc a víc. Otec se nepodíval nejprve na celé představení, ale od začátku přerušoval hru a vytýkal děckám chyby, navíc stejné, co my - mluvení rychle a zády k publiku. Desetiletým děckám, které nikdy dřív nehráli, ale nemůžou tyto způsoby zalézt pod kůži za pár zkoušek. Bylo nám jich úplně líto. Nejvíce to odrovnalo naši nejlepší herečku Saraswathi, která na konci zkoušky místo rozlíceného řvaní už jen šeptala. Nicméně drama u otce prošlo a do programu je zařazeno:-). Kdyby děcka nebyly v jedenáct hodin tak unavené, tak by skákaly radostí.
Když jsme se večer s Jarkem modlili, cítili jsme velkou vděčnost, že tu jsme na vše dva.
Úterý: Jsme vždy příjemně překvapeni, když se zhruba jednou za čtrnáct dní objeví nějaká zpráva o České republice v místních novinách Hindu. Nejvíce nás však pobavila poslední zpráva otisknutá v konkurenčním Dekkánském heraldu, pod fotkou cirkusáka se lvem napsáno: cirkusák si hraje se čtrnáctiměsíčním lvíčetem, kterého vede na obojku ředitel cirkusu Carini - František Navrátil z Vratimova, Česká republika, čtvrtek.
V Hindu bývá často otištěna celostránková reklama na Fabii. Vždy nás těší, když naši malou zemičku můžeme vychvalovat skrze její šikovné obyvatele. Třeba nám vůbec nechtěli věřit, že Baťa (jeho obchody prý fungují jako franchise v mnoha rozvojových zemích) je z Česka z Jarkova Valašska.
Objevili jsme druhé společné slůvko češtiny a kannady. Kaka v kannadě popisuje stejnou činnost jako kaká v češtině:-).
Ve středu jsem běhempolední pauzy vyrazil na kole do města pokusit se z karty vybrat peníze, které poslali na školné děcek farníci z Hovězí. Bohužel nikde nebylo možné vybrat více jak 20 000 Rs. Přesto jsem objížděl banku od banky, abych zbytečně nemusel platit bance vícekrát poplatky. Místní freestyle jízdy mi bohužel připadne z kola přirozený a blízký, protože tak na Hovězí či ve Vršovicích občas taky jezdím. Přímo přede mnou jsem viděl jak na hlavní Davangerské tepně (nazývané “bypass“) prudce brzdí autobus, z před jeho narázníku vyskakuje chápek v helmě a když jsem autobus předjížděl, tak pod busem ležela zdemolovaná motorka. Byl jsem zvědavý, co se stalo, ale bylo mi doporučováno nezdržovat se u nehod, protože prý často mohou být policajtem a místníma svedeny na “bílého“, kterého všichni vidí jako prachama naditého. Budu se ode dneška snažit být více ostražitý.
Ve čtvrtek (120. výročí smrti Dona Bosca) před divadlem bylo největším problémem přesvědčit Umeše, aby si oblékl kraťase (tento kostým otci připadl jako důležitý) a vypadal jako malý italský kluk (Bartolomeo Garelli). Tu však kraťasy nosí pouze malé děcka. Umeš se nastrojil do svého nejlepšího oblečení, ve kterém jezdívá pouze domů. Dovedli jsme jej za otcem, ale ani jej neposlechl.
Naše divadlo mělo přijít na řadu až ke konci. Z ničeho nic nás však zavolali, že máme hrát hned po zahájení. Trochu nás to naštvalo, protože děcka byly nalíčené na tancování... Ale naše představení nebylo postavené na kostýmech, jak je tu zvykem, ale na hereckých “výkonech“:-). Umeš nás ale dostal, když se naráz objevil za oponou v kraťasích:-). Po divadle jsme byli rádi, že už máme klídek. Seděli jsme vzadu a užívali si program, který byl opravdu grandiózní – performance střídala performanci po dlouhé tři hodiny
Po programu jsme se sešli už pouze s duchovně povolanými na společné večeři u nás v jídelně. Moc nás potěšil otec Michael ze severní Karnataky. Znal Českou republiku kvůli naší charitě a její adopci na dálku. Říkal, že tu pomáhá tisícům dětí a chválil ji, jak přísně kontroluje tyto své projekty. Asi o půl jedenácté otec Kuriakose tuto veselou společnost rozpustil.
V pátek k večeru Jarek začal natvrdo trénovat s Umešem na flétnu a s Karibosawou na bubny píseň Toto je den, který dal nám pán (ang.), kterou zahrajeme zítra jako dárek otci Joyovi k narozeninám.
V sobotu ráno (Hromnice) jsme byli brzo vzbuzeni děckama, protože prý se ještě před školou popřeje otci Joyovi k narozeninám jako překvapení. Děcka ve své hale pod vedením učitelky Kavithy nachystaly nástěnku s nakresleným otcem Joyem, jak řídí svůj jeep. Otec Kuriakose přinesl dort a dárek, učitelky dárky a začalo se čekat na otce až přijde. Hned jak vyšel z pokoje, tak jej děcka táhly dolů k dortu. Zpívalo se Happy birthday, otec sfúkl svíčky na dortu, s druhým otcem si nabídli kousek dortu a pak začali otci Joyovi všichni přát. Aneša a Umeš dali otci pusu na tvář a Šarda, protože se styděla alespoň na ruku.
Otec Kuriakose nás při čaji potěšil, že byl spokojený, co jsme s děckama navičovali a říkal, že na narozeninách se může předvést cokoli, protože jsou neoficiální, pouze pro děcka ze střediska a pár zaměstnanců. Tím nás potěšil, protože oficiální programy, na které přijde i spousta hostů bývají naškrobené a děcka aby se pak bály předvést to málo, co se naučily. Taky jsme mu řekli o rozšláplé flétně a souhlasil s námi, že děcka nevnímajú hodnotu věcí.
Po čaji jsme vyjeli do druhého střediska na oslavu s klukama. Otec řekl, ať zazpíváme s ogarama naši píseň i v ogarčím středisku. Tak jsme všichni s nástrojama nasedli do otcova džípu a jelo se do.
V neděli po mši jsme s pár děckama zkoušeli hrát nějaké nové hry – vysvětlování dalo zabrat, ale naštěstí pravidla pochopily a docela dodržovaly.
Pak jsme si šli sednout za malýma děckama pod palmy, kde si hrály na oslavu narozenin.
Po modlitbě jsme děckám oznámili, že na deset dní odjíždíme do Keraly. Nastala úplná tragédie. Děcka za námi chodily a ptaly se proč někam jedeme. Nechápaly, že jen tak cestovat. Vidžija byla nešťastná, že napřed odjel Siju, teď i my...
Nejtěžší pro nás bylo loučení s Umešem. Ten jak vše dělá na maximum, tak mu oči potemněly, byl celý skleslý a nechápavě a smutně se na nás díval, proč mu odjíždíme. Snažil se držet, ale nešlo mu to. Seděli jsme vedle sebe a říkali mu, že deset dnů uteče jak voda a budeme zase spolu, ale nic nepomáhalo. Je asi na nás dost fixovaný. Možná to není dobré mít tak blízké vztahy, ale nejde nám to jinak. V té chvíli jsme si uvědomili, jak bude těžké se loučit na pořád, ani na to nechci pomyslet.
Pak jsme se šli balit a dodělávat práci na počítači asi do jedné v noci. Těšili jsme se, že se konečně v Kerale dospíme – což byl velký omyl:-)
