INDIE - Jarek a Marie Chrástečtí - Další příhody s dětmi

Kluci v angličtině mi dělají radost, během týdne udělali fakt velký pokrok. Při hrách jsem měla na starosti malé kluky při vybíjené a dost mně při nich chyběl nějaký dozor mluvící kannadou. Ani jsme pořádně nehráli, protože se kluci pořád hádali a dokonce i mlátili kvůli tomu, kdo je vybitý a kdo ne. Rozsoudit je nebylo vůbec lehké a přestože jsme začínali často hru od začátku, tak to nepomáhalo. Měla jsem chuť hru zrušit a poslat je pracovat, ale na to já nemám pravomoce:) Asi si kluci na sebe během prázdnin odvykli a musí opět hledat společnou vlnu.

Se Suréšem Mařenka večer hrála náš mlýn a pak hlavně piškvorky. Nejprve je pořád prohrával, pak je ale pochopil a strašně ho hra chytla. Je to super ogar, zvídavý a snaživý. Prolezl snad už všemi salesiánskými středisky v Karnatace, dřív z nich dycky utěkal a pak se do nich zase vracel. Moc děkoval, že jsme ho naučili tolik her, které pak může lehce hrát ve volném čase s kamarády v Tumkuru, kam nám v neděli odjede. Bude nám tu chybět. I když jsem nikdy neměl mladšího bráchu, tak Suréše jsem tak nějak někdy vnímal. Eště jsem s ním alespoň večer zkoušel lézt na palmu. Před Nepálem mi slíbil, že mě to naučí a dneska jsme spolu bohužel poslední den, protože do Hampi nepojede. Prýuž tam byl třikrát a otec potřebuje, aby raději hlídal farmu. Na palmu jsem vylezl asi jen do tří metrů a už mě bolely stehna. Tak jsem se zase složitě soukal dolů.

Před spaním za námi přišel do pokoje Šaren, brácha od suprabhské Kotramy, která nejlíp zpívá Lojza má narozeniny. Narozdíl od Kotramy je takový tichý. Vždy za Jarkem v tichosti přijde a chce se objímat. Přijel dnes z domu a chtěl se s námi ještě před spaním podělit o čerstvé buráky z jejich farmy. Bylo nám blbé si brát, když jich sám neměl moc, ale úplně na nás visel očima, zda nám chutnají a když viděl, že jo (dobrůtka..), hned nám cpal další. O zbytek se pak stejně podělil s dalšími kluky. Sidda (ten postižený) přišel s ním a jen se chtěl před spaním ještě obejmout. Vždy nás oba silně sevře a pak s úsměvem pokývá hlavou na znamení jakože hotovo a beze slova odejde.

30. 5. 2008 pátek – Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, rozlučkový výlet děcek do Hampi

Dnes nám nechyběli ani Suprabáci ani Sudžoťáci. Všichni společně jsme vyjeli ráno v osm na každoroční závěrečný poznávací výlet do Hampi. Hampi bývalo hlavním městem poslední velké hindské říše – Vidžajanar. Památky pochází ze 14.století až 16.století. Za pouhé dvě století díky obchodu s kořením a bavlnou vyrostlo její hlavní město Hampi tak, že v době největšího rozkvětu v první polovině 16. století,  v něm žilo půl miliónu obyvatel. Téměř ze dne na den říše zanikla po katastrofální porážce u Talikota v roce 1565. Vítězné armády konfederace muslimských sultanátů ze severu zničily a dokonale vyrabovaly kvetoucí Hampi. Dnes je možné se procházet mezi zříceninami desítek chrámů roztroušených po balvanovitých kopcích. Jak píše průvodce “v podivně mystické krajině“.

Otec Koriakose zajistil dva busy z Dona Bosca v Chitradurze, v jednom jely holky a v tom druhém my s klukama. Jeli jsme stále druzí, což kluci nemohli unést a neustále hecovali řidiče, ať je předjede. Pokud jsme předjížděli nějaký motorový dopravní prostředek, tak kluci na jeho pasažéry z plných plic křičeli a hvízdali. Ač se náš řidič sebevíc snažil, nedařilo se mu předjet autobus holek, protože ani holky se nechtěly nechat předjet, takže jejich řidič nám v předjetí bránil. Občas jsme měla z toho jejich soutěžení strach. Když kluci viděli, že řidič není schopen holky předjet, přemlouvali otce Joye, ať se chopí řízení za něj.

Seděla jsem vepředu vedle Jesua ze Suprabhy, který mi držel místo. Už to vůbec není ten kluk ulice, co fetoval lepidlo, je bavič všech a prostě úžasný. Potřeboval jen čas a chápavý a láskyplný přístup od všech zaměstnanců. Celou cestu se mě držel za ruku a spokojeně si zpíval. A jelikož je výborný tanečník, občas si odskočil do uličky a rozjížděl své taneční kreace. V Karlových Lázních či jiných podobných discocentrech by se se svým tancem rozhodně neztratil. K němu se občas přidali i starší kluci. Takže se tancovalo a blblo. Hitem posledních dnů je muzikálový song Džinke marina, který během cesty hrál alespoň pětkrát. I holky jsme viděli tancovat na sedačkách a v uličkách. To by asi na našem školním výletě neprošlo. Ale stejně jakou nás bylo některým slabším kouskům během cesty zle. Marta a jiné holky zvracející z autobusu před námi mi připomněly mé kinedrylové období. Nakonec kousek před Hampi jsme holky předjeli a kluci byli spokojeni.

Cestou jsme taky obdivovali barvy přírody. Něco takového u nás nepotkáme. Jeli jsme alejí sytě červeně kvetoucích stromů, pak jsme viděli křiklavě červené keře, nechyběly ani žluté a oranžové stromy... Díky příchodu prvních dešťů si příroda konečně hraje.

Snídani, kterou nám kuchařky dopředu připravily, jsme snědli kousek před Hampi u jednoho chrámu. Lidi, co před chrámem zrovna púdžovali, si stoupli automaticky taky do řady. Měl jsem chuť jim řéct, že nejsou součástí našeho zájezdu, tak ať nesomrují, ale otci ani učitelům nevadili, tak jim děcka normálně všem naložili, jako by byli naši.

Jak jsme se přiblížili k Hampi, obdivovali jsme módu místních Lambánek (lidi z Radžastánu, příbuzní našich Rómů). Ač patří mezi nejchudší, tak na své tradiční pestrobarevné oblečení si peníze najdou. Bohužel jsme ani jednu nestihli vyfotit, tak až pak v listopadu v Radžastánu. I když naše vesnice Allurhetty je taky lambany, tak u nás chodí tradičně oblečeno jen pár nejstarších babiček. Naši Lambany už jsou usazení a nepatří už taky mezi nejchudší.

Posledních pár kilometrů jsme s Jarkem jeli v autobuse holek. Jarek tančil u řidiče, holky všude možně, no bylo veselo. Seděla jsme vedle Fatimy, ta když najednou uviděla obrovské balvany, které jsou roztroušené po celém Hampi, začala spontánně křičet, třepat se a vůbec radovat se z té krásy, jak to ona umí. Fatima je úplně úžasná, neustále šťastná, strašně nás baví trávit čas v její společnosti.

Do Hampi jsme dorazili  před polednem. Památky se prolítávaly rychlostí blesku. Na to jak Indové mají ke všemu lážo plážo přístup, tak výlety berou hopem. Bus nás vždy zavezl k nějakému chrámu, děcka vyskočily, proběhly kolem chrámu a zase šup do autobusu. Ale i tak se to děckám líbilo, i když takové tempo nic pro nás. My jsme často čekávali před chrámem, protože pro nás cizince je vstupné do nejzachovalejších chrámů 25x dražší než pro místní. Kvůli pěti minutám se nám nechtělo ani náhodou platit takové vstupné.

Na pozdní oběd jsme všichni jeli do střediska Don Bosco, v blízkém krajském městě Hospet. U salesiánů nám otec Joy domluvil přespání. Děcka po obědě divočily na houpačkách. Ve středisku jsme nabrali malého Majdyna, který strávil poslední týdny u rodiny v Hospetu a asi se mu do střediska moc  nechtělo, protože vůbec nemluvil a nijak se k nám neznal. Místní salesián nám řekl, že pokaždé, když Majdyn tráví krátký čas u nich v druhém středisku, u něhož je malá farma, tak se nehne od krav. Z Majdyna bude prostě jednou velký chovatel či zvěrolékař...

Po programu už za tmy, asi v osm hodin, učitelé začaly počítat děcka. Podotýkám, že to bylo poprvé za celý den. Prostě u nás se počítá před každým odjetím busu z daného místa, tady se vždy nasedlo a věřilo se, že jsme všichni. Naštěstí jsme byli, ale oficiálním učitelem, který má za děti zodpovědnost, bych tady být nechtěla.

Otec Joy (shodou okolností se místní kněz jmenoval stejně jako náš) si s námi příjemně povykládal. Měl ponětí o České republice, ale hlavně nám vykládal o životě v Hospetu. Středisko v Hospetu slouží hlavně klukům, kteří pracovali se svými rodiči v nedalekých dolech. Už když jsme přijížděli ráno do města, viděli jsme krásné obrovské kuželovité kopce kolem přehrady a u některých rylo spousta bagrů a rypadel. Ty však prý jen nalámou obrovské kusy skály. Na ty pak naběhnou tisíce dělníků – včetně ženských a děcek a rozbíjejí je kladivy na menší šutry a vytřiďují rudné kameny. Většina rudy se pak zpravidla odveze do přístavu a odtud lodí do evropských hutí. Za tvrdou prací v lomech přichází celé rodiny z široka daleka, zvláště z míst, kde mají o práci nouzi. Dříve sami salesiáni museli sbírat děcka z lomů a přemlouvat rodiče, aby je nechali raději u nich ve škole, dnes si už spousta rodičů uvědomuje, že jejich děcka potřebují vzdělání a vodí je sami do střediska. Středisko by už tak dnes potřebovalo mnohokráte rozšířit, aby uspokojilo všechny rodiče. Prozatím alespoň otevřeli jednu budovu na kraji města nedaleko lomů. Peníze jim shání jeden Holanďan, jenž kdysi jejich středisko navštívil a dnes se snaží obcházet evropské huťaře, aby alespoň málo ze svých výdělků poslali na vzdělání pro chudé Indy, kteří pro ně kutají rudu.

Mimo tuto školu pro děcka na základní škole je ve středisku zřízeno střední jednoleté učiliště pro všechny, kdo propadli z SSLC, státního testu po ukončení desáté třídy, čím by se nemohli hlásit na žádné jiné školy. Kdysi učilištěm prošel i náš nový bratr Josef. Protože prý už bylo pozdě podat nějakou přihlášku (nevíme, jestli rupl, ale je to docela možné, protože nám říkal, že osmičku a devítku strávil víc na hřišti reprezentací školy a plaváním v kanále než ve škole, kde měl pak špatné výsledky a taťka se na něj za to hněval). Tak prý šel s taťkou katechetou za místním farářem, protože prý je u nich normální, že se o důležitá rozhodnutí radí s knězem. Kněz jim doporučil, aby se brácha přihlásil právě na učňák do Hospetu. Po vyučení se svářečem se bratrovi u salesiánů zalíbilo a vstoupil k nim do nějakého toho předaspirantátu. A tak se brácha dostal k salesiánům. Mimo jiné brácha říkal, že u salesiánů se mu líbí, že může hrát celý život hry. Namítli jsme mu, že kněží v Indii už moc nesportují, ale pouze řídí středisko z kanceláře a on, že zná ze semináře nějakého osmdesátiletého salesiána, který celý život s děckama hrával a teď když už nemůže, tak vší silou alespoň fandí a trénuje mladé seminaristy při každodenních hrách k jejich odreagování se od studia. Tak to asi bude pro něj životní vzor.

Po večeři jsme vyšli před středisko a kluci z učňáku se modlili před sochou Panny Marie Pomocnice růženec. Přidali jsme se a po modlitbě nám otec dovolil jít k nim na internet k vyřízení nejdůležitějšího. Protože bylo připojení pomalé, tak jsme náročné poslání fotek z Nepálu odložili na další den. Před spaním jsme ještě otce otravovali, protože jsme si mysleli, že jsme klíče od našeho pokoje nechali u jeho počítače. Tak nám ještě znovu musel jít odemknout svou kancelář. Samozřejmě jsme pak klíče našli v batůžku.