Indie - Chrástečtí - Zvykáme si na indické zvyky

 Večer jsem si vzala sukni, co tu nosí holky. A to si zase bratři z Jarka dělali srandu, že má za manželku malou holku:-) Nějak moc tu kněží a bratři řeší moje oblečení:-)

Následující den ráno pokračovala moje příhoda s dívčí sukní. Nejprve mě v ní uviděl otec Kuriakose a smál se, že ji tu nosí jen malé holky. Pak jsem šla po dvorku do kuchyně a protože jsem šla bosá a sukně je úplně na zem, trošku jsem si ji nadzdvihla. Okamžitě na mě volaly ženské z naší kuchyně společně s jedním zaměstnancem, ať si ji spustím na zem. Tak jsem je poslechla a vešla do kuchyně děcek. Tam mi jiná kuchařka hned řekla, že mé bílé tílko pod košilí má nevhodnou barvu a že se to tu tak nenosí. Musí mít úplně stejnou barvu jako košile, jinak je to prý neslušné. Tak jsme ji uklidnila, že si ve středu, jak budeme mít volno, koupím červené tílko. Načež ona vyšla z kuchyně děcek a volala přes dvůr na ty zaměstnance v naší kuchyni: „Říkala, že si je ve středu koupí!“ Musela jsem se smát. Na oblékání tu platí přísná pravidla.

Další pohoršení způsobil večer Jarek, když chtěl projít chodbou, ve které děcka večeřely. Už víme, že se nehodí projít v botách kolem na zemi jedících Indů. Tak si je sundal a v ruce si je přenesl na druhý konec chodby, kde si jej děcka všimly a začaly na něj křičet. Je totiž neslušné dotýkat se rukama vlastních bot. Prý to je ještě horší než to chození v botech kolem jedících.

Při fandění jednoho utkání v přehazované mezi děckama se Jarek nechal unést a tleskal nad hlavou svýma pantoflema. Po chvíli si jej několik hráček všimlo, přestalo hrát a křičelo na něho, že takto teda ne. Bratr Siju nám hned vysvětloval, prý nejhorší potupa tu je, když někoho kopneš svou botou. Sice se tu děcka mezi sebou všelijak mlátí, ale tohle by neudělaly. A aby ho Jarek lépe pochopil, Siju názorně naznačil, co se nesmí dělat. Hned jak ho nakopl, seběhly se k Sijumu děcka a vyčítaly mu, co to dělá, že to se nesmí!

            V pondělí se při čaji rozpoutala spontánní debata o nahosti indický žen. Od otce Joye jsme se dozvěděli, že se tu holým ženským zádům říká High school playground (středoškolské hřiště). Došla řeč i na chlapskou nahotu a prý na severovýchodě chlapi v lesích pořád nosí jen opasek kolem pasu s pruhem látky dolů – Siju to nazýval indická kravata.

Při večerní divočině holky tančili tanec pro holku a kluka, kluk naznačoval různé zamilované gesta, takže se toho Jarek hned chytl a začal ze srandy směrem ke mně tančit a to byste nevěřili jaké pozdvižení způsobil. Velké i malé holky se smály jak o život jen proto, že tančil směrem ke mě a ukazoval na mě, že jsem ta jeho milá. Pak se na něho hned vrhly (podotýkám, že oni se na něj i na mě mohou věšet pořád a objímat se s námi, ale my se sebe dotknout nesmíme).

Při učení barev jsme zjistili, že v kannadě se řekne bílý podobně bilý. Jazyk se pomalu učíme, mezi nejdůležitější slovíčka patří „amele“ - později, „sakku“ - stačí, „bega“ – rychle. A v těchto dnech při nacvičování divadla zaujímá přední místo slovíčko: „sumni-ri“ – buď(te) zticha!

Debaty při čaji a při večeři se stávají víc a víc filosofickými, napjatějšími a vášnivějšími. Probírali jsme Ameriku. I když Jarek Ameriku nesnáší, tak ji tu musí hájit. Otcové obviňují pouze Ameriku a nevidí zlo jejich nepřátel. Ani neuznávají její boj proti komunismu. Snižují zlo sedmdesáti let komunistické tyranie v Sovětskému svazu. Komunistická strana v Kerale má totiž velkou tradici a otec Kuriakose je její velký fanda. Keralský komunismus je výrazně rozdílný od komunismu v Evropě a v Rusku. Tam se zdá, že přináší dobré ovoce.

Bylo zvláštní, že ač diskutovali dobří kněží a dobrý bratr, tak v debatě měl Jarek mnohem víc navrch ohledně křesťanské morálky. Ocenili to a ještě druhý den děkovali za jeho reakci.

Zatím máme pocit, že sice se tu pořád lidi modlí a navštěvují chrámy a každý vyznává nějaké náboženství, ale víra není o moc živější než u nás. Spíš možná i naopak.

Otec Kuriakose byl v pátek celý den na dětském soudu. Indové mladší osmnácti let spadají pod pravomoc tohoto speciálního orgánu, jehož je náš otec pro Davangerský distrikt šéfem. Při čaji nám povídal, co vše řešívají. Například pokud někdo zaměstnává načerno děcka, tak mu za to hrozí pokuta třicet tisíc rupií (naších patnáct tisíc). Ty pak jdou na speciální účet, z něhož jsou pak danému dítěti hrazeny studijní potřeby.

Ptali jsme se Sijua, jestli silné konzervativní hinduistické straně nevadí, že katolické řády tolik pracují s mládeží a jejich členové zastávají tak vysoké posty. A prý naopak všichni politici si jsou jisti, že katolíci odvedou poctivě svou práci a nenutí děckám křesťanství. Navíc jezuitské školy a Don Bosco prý mají v Indii nejlepší jméno. Dokonce říkal, že jednou v jednom městě objevili muslimskou školu, která se jmenovala Don Bosco. Tak se do ní šli podívat, řekli řediteli, že oni jsou z “pravého“ Don Bosca. Prý je hned velice mile provedl školou. Byla to prý obyčejná soukromá škola, ale ředitel si díky jménu Don Bosco mohl říct rodičům o vyšší školné, když děcka navštěvují tak kvalitní školu...:-) Siju taky říkal, že přestože křesťani tvoří pouze dvě procenta obyvatelstva Indie, tak donedávna zastali polovinu charitativní práce Indie.

V sobotu jsme vzali děcka na výlet do vesnice Kondaji asi 17 km vzdálené, kde jsou krásné kopce a jezero. Cestu jsme jim zaplatili z vašich příspěvků, které jste nám dali před odletem, takže tímto všem moc děkujeme. Časem dáme na net, co jsme za vaše peníze už pořídili, abyste měli přehled, jak s vašimi dary nakládáme. Každý týden např. kupujeme nové papíry a potřeby na malování. To je pravidelný výdaj.

Siju bohužel asi nepochopil princip naší čepicové války. Určil jako bojiště čtverec o straně asi třicet metrů, přestože jsem ho přesvědčoval, že území by mělo být alespoň třikrát delší. To jsme stejnou hru mohli hrát u nás na hřišti a ne v lese :-(. Indové asi moc neznají hry v přírodě, jaké hráváme v Česku. Hned po zaznění zahajujícího signálu vyběhlo od každé vlajky po dvaceti děckách. Hustota děcek na bojišti se blížila Václaváku. Rozcupované čepice padaly na zem... Bratr Siju proto pozměnil naše pravidla tak, že i když někomu byla sundaná čepice, tak mohl hrát dál, pokud se ho dotkl někdo z jeho skupiny, což při tolika hráčích nebylo těžké:-). Takhle jsme si hru rozhodně nepředstavovali. Divoká zmatená řež bez pravidel, taktiky... No hlavně že děcka naštěstí hra bavila i tak. Poučení pro nás, že příště je zbytečné připravovat příliš složité hry, které u nás hrávají děcka, co jsou už naučené na složitější systém bojovek.

Cestou zpět jsme pozorovali vesnický život.  Pasáci vedli navečer domů stáda buvolů. Farmáři jezdili s přeplněnými vlečkami cukrové třiny, kterou naše děcka rychle kradli z projíždějící vlečky. My jsme je napomínali, ale prý se to tu může.

V neděli po obědě jsme vyrazili na motorkách do druhého klučičího střediska, kde se mělo uskutečnit přátelské fotbalové utkání Česká republika – Indie (za Českou republiku hrál Jarek). Jarek vyběhl na hřiště v bizardním reprezentačním úboru – modré kalhoty, červeno-šedé triko a na něm bíle triko. Jarkovo družstvo dalo zezačátku dva pěkné góly. Otec Kuriakose celý zápas dramaticky komentoval.

V druhém poločase přišla na naši reprezentaci pohroma. Náš brankář Siddesh pustil čtyři góly. Bohužel po čtvrtém gólu mu všichni prckové nadávali, tak se prostě sebral a opustil hřiště. Česku už se bohužel gól dát nepodařilo. Takže jsme prohráli.

Po zápase nás pak otec provedl jejich farmou, co mají za střediskem. Je tááák obrovská a tááák krásná. Mezi stovkami palem pěstují různé obilniny (hlavně róty a kukuřici) a zeleniny a v polovině těch dlouhých polí chovají několik krav, volů, telátek, oveček a koz. Pole obdělávají párem volů.