INDIE - Jarek a Marie Chrástečtí - Místní zaměstnanci

Učitelský sbor se skládá z pěti učitelů a jedné učitelky. Dva mladí učitelé pracují ve středisku teprve dva roky. Jmenují se Prasad a Vasant. Velký vtipálek Vasant nás každé ráno vždy vítá českou větou: “Dobré ráno dámy a pánové.” Tím, že nemají ještě své rodiny, tak musí s dětmi trávit většinu času. Mají pouze jeden den v měsíci dovolenou.

Starší učitelé už mají rodiny. Rameš žije přímo ve vesnici Allurethi. Kaluthi pracuje u nás pouze externě. A posledním je onen výborný tanečník Richard bydlící v sousední vesnici. Už jsme vám o něm psali, že se jedná o našeho nejschopnějšího farníka. Vážíme si ho pro jeho nasazení, obětavost a pokoru. Jak tráví dvouměsíční prázdniny? Od pondělí do soboty připravuje kempy pro děcka z vesnic. Večer tu ještě přijel z jednoho vesnického kempu hlídat středisková děcka. Vesnické kempy probíhají ve škole, do které děcka z místní dědiny ráno přijdou a stráví v ní čas studiem, hrami a nácvikem písní a tanců. Před večerem děcka odchází domů. Kempu, ze kterého přijel, se účastní 125 děcek, Richard jej má celý na povel, pomáhají mu pouze tři učitelé a kuchařka z místní školy. Zítra prý kemp slavnostně zakončí a polovinu neděle Richard stráví v Suprabhě s farností, pouze nedělní odpoledne mu zbude volno na manželku s miminkem.

Učitelka angličtiny Fatima je muslimka. Když odchází ze střediska, nasadí si černý hábit a jde na autobus. Ve středisku se však chová zcela uvolněně, normálně žertuje s učiteli a společně s nimi jí. Skoro bychom řekli, že ji chlapi berou jako jednoho z nich. Asi tu černou nosí pouze kvůli příbuzným, ne jako zahalené muslimky v Davangere, které když potkáme na ulici a ptáme se jich např. na cestu, tak se na Jarka nechtějí ani podívat a skoro chtějí pře námi utéct.

Bohužel jak jsme se bavili s učiteli, tak většina z nich by si nejraději našla jinou lépe placenou práci. Oboje naše střediska platí učitele měsíčně ani ne 1000 Kč. Učitelkám peníze až tak nevadí, ale chlapi by raději učili ve státní škole za 5000 Kč. Vasant usilovně obchází konkurzy na všemožné státní posty. Zkouškové zadání na tyto pozice je posíláno centrálně z Bangalore, ale probíhá ve všech krajských městech Karnataky. Pokud se uchazeč vleze do vybíraného počtu přijímaných, tak mu jsou nabídnuta volná místa z celého státu a on si musí nějaké vybrat a za pracovním místem se přestěhovat. 

Dalšími zaměstnanci jsou dvě kuchařky, které ač vaří moc pálivě, tak kupodivu mně od nich zatím chutná jídlo víc než od kuchařky v Suprabhě, ale Jarek často vzpomíná na J-Mary. Mně asi hlavně prospěla změna. Ač je jídlo mnohem obyčejnější, víc mi chutná. Musíme ale kuchařky pochválit. Zvládly teď během kempu připravovat jídlo pro 150 děcek úplně hravě.

Dále tu pracují farmáři. Jeden tu dochází z vesnice a celé dny seká dřevo, či dělá jinou tvrdou práci. Ostatní farmáři jsou členové rodiny strýce od učitelky Mary ze Suprabhy, tři její bratranci se svými rodinami bydlí dole v domečku na farmě a obdělávají půdu a dva z nich navíc jezdí autorikšami v Davangere. Se všemi je nám tady dobře:-).

Musím říct, že se nám v tomto středisku moc líbí. Ráno se probouzíme výhledem na kokosovou farmu. Snídáme společně s dětmi a kousek od nás přežvykují krávy. Mši s námi slaví ještěrky, kterým se nejvíce líbí u svatostánku…. Hlavně pak všude děti a děti – ty jsou stejně milé úplně všude. Ale přestože se mi tu líbí, po našem českém domově se nám pořád stýská. Fakt si říkám, že už nikam nebudeme na dlouho jezdit, abychom neměli tendenci popohánět čas… Doma se mi nestává, abych se těšila, až uteče šest měsíců. Nedávno nám došla zpráva, že k našim domů přiletěly opět po roce vlaštovky… Díky těmto malým zprávám si uvědomujeme, jak je naše země krásná. Těšíme se, jak budeme společně příští jaro poslouchat uvítací písně vlaštovek na našem dvorku a přitom pít kávu pod ořechem J.

Během večerní práce mě Sulejman se Suréšem učí filmový hit Nénandané, jendendu čandáné... Stále neumíme v kannadě Otče náš, ale půlku tohoto cajdáku už zvládám. Suréš, s nímž trávím docela dost času vykládáním či doučováním, dostal spolu s velkým Santošem od otce Kuriakose za úkol hlídat přes noc kokosový sad. Prý nám neustále Allureťáci kradou kokosy. Každou noc tak ogaři po večeři odchází spát na farmu a ráno přichází až na snídani. Tvrdí, že se během těchto dvanácti hodin na farmě i učí, ale spíš si myslím, že se na ní zašívají.

Bratr Rúbin večer sledoval finále keralské Superstar, ve které šlo o dva milióny českých korun. Ze záběrů jsme poznali hlavní stadion v Trivandru zaplněný lidmi. Překvapilo mě, že hlavním hostem, kritizujícím soutěžící, byl nějaký starý tamilský hudebník a protože neuměl malajalam, tak mluvil anglicky. Prý v Kerale se normálně používá na veřejných místech angličtina, narozdíl od Karnataky, kde je to nepřípustné. 

Za pět dní odjíždíme do Nepálu, ale jsme nějak podezřele v klidu. Kdybychom odlétali z domu, tak bychom v tuto chvíli sháněli co nejvíce informací a připravovali se na cestu. Tady nám jaksi nedochází, že jedeme do nejvyšších hor světa. Pořád jsme obklopeni jinou prací, takže nemáme ani čas číst průvodce. Pořád nevíme, na jaký trek se vydáme. Také teď nečteme noviny a nemáme přístup na internet, abychom zjistili, jak se má Nepál po volbách. Je možné, že přijedeme do království a odjedeme z republiky. Hlavně ať vše proběhne klidně. Jednu věc však starostlivá Mařenka zařídila. Napsala na český konzulát do Káthmándú, aby o nás věděli, kdyby se cokoli přihodilo...

Krom toho, že jsme celý náš volný den strávili psaním na počítači a přípravou dalších her, tak jsme se šli navečer projít do vesnice. Ještě nás místní lidé neznají, takže se na nás doslova valily otázky: Vaše jméno? Vaše zem? Chtěli jsme se v klidu sami projít, ale bohužel místní děcka se nechtěla nechat odbýt. Rudý západ slunce jsme si tak moc neužili, protože jsme je museli neustále odpálkovávat.

20. 4. 2008 neděle – opět v Suprabhě

Vystoupili jsme z autorikši před Suprabhou a už nás vítal radostný křik děcek, je to nádherné se za nimi vracet. Malá Rekha a Umeš nám hned skočili do náruče. Do snídaně jsem s děckama jen tak kecala a Jarek hrál s kluky lagori. Po mši svaté jsme si šli s dětmi hrát na televizní soutěž Superstar, kterou jsem moderovala, Jarek hrál zahraničního hosta a děcka soutěžící. Nejprve vždy soutěžíme v sólovém tanci, pak v sólovém zpěvu a nakonec v divadelních scénkách. Necháme děcka samy přemýšlet a rozvíjet improvizovaný děj, někdy se divíme, co z toho vyleze. Ať dnes hrály na policajta, rodinu či učitele, tak to vždy skončilo alespoň jedním “death body“ (tak nazývají mrtvého). Hráli jsme nově i na zoologickou, hrát opice a skákat po stromě šlo děckám nejlépe J.

Obědvalo se slavnostně, protože nás navštívili bývalí salesiánští provinciálové, jeden z nich působí od svých šedesáti let jako misionář v Keni. Ty jo, v takovém věku se vydat do cizí země. A strávil v ní již přes dvacet let. Děcka byla unešená, jak jim jeden z knězů ukazoval umělé zuby. Zatímco děcka vzácné návštěvě tančila a zpívala, tak my jsme se konečně dostali na internet.

Po čaji jsme chystali s dětmi na výlet na kolotoče, které přijely do Davangere na do dobu prázdnin. Chtěli jsme se tak s nimi před Nepálem rozloučit, ale bohužel nám počasí nepřálo. Z ničeho nic se obloha zatáhla, začal strašlivý vichr a těžký, ne silný, opravdu těžký déšť. Takovou smršť jsme tu ještě nezažili. Než se stihly pozavírat okna, v dětské hale popadaly tabule a nástěnky. Pod západními dveřmi protékala voda do dětské haly a musela se stále hadry vysávat. Doufali jsme, že to přejde a s dětmi vyrazíme na pouť, ale bohužel déšť trval více jak hodinu. Děcka tedy hned automaticky navrhla, že půjdeme další neděli. To už ale bohužel budeme chodit po Himalájích a když přijedeme zpět, atrakce už v Davangere zřejmě nebudou. Asi to tak mělo být, třeba by se na nich někomu něco stalo. Děcka sice byla smutné, že prší, ale pak se radovala, že nemůžeme v takovém nečase přece odjet do Sujyothi. Škemrali, ať u nich přespíme a zase si spolu malujeme a hrajeme. Je těžké vysvětlovat, proč tu nemůžeme spát...

Cestou na bus jsme se snažili koupit ve městě toaleťák, ale marně. Když konečně pomocí gest pochopili, co chceme, tak se začervenali a zakroutili hlavou. Také jsme se osvěžili džusíkem z cukrové třtiny a pálivými smaženými dobrůtkami. Těm jsme tu přišli na chuť.

Naši kluci se nemohli dočkat, až přijedeme večer domů a dáme jim pexeso. Úplně je obdivujeme, jak na něm frčí. Chtěli jsme jít brzo spát, ale zatím se nám to tady nedaří. Jak je náš pokoj umístěn mezi dětmi, máme větší potřebu s nimi být fakt pořád. Takže zatím ani k našemu pokoji nemám vztah, protože vždy kolem půlnoci padneme zničeni do postele a ráno v šest už nás kluci budí.

21. 4. 2008 pondělí

Dnes tu opět chyběli učitelé, takže jsme oba učili každou hodinu sám. Těší nás, že jsme plně vytíženi. Jen si musíme vybojovávat autoritu, protože nás děcka berou spíše jako kamarády. Musíme říct, že v Indii je učitel opravdovou autoritou. V Česku si už děcka k učitelům dovolují často šílené věci. Tady stačí jen říct, že na ně zavoláme učitele a celá třída ztichne. Při hodinách učitelů, narozdíl od našich, je ve třídě hrobové ticho.

V tomto středisku děcka hlídáme i při ranní a večerní práci. Protože je tu méně zaměstnanců, tak jsme tu s dětmi opravdu nonstop. Při večerním doučování na chodbě před námi poskakovaly velké žáby - vrhaly se na hmyz, kterého je vždy pod zářivkou neuvěřitelně moc. Dnes jej bylo tolik, že bychom uvítali možná i desetkrát více žab.