INDIE - Jarek a Marie Chrástečtí - Týden prázdnin

Cestou do Sujyothi jsme pozorovali změnu v přírodě, krajina je mnohem zelenější a barevnější, spousta stromů kvete krásnou žlutou nebo oranžovou barvou. Snad se už brzo začne ochlazovat, už jen teď za těch pár hodin v Indii cítíme, jak nás to horko unavuje. V klučičím středisku zůstalo taky asi jen patnáct kluků, ostatní odjeli na týdenní prázdniny domů. Měli jsme radost, že tu ještě zůstala některá děcka, která přijela před kempem. Se Sulejmanem hadobijcem jsme se ale museli rozloučit. Odpoledne odjížděl vlakem do města Mujkunda, kde přes rok navštěvuje školu. Alespoň jsme mu rychle ukázali pár fotek, než smutně odešel na autobus do Davangere.

Dopoledne jsme opět uklízeli náš pokoj a odpoledne jsem vedla angličtinu pro starší kluky a Jarek si hrál s těmi malými. V podvečer svátku Panny Marie Pomocnice si Jarek na pokoji pěkně prozpěvoval a vyprošovali jsme si pomoc do dalšího půl roku. Čímž jsme si před půlnocí vzpomněli, že jsme chtěli popřát Jardovi do Bulharska. Tak jsme mu s dvoutýdenním zpožděním po jáhenském svěcení zavolali. Prý se teď stará o evropské Lambani – Rómy. Tak za rok na kněžské svěcení snad už do Bulharska pojedeme.

24. 5. 2008 sobota – Sahaja Mary haba – svátek Panny Marie Pomocnice

Ráno otec Joy sloužil mši speciálně pro nás dva, protože náš bratr ráno odjel domů na svatbu staršího bráchy. Takže jsme při ní zpívali dokonce i česky. Dohromady tu teď tráví prázdniny asi jen sedmnáct děcek. Po mši jsme pro deset malých ogárků uspořádali turnaj v deskových hrách. Ti mezi sebou soutěžili v indickém karambolu, v českém pexesu a pak jsme se je snažili naučit piškvorky, ale jen některým to pálilo a pochopili trošku strategie. Většina není vůbec zvyklá přemýšlet.

Odpoledne Jarek pokračoval v hraní si s malými dětmi už sám. Já jsem vedla angličtinu pro ty starší, kteří tu tráví své dvouměsíční prázdniny a otec jim nakázal samostudium. Jejich ubytovny jsou zavřené a nemají domov, do nějž by se mohli či chtěli vrátit. Snažila jsme se do nich nacpat něco z gramatiky. Naštěstí se kluci snaží a poslouchají a dokonce chtějí delší domácí úkoly. Což je až podezřelé. K večeru opět pršelo, asi už přichází monzun... Pán nám žehná i v počasí.

Jen co nám moc nejede, je opět indické jídlo – 3x denně stejně pálivý sambar s rýží. Ta se bohužel jako počasí asi nezmění. Co mě však hned při návratu z Nepálu do Davangere nejvíc zarazilo, byly černé tváře a malý vzrůst zvláště děcek. Nepálci se nám zdáli jen o trošku menší než my, turisti z Kanady či Ruska nám přišli jako obři, ale naše černá děcka v Davangere nám sahají nejvýš po prsa. No ale především – Nepálce jsme vůbec nezajímali, ale Karnatačani nás okamžitě po příjezdu už do Bangalore začali bombardovat svými otázkami na jméno a rodnou zem.

Jinak nestíhám prát, takže nám tu pořád voní či smrdí Nepál. Večer jsme chtěli pouštět klukům fotky z Nepálu, ale spustila se taková bouřka a po ní nešel až do rána proud. Kluci najednou přestali být hrdiny a třásli se při hromobití strachem.

Před střediskem se před večerní modlitbou objevil ještírek. Sureš ho zabil bejzbolkou. Prý nezabije, ale rozhodně jejich kousnutí s člověkem pořádně zamává. Takže večer už nikam bez bot. Taky jsem dycky ogary před spaním vyháněl, aby šli kvůli zápachu před střediskem, močit až k zadním palmám, teď už mi to bude blbé.

25. 5. 2008 neděle

Po měsíci jsem opět na mši s našimi farníky, ani jsem nečekala, že nás budou někteří tak vítat. Mše byla moc pěkná, slavil se opožděně svátek Těla a krve Páně. Pak jsme s našima děckama (píši našima, protože to jsou ty, které jsou s námi od začátku – Umeš, Fatima...) hráli venku hry. Po obědě se však už všechny chtěly dívat na televizi, tak jsme aspoň konečně jeli do města vyřídit věci jako např. koupení opasku pro Jarka... Na fotkách vám to možná nepřipadne, ale fakt jsme jak z koncentráku - Jarek má 71,9kg a já 54kg. Do Indie Jarek odjížděl s 85kg, ale v Nepálu jsme už shodili jen minimálně (Jarek před Nepálem 72,3kg). Takže jsme šli hned do krámu na sladké. A protože mangová sezóna je v plném proudu, neodolali jsme mangovému koktejlu, který tu stojí dvakrát méně než v Nepálu...stal se teď naší vášní.

Otcové a bratři stále řešili dnešní sčítání hlasů po státních volbách, které v týdnu postupně probíhaly v jednotlivých karnatackých krajích. Drtivě vyhrála extrémní BJP. Obsadila 110 křesel z 224, Kongres 80, JD 28 a o zbylých 6 křesel se podělili nezávislí kandidáti. Prý je to první vítězství BJP na jihu Indie. Otcové se trochu obávají, co může změna vlády přinést pro křesťany a církevní instituce. Zaujalo mě, že se lístky sčítají strojově. Prý by to ve velkých zemích dlouho trvalo. Já ale strojům věřím míň než lidem. Kdyby se v Americe při prezidentských volbách před osmi roky počítalo ručně, tak by možná svět byl méně pohroužen do válečných konfliktů než tomu je dnes. Otec George Matthew mi k tomu v Bangalore řekl, že indické stroje nechybují. Nikdy ten stroj přece neviděl. Navíc občas může volič lístek nedostatečně označit a pak už má stroj na rozdíl od volební komise nedostatečnou informaci pro správné započítání. Nechápu tuto slepou důvěru v indické instituce. Jistota správného spočítání hlasů by měla mít větší prioritu než rychlost spočítání.

Když jsme dorazili šíleně nacpaným busem do klučičího střediska, zjistili jsme nepříjemnou zprávu. Jeden starší kluk – Santoš omylem vypil ředidlo k čištění. Myslel si, že je ve flašce voda. Nechápu, že tu někde tak ležela flaška s čistidlem. Složení přesně nevíme, protože na flašce je pouze napsáno, že roztok obsahuje čistící složku. Jazyk má sežraný do masa, pálí ho krk a hruď. Pije pořád vodu a nutíme ho zvracet. Přestože mu v nemocnici asi nepomůžou, tak se teď Jarek snaží přesvědčit vychovatele, že je lepší ho vzít k doktorovi, abychom nemohli být zodpovědní ze zanedbání péče, pokud by to bylo opravdu vážné. Blbé, že ani učitele ani nás to nenapadlo hned. Čekali jsme totiž, že přijede otec a rozhodne, co s ním, ale v sedm začalo lít jako z konve, takže už asi nedorazí. Bojíme se, že to bude mít pro něj následky. Musíme se modlit...

Stále bouří a prší, prý to ale není monzun, ten má začít až v červnu a protože je teprve 25. května, monzun to zajisté podle Indů nemůže ještě být.

Santoš odjel faremní rikšou do nemocnice, tak uvidíme. Večer za námi přišla také Mary ze Suprabhy. Přijela navštívit svou rodinu, která se tu stará o farmu. Příjemně jsme si popovídali. Ovšem říkala docela drsné věci. Minulý týden se na silnici nedaleko střediska stala velká nehoda. Autobus se snažil vyhnout krávě a protijedoucí rikše zároveň. Nezvládl to a několikrát se přetočil. Řidič na místě mrtev a všichni ostatní těžce zraněni. Nejsmutnější na tom bylo, že zatím co pasažéři bojovali o své životy, lidé z vesnic se k místě nehody seběhli a okrádali raněné o šperky a jiné cennosti. To je fakt nechutný. Ani bych to do těch Indů neřekla. Maryin bratranec staví barák na kraji naší malé vesnice a musí na stavbě přespávat, protože mu sousedi kradou materiál. Cihle teď sice chrání, ale přišel místo toho o mobil. Když na stavbě spal, někdo mu ho vzal z tašky. Hodně se tu, zvlášť v naší Lambany vesnici, krade a proto i kluci chodí spávat na farmu, aby hlídali kokosy. Nedokáži si představit, že by se takto lidé navzájem okrádali v naši vesnici. Teď nás mrzí, že jsme kdysi po nařčení Aneše z krádeže vykládali otci Joyovi, že v Česku se moc krade a lidem to nepřipadne narozdíl od západní Evropy či Indie divné. Přitom v naších moravských vesnicích nám připadne docela bezpečno.

A poslední zpráva z dneška, před kuchyní se večer opět plazil had, ale malý a hlavně se rychle odplazil:) U nás je jednoduché chránit zmije, když je potkáme pouze jednou za čas někde na kameni, ale tady nám veškerá havěť leze skoro do baráku. Proto jsme samozřejmě taky pro jejich zabití v blízkosti střediska.

26. 5. 2008 pondělí

Santoše si několik dní nechají v nemocnici na pozorování, leží na kapačkách a nesmí nic jíst ani pít. Snad to pro něj nebude mít vážné následky. Je to drsné jak stačí chvilka, kdy se člověk nesoustředí a najednou vše běží úplně jiným směrem...

Pro děcka jsme pořádali opět další soutěže. Někteří jsou velmi chápaví, ale někteří přemýšlí úplně záhadným způsobem. Nicméně ten, co pořád prohrával, ani nechápal, že prohrává a křičel radostí. Jméno Santoš (jiný než ten v nemocnici), což znamená šťastný, mu opravdu sedí. Vztekal se jen, když byl nařčen z podvádění. Přišel do střediska před pár dny. Je nejmladším ogarem ve středisku, protože mu je pouze sedm let. Pochází z Goi, ale po matce ovládá kannadu. V první soutěži museli kluci rychle nakreslit např. židli a další jednoduché předměty, ale vůbec jim to nešlo. Výtvarný předmět tu na školách vůbec neexistuje, takže děcka neumí ani pořádně držet tužku.

Pro nás nejradostnější zpráva – došlo čili! Konečně nám chutnal oběd J.  I snídaně byla super, nebyl tu žádný otec ani bratr, takže si učitel usmažil nějakou specialitku. No myši měly pré.

Odpoledne se vrátil náš nový bratr Joseph ze svatby svého bratra. Pochází z desetičlenné rodiny (tři ségry a sedm brachů) ze severu Karnataky, šest hodin cesty odsud. Bratrovi se oženil předposlední sourozenec. Celou svatbu zařizuje strana ženicha, ale standardně si ji nechá pořádně zaplatit rodinou nevěsty. Všechny svatby sourozenců domlouval otec, ale nikdy prý za dcery dhaurí (věno) neplatil ani za syny nepřijal. Jeho otec je ve vesnici katechetou. Nejmladší Josefův brácha ještě studuje na střední. Musíme říct, že náš nový bratr je nám velmi sympatický, zatím se nám zdá strašně akční, velmi hodný, skromný a pokorný. Večer s děckama seděl na střeše a cvičil je jógu. Když viděl v mém pokoji kytaru, tak říkal, že si ji bude občas půjčovat na hraní. Děkujeme za něho.

27. 5. 2008 úterý

Čili už opět do kuchyně dorazilo. Dopoledne jsme pro kluky připravili překážkovou dráhu, chudákům některým při přeskakování a podlízání padali gatě. Jak tu teď prázdniny tráví pouze několik děcek, tak se tu cítíme jak jedna rodina.

Večer jsme měli velkou radost. Santoš se vrátil z nemocnice zpět do střediska. Prý už mu je dobře a doktoři řekli, že jícen aj žaludek je v pořádku, vypadá to bez následků. Díky Bohu.

28. 5. 2008 středa

Dopoledne se kluci honili za pokladem – naším hopíkem.Hledali lístečky a plnili úkoly. Nejtěžší pro ně bylo předat si v rámci skupiny kokos bez pomocí rukou a spočítat 47-19. Zahrnuli jsme na jednom stanovišti i ekohru - eko memory. Museli si zapamatovat na ploše 1 m ², jaké větvičky a kamínky jsme změnili. Uhádli úplně vše. Šikulové.

Začínají se nám vracet děcka do střediska, večer už jsme jich napočítali kolem třiceti. Nevrátila se dnes všechna, jak by správně měla, ale překvapilo nás, že jich dorazilo poměrně dost. Zítřejší výlet do proslulého Hampi se přesouvá na jiný den.

Když kluci hráli cricket, šla jsme konečně prát pod kokosy. Ale řeknu vám, taková pradlena na naší farmě může být docela rizikové povolání. Když se začaly opět honit mraky a zvedl se docela silný vítr, tak začaly padat kokosy jak hrušky, takové šlupy! Naštěstí žádný nespadl na mě. Do toho se mě malí kluci přišli zeptat, jestli jsem tu viděla kobru, asi se mě snažili vystrašit. Přes den se hadů nebojíme, ale večer, když jsme šli pro prádlo, raději jsme si svítili čelovkou. Také jsme dnes viděli poprvé nového otce Sonyho, který střídá otce Joye. Přichází právě po svém vysvěcení, velmi sympatický.

Večer otec děckám oznámil, že od zítřka už poběží ve středisku normálně vyučování, takže nám prázdniny končíííí:-) Státní školy se otevřou až začátkem června, každá jinak, i když oficiálně se v Karnatace otvírají školy 31.5. Naše děcka se do nich budou zařazovat v průběhu celého června. Během července začnou přicházet nové, které do školy nenastoupily.