INDIE - Jarek a Marie Chrástečtí - Spousta loučení

V soukromých školách učitelé dostávají přibližně 4-6 tisíc, ve státních 10-12 tisíc, po letech dokonce až 20 tisíc. Sukanya teď musí řešit problémy s bydlením, proto si sehnala místo v soukromé škole. Bude tu hodně chybět, protože se snažila učit matematiku pěkně systematicky, alespoň nakolik to dovolovaly chaotické osnovy.

Jak jsme už psali, Mary bude také odcházet. Ta ne kvůli penězům, ale kvůli studiu. Pořád říká, že se chce věnovat sociální práci a nechce se vdávat, tudíž nepotřebuje hodně vydělávat a šetřit na svatbu. Tady totiž snad všichni Indové šetří celý život na svou svatbu a pak na svatbu svých dětí. Jako by ji nemohli udělat menší, alespoň pod 500 hostů.

Bratrovi včera někdo v Suprabhě ukradl hodinky. Krádeže mě dycky dokáží naštvat, ale Josef působí, že je mu to skoro jedno. Co ho maximálně bere, jsou hry. Po odpolednách s děckama pařívá dokonce na počítači. Prý ho nebaví pouze basketbal.

Včera se už za námi do střediska přestěhoval náš nový otec Beny. Je to poprvé, co ve středisku Sujyothi bude nějaký otec bydlet. Kuchařky jsou teď více nervózní, aby dobře navařily. Doteď si s námi a s bratry nelámaly hlavu, jedli jsme to, co děcka. Otec má však asi náročnější chutě, tak budeme mívat snídani, oběd a večeři nachystanou pěkně v jídelně. Navíc teda k tradičnímu sambaru a rýži přibyla luštěninová palja( příloha) a dokonce čaj nesmrdí kouřem, takže konec čundrovaní. Díky otci jsme si s jídlem velmi polepšili. Ale bude nám chybět jezení s děckama, takto musíme sedět jako jedna komunita u jednoho stolu.

Otec Beni pochází také z Keraly a dokonce ze dvanácti dětí! Je už starší, takže pln zkušeností. Bohužel má však nějakou dědičnou nemoc a špatně chodí. Těžko udržuje balanc, takže máme někdy o něho strach, aby nespadl. Také hůř mluví, ale naštěstí mu docela rozumíme. Je na nás velmi milý a pozorný. Cítím z něho, že je pro něho těžká tato změna střediska. Tak se modlíme, aby se mu tady s náma líbilo.

Už se také naplno začalo učit a my i doučovat, během pro děcka posledních dnů ve středisku máme klást důraz hlavně na psaní a správné čtení anglických textů. To se nám moc nezdá, když děcka vůbec nerozumí o čem čtou, ale zadání úkolu respektujeme.

Dva ogaři měly dnes nastoupit do jedné místní státní školy. Přišli tam a učitel je poslal domů, protože byly jediní poctivci z celé školy, kteří nastoupili hned první den.

3. 6. 2008 úterý

Dnes mi přišel učitel Vasant říct, že kluci, co jsem je minulý týden doučovala, mu říkali, kolik se toho naučili a moc se jim prý líbil můj styl výuky. Tak mě potěšilo, že oceňují naši snahu. Jarek teď spíše děcka doučuje matematiku. V té jsou fakt šílení. Přece odčítat a odečítat musí umět každý!

Odpoledne jsem opět měla na starosti ty nejmenší kluky, hráli zase vybíjenou. Už jsme je chtěla pochválit, jak se dnes ani moc neperou a nehádají, když v tom někdo hodil kamínek do oka jednomu klukovi. Všichni se otočili na Surádže a začali mu nadávat. I já jsme k němu přišla a spustila, že se po lidech ani kamínkem nehází (což je tu mimochodem naprosto normální a házejí i všichni dospělí. Ti to berou asi víc ve vtipu, ale i oni se můžou špatně trefit...). V tom však už Četu hladil brečícího kluka a omlouval se, že po něm hodil on. Takže jsme se Suradžovi omlouvali a když za ním přišel s omluvou Durgeš, v Suradžovi vyvrcholilo napětí a vztek, že mu někdo křivdil a napřáhl se Durgešovi vrazit pěstí do zad. Já se Durgeše snažila bránit, takže jsem nakonec pěstí dostala já. Jsou to poněkud drsnější děcka než jsme zvyklá doma, vrážení do zad pěstí není během hry nic výjimečného.

5.6. 2008 čtvrtek – Světový den životního prostředí

Ráno jsme dostali novokněžské požehnání od otce Sonyho a pak jsme opět učili. Učíme teď každou hodinu každý sám, vesměs do jaké přijdeme třídy, tam učíme. Pevný rozvrh se nastolí až zase přijdou nové děcka. Teď se počty děcek pořád mění. U oběda nás náš aktivní bratr požádal, jestli si nechceme připravit hodinu o ochraně životného prostředí. Tuto nabídku jsme přijali velmi rádi.

Povídali jsme děckám o znečištění vod, vzduchu, půdy a jak tomu můžeme každý z nás zamezovat. Hlavně jsme kladli důraz na to, aby vším šetřily. Děcka céprájí vším – papírem, sáčky, elektrikou... Děcka také musely mezi jednotlivými odpadky, co jsme jim přinesli, vybrat vše, co je z plastu. Po té jsme jim vysvětlili, proč je velmi škodlivé ho pálit a je lepší ho raději uložit někde do jámy (Recyklace tu široko daleko nefrčí). Řekli jsme jim, že se u nás plasty třídí a že bychom i tady rádi zavedli třídění plastů. Bratr navrhl, že se za záchody vykope jáma, do níž se budou moci ukládat. Avšak zatím k tomu nemáme povolení od otců, protože začíná období dešťů a prý by se v jámě množili komáři:( Hlavně že nás brácha podporuje:). Velký důraz jsme také kladli na vyhazování odpadků. Postěžovali jsme si jim, že se nám vůbec nelíbí, když na školním výletě všichni, i učitelé, vyhazují talíře od jídla, kam se jim zlíbí. Nebo že pro nikoho není problém vyhodit cokoli kdykoli z autobusu či vlaku. Žádali jsme alespoň tyto malé, aby se nad tím snažili zamyslet a začali alespoň oni toto chování měnit. Hrozně je zaujalo, když jsme jim řekli, že např. v Singapuru může jít člověk za vyhazování odpadků do vězení.

Děcka po skončení přednášky chodili po jednom děkovat, že byla přednáška moc zajímavá. Jsou vděčni za všechno.

V Česku jsem snad nikdy nepotkal nikoho s šesti prsty. V Davangere už znám tři takové lidi, např. Guopi z načeho střediska. By nás zajímalo, jestli to může být ze všeho toho znečištění indické půdy, vody i vzduchu.

6. 6. 2008 pátek

Při ranní mši otec připomínal památku sv. Norberta a samotného ho napadlo slavit tuto mši za naši republiku. Věděl, že je jedním z našich patronů, což ani my sami jsme nejdřív moc netušili, proč zrovna dneska slouží mši za naši vlast. Každopádně nás sloužená mše za domovinu moc potěšila a mysleli jsme na vás v modlitbách. Otec Beni je velmi všímavý ohledně našich rodin a taky je velmi zbožný, každou noc tráví spoustu času v kleče před svatostánkem.

Večer jsme říkali slůvko na dobrou noc – vyprávěli jsme klukům ten příběh o dvou kamarádech u řeky a na kopci. Vždy mě překvapí, jak pak chodí kluci děkovat a osobně rukou potřepat. Také mi přišli říct, že se modlí za naši babičku, aby byla zdravá. Otec jim asi o babičce říkal při večerní modlitbě, no jsou to hodní kluci... To je krásná výhoda věřících...když se doslechnou o nějaké smutné zprávě, nesplácnou jen nad neštěstím ruce a nepovzdychnou nad tím, že nemůžou nijak pomoct, ale věří, že mohou pomoct alespoň modlitbou. Ani netušíme, jakou bude mít sílu... Moc nás tu povzbuzuje, že se modlitba bere úplně automaticky. I když se děcka modlily třeba k Šivovi, Pán Bůh jejich modlitby určitě slyšel. Ač naše děcka věří v Šivu, Krišnu a další jiné bohy, tak samy často mluví o jednom jediném hlavním Bohu. S tím jsme se setkali už u mnoha hinduistů a budhistů. Všichni asi uvnitř cítíme svrchovanost Jednoho... Každý máme jen jinou cestu...

7. 6. 2008 sobota

Večer se tu otec Joy přijel rozloučit. Posledních pět dnů strávil otec doma v Kerale. Maminka zrovna onemocněla, tak se oni staral. Z Keraly přijel i se svým nejlepší kamarádem Jollym, který mu bude první dny pomáhat se zabydlováním se v Bombaji. Zaměstnanci pro otce zabili a připravili králíka a kuřata k jeho poslední večeři v Alluretti. Při večeři byla sranda, zaměstnanci se s otcem pěkně rozloučili. Po večeři měl otec k ogarům své poslední večerní slůvko. Protože jsme se kvůli Nepálu neúčastnili jeho rozlučkových oslav, při nichž všem děkoval, začal nám děkovat při této příležitosti. Úplně nás to dojalo. Nechceme se chlubit, ale spíš chválit Pána, že nám dává z darů svého Ducha k šíření  Božího království.

Otec nám děkoval hlavně za to, že jsme ho učili více duchovnímu životu a že se díky nám přiblížil více k Pánu Bohu. To byla pro nás fakt šupka, za kterou vděčíme Pánu Bohu.

Na začátku nás na otci Joyovi hodně mrzelo, že tráví až moc času u televize. Nechtěli jsme se ale pohoršovat, jen jsme se za něj o to více modlili... Postupem času se pak vše začalo měnit a my s otcem trávili víc a víc pěkných chvil u večerních debat nad různými duchovními i neduchovními tématy. Cítili jsme se bližší a bližší a vždy jsme se těšili, až budeme zase spolu večeřet. Oceňovali jsme, že se nás otec Joy snažil ve všem podporovat. Dokázali jsme si také dělat ze sebe navzájem srandu. Děkoval nám právě i za to, že jsme k němu byli upřímní a bavili se s ním na rovinu. S druhým otcem nám to bohužel moc nejde, protože při všech svých starostech o děcka a jak pro ně sehnat peníze, se moc neumí soustředit na delší konverzaci na jiné téma... Otec Kuriakose žije naplno svými dětmi...a to taky oceňujeme. Jo a prý je otec Joy rád, že poznal spoustu zvyků, zpěvů a tanců z naší české kultury J.

Před spaním jsme volali Fráňovi a Zuzce na jejich svatební hostinu, malý Santoš jim zpíval do telefonu svou oblíbenou lidovou písničku. Divíme se, že ještě mluví po takovém výkonu.

Bohužel kanál, který vysílá přímé přenosy z Eura, už není několik měsíců zaplacen, takže se dívat nebudeme. Mě to teda osobně nevadí, ale Jarek a učitelé se chtěli dívat.

Kluci dnes výjimečně neměli po večerní modlitbě zakázané hry, tak jsme s nimi ještě chvíli hráli. Máme tu jednoho kluka, Četu, který je úplně nadšený z pochodu Raz a dva ... a klobouk a hůl a chleba sůl... Vždy když mu to Jarek předvádí, tak kolem něho utíká, hledí na něj a řehtá se. Někdy stačí fakt málo k zaujmutí a potěšení. Přitom zrovna Četu, jako bývalý kluk ulice, umí být v některých chvílích docela drsný, ale u pochodu se směje jak andílek.

8. 6. 2008 neděle

Dnešek byl ve znamení slz na rozloučenou s otcem Joyem a Mary.

Poslední mše svatá otce Joye byla smutná. Tématem svatých čtení bylo “milosrdenství chci, a ne oběť.“ Při závěrečném velmi osobním rozloučení před požehnáním se mu vrhnuly slzy do očí, takže si musel na minutu sednout, aby se zklidnil a mohl nám požehnat. A aby slz nebylo málo, hned po mši farníci připravili krátký rozlučkový program.

Děcka zpívala bratr i otec měl děkovný dojemný proslov, pak i několik farníků mu děkovalo. Jedna ženská mu pověsila na krk květinový náhrdelník, jaký nosí ženich na svatbě či jaký dostává při oslavách vyznamenaný host. Ale nejlepší, že mu děkovala jako otci Georgovi. ec sice sloužíval nedělní mši v Suprabhě jen občas, ale za to se při kázání všichni vždy pořádně zasmáli. Program ukončil otec Joy svým děkováním všem farníkům.

Po mši se pro změnu loučilo s Mary miss. Chtěla prý ze střediska nenápadně odejít, aby se právě vyhla tomuto loučení s děckama, ale otcové pro ni tento malý rozlučkový program zorganizovali. V noci odjíždí do Bangalore a opouští tak po třech letech středisko. Bude tu hodně chybět. Trávila tu s děckama dvacet čtyři hodin denně, tudíž jsou na ni děcka, bratr i otcové moc zvyklí. Všechny úkoly vesměs vždy házeli na ni.

Proto jí za vše děkovali, což si určitě zasloužila. Tím, jak byla otcům ze všech zaměstnanců nejbližší, dostávala nejvíce sprda, když něco nefungovalo. Děcka jí tančili a zpívali. Jesu pro Mary tančil sólo tanec na písničku Bangárya bull,bull... Tanec však postrádal energii, z Jesúa čišel velký smutek. My jsme Mary zatančili narychlo slepený tanec „Máme doma trnku“(víc podle nás než podle tradiční choreografie, kterou jsem zapomněl) a pak jí ještě Jarek zatančil odzemek. Jeho skákání a figury se děckám moc líbily. Umeš Jarka hned po programu napodoboval. Bratr Steven děkoval Mary za její obětavost a pozornost pro děcka, s kterými trávila veškerý čas. Proslovem rozbrečel dost děcek a když pak měla Mary závěrečné děkování, tak malý Jesu už brečel nahlas. Jak se Jesu o velikonocích vrátil do střediska, tak se mu Mary dost věnovala, aby mu pomohla od fetování. Tak se na ni asi citově dost upnul.

Prostě dnešek byl fakt velký doják... I nás Mary dojala. Děkovala nám, kolik se toho od nás naučila. Prý si hlavně díky nám uvědomila, jak je čas drahý a jak je potřeba každou chvíli dobře využít. Když nás prý vidí, jak využíváme naplno čas, i ona se chce snažit být více aktivní a neztrácet ani minutu.

Člověk někdy ani neví, co se od druhého naučil a  co druhého naučil on. Od sebe navzájem se učíme víc, víc jak ve školních lavicích, či čtením knih...

My Mary vděčíme zase za to, že nás učila, jak být poslušný a pokorný. Jinak tady fakt snad ani tu minutu neztrácíme. Den tu máme tak nabytý, že to ani jinak nejde. Pořád něco nestíháme, takže se snažíme každou volnou i nevolnou chvilku zorganizovat. Často si ale všimneme, že nemáme čas sami na sebe. Ač si stále připomínáme, že se nesmíme starat jen o děcka, ale i samy o sebe, tak často usínáme a říkáme si, že jsme si ani neřekli nic pěkného a neprojevili k sobě žádný cit:( To je asi riziko manželských dobrovolníků, ale s pomocí Boží se občas najde chvilka, která naše manželství upevňuje. Musíme se ale pořád snažit více myslet jeden na druhého. Děcka odejdou, ale manželství potrvá).

Na závěr rozlučkovém programu se na Mary všechny děcka vrhly a lkaly a lkaly. Umeš ale skočil na záda otci Joyovi a ukazoval nám, že on nechce pustit pryč otce Joye.