INDIE - Jarek a Marie Chrástečtí - Zvláštní indická kultura

Děcka už dost nebaví v hodinách angličtiny jen číst, tak pro ně vymýšlím různé anglické soutěže. Musí tak přirozeně myslet anglicky a moc jim to teda nejde. Ale baví je to moc. Ač umí dny v týdnu, když na tabuli vidí WEDNE_DA_, nejsou schopni slovo doplnit jinak než dále typovat.

Máme tu strašně srandovního malého kluka Nagu. Je strašně malinký a pořád mu padají jeho kraťásky. Připadne nám, že je trochu autista, ale možná je jeho chování zvláštní kvůli tomu, že prožíval doma krušné chvíle. Jako sirotek byl vychováván strýcem, který ho dost mlátil. Naga ač by potřeboval plno spánku, tak jako jediný o půlnoci ještě nespí. Nemůže usnout. Ale působí velmi vesele, pořád si něco brumlá a vymýšlí, žije ve svém světě... Když hrajeme vybíjenou, on si vždy v rohu hřiště staví z písku pevnost a pak se probere až nakonec hry. Kluci se do tak malinkého kloučka těžko strefují, tak často zůstává ve hřišti jako poslední. To najednou hraje jako kdyby mu šlo o život, jeho zažraný výraz v tváři je fakt něco... Navíc mu do toho neustále padají kraťase, takže když už jde vidět víc než půlka zadku, upozorňuju ho.  On se zasměje, povytáhne gatě a zase letí. Chodí vlastně neustále v jedněch kraťáskách a šíleně starém oranžovém tričku, na kterém je ještě možné přečíst Goa. Ikdyž ho Jarek neustále pobízí, ať už si oblečení vypere a vezme si jiné, tak se stále dušuje, že Goa tričko právě vypral a dokonce už přešel i do protiútoku a poslal Jarka ať si jde vyprat svoji košili, která už to taky potřebuje.

Nedávno však jel bratr na exercicie do nějakého charismatického střediska v Kerale a exercitátor mu řekl, že by horory o zlých duších neměl děckám moc vykládat. Ani ne kvůli děckám, ale kvůli němu samotnému. Zlý duch si umí využít každou malou příležitost a rád o sobě nechá mluvit jako o smyšlené bytosti.

Bratr nám ono exerciční centrum moc doporučoval. Prý vlaková zastávka u Alvy se jmenuje přímo Exerciční centrum, protože se do něj dnes už jezdí duchovně posílit desetitisíce věřících. Vykládal taky, že jeden otec v centru býval muslimským kazatelem. Když četl v Koránu, že se o Ježíši říká, že je Boží syn, začalo ho to zajímat. V Koránu odpověď nenašel, tak šel hledat odpověď ke křesťanům. Křesťanství jej oslovilo a rozhodl se konvertovat. Doma prý jeho matka brečela a otec ho svázal a chtěl ho zabít, pokud si to nerozmyslí. Mu se podařilo utéct, později se stal knězem a dnes vede v tomto domě duchovní cvičení.

10. 6. 2008 úterý

Často slyšíme děcka, jak na sebe pokřikují našimi jednoduchými kannadskými větami. Některé Jarek říká tak často, že se jim vryli do paměti a používají je víc než jejich správné gramatické verze. Co flek tu za okny slyšíme: „Nynu jake suomari? Nynu jake ketadu?“ = Ty proč lenoch? Ty proč špatně? Zní to dost pesimisticky, když tohle jsou nejčastější Jarkovi věty..., ale při hodinách je spousta kluků líných přemýšlet a dokola dělají ty samé chyby.

Při obědě jsem se ptal bratra, ja kto, že po pěti stoletích vlády muslimských panovníků v Indii, je země stále převážně hinduistickou, když v Africe a na blízkém východě pod jejich vládou téměř naprosto vymizelo křesťanství. Jestli to není tím, že hinduisté mají hlavní úkol – mít, co nejvíce dětí. Bratr vysvětloval, že muslimští dobyvatelé se chovali k porobenému obyvatelstvu velice krutě a to se právě proto proti nim stavělo a nepřijímalo nové náboženství. A co vím z dějepisu, tak Arabové v prvních stoletích při dobytí nových území bývali k obyvatelstvu velice tolerantní. Jen používáním výhod pro konvertity obraceli velká množství laxních věřících na islám. Podobně zabírala na Čechy komunistická normalizace. Zvláštní, že krutá pronásledování lidi proti útlaku zatvrzují, ale vtíravá pohodlnost si nás naprosto podmaňuje.

Bratr taky vykládal, že podle legend když připlul svatý Tomáš do Indie, tak se mu nedařilo obracet hinduisty na křesťanství. Říkali mu, že jednoho Boha – Brahmana  taky znají a jeho hlavní tři manifestace – Brahmu, Šivu a Višnu taky. Navíc první křesťané neměli zdaleka tak rozpracovanou teologii, jako tehdy hinduisté. Svatý apoštol prý přesvědčil skupinu brahmínů až zázrakem, když při jejich púdži vylil nad hlavou vodu a nechal ji levitovat. Obrácení brahmínů už pak následovaly tisíce příslušníků nižších kast.

Středisko je od soboty a snad pouze do zítřka bez filtrované vody. I když se koupil do střediska za peníze Temp Metalu v prosinci ten nejlepší filtr, tak je potřeba ho každé dva měsíce opravovat. Prý je to kvůli extrémně mineralizované vodě, která se tahá z hloubky 200 m pod povrchem. U nás se výrobci minerálek předhání, která má více lepších minerálů, tady by bylo nejlepší vodu kvůli minerálům destilovat. Už po jednom hltu nás natahuje na zvracení. Naštěstí otec Sony dnes dovezl v bečce vodu ze Suprabhy. Tam otcové nedávno koupili stejný filtr, jaký se používá zde. Protože tamní voda je chutná přímo, z asi jen deset metrů hluboké studny, tak filtr tam prý vydrží dlouho bez opravy. Nedokážeme si představit, že bysme měli pít celý rok místní nefiltrovanou vodu, což dřív děcka normálně pily. Chuť je mnohem horší než slaná, navíc nám připadne, že nezažene žízeň. Děcka prý z ní mívaly spoustu chorob zubů, dásní, kůže... Takže mamko, děkujeme moc Temp Metalu.

11. 6. 2008 středa

Večer jsme všichni sledovali zápas Česká republika x Portugalsko. Já se těšila hlavně na naši hymnu, ale doběhla jsem pozdě a stihla jsme jí jen kousek:( Jarek ji prý ale zpíval vážně v pozoru, aby se nenechal zahanbit děckama, které každé ráno při nástupu zpívají v pozoru indickou hymnu. Ogaři neměli chybu. Fandili s námi „Češi, Češi“, v jejich podání „Šeši, šeši“. Hádali se kdo z nich je který český hráč. Hanumanta a Mohan stáli pořád vedle nás a tvrdili, že jsou Petr Čech a Milan Baroš. Když se na obrazovce jejich jmenovci objevili, tak přímo předváděli jejich gesta a výkony. No sranda. Přáli jsme si hlavně kvůli ogarům, abychom vyhráli. Jak jsme dostali góla, byli potichu a celí nešťastní, zato naši vyrovnávací branku oslavovali mohutným řevem a skákáním. Když odcházeli všichni po prvním poločase povinně spát, tak skóre 1:1 všechny naplňovalo radostným očekáváním. Ještěže neviděli druhý poločas, nastoupili jsme do něj hrozně, co? Výsledek 3:1 nepotěšil. Vždy mi taková utkání byla jedno, ale teď když jsme v cizině, tak bychom se tu rádi pochlubili třeba vítězstvím celého Eura:) Tak snad v nedělu budeme mít víc štěstí.

12. 6. 2008 čtvrtek – Anti-Child Labour’s Day

Dnes se v Indii připomíná Anti-Child Labour‘s Day (= den proti dětské práci). Téměř všechny naše děcka, bývalí pracanti, odjely do Davangere na „fankšn“. Vystupovaly tam s několika proslovy a tanci. Celkem se prý účastnilo programu šestnáct organizací, naše děcka prý byly nejlepší, čemuž věříme, protože mají nejlepšího učitele tance Richarda. My bychom opět akorát přitahovali pozornost, tak jsme nejeli, ale namísto včerejšku jsme si vzali den volna.

Večer byl záznam programu vysílán v místní televizi. Jo a víte, že jsme se v televizi už objevili i my? Během naší cesty po Nepálu, prý promítali sestřih z ovčích zápasů z Durgambika festivalu, při nichž jsme byli davem dotlačeni do úplného středu ringu, kde jsme byli oficiálně uvítáni.

Díky dešťům míváme v místnostech děcek často potopu, protože např. jeden okap je chytře sveden přímo do tříd, v níž mají děcka své kufry. Přes třídu pak teče říčka spádem do jiné odtokové trubky. Říkáme si, že barák je postaven tak neprakticky možná schválně, aby děcka i přes období dešťů měly co dělat. Když už nemůžou pracovat venku, vytírají středisko.

13. 6. 2008 pátek

Ráno nám otec odvezl v autorikše dalších pět děcek do nového hostelu. Naše oblíbence – zpěváka Santoše, milého Hanumantu a taky české hráče Petra Čecha a Milana Baroše. Všichni to jsou takoví prcci, tak snad se k nim v novém hostelu budou chovat pěkně. Normální hostely jsou určeny pro děcka až od páté třídy výš, ale tento hostel je určen speciálně pro mladší.

Dopoledne bratr vyhnal ze svého pokoje škorpióna, který spal v rohu za počítači už asi několik dnů. Velký jak něco, prý kdyby kousl děcka, tak to asi nepřežijí. Ale i dospělí musí rychle do nemocnice. Je to síla, musíme si dávat pozor. Prý už několik nocí brácha slyšíval z koutu za záložními zdroji divné chrastění, ale nevěnoval mu pozornost. Včera přes noc lezl kolem bratrovi postele a on se, asi Boží pomocí, zrovna probral a uvěznil ho mezi škatule. Nechápali jsme, že ho rovnou nezabil. Brácha je moc mírumilovný a navíc se dnes slaví svátek, na jihu Indie hodně uctívaného, svatého Antonína, který kázal i rybám, tak proto jej asi ušetřil. Ráno po probuzení si bratr myslel, že se mu o škorpiónovi jen zdálo, ale naštěstí uviděl škatule, tak ho šel vyhodit. Učitel Rameš škorpiónovi zmáčkl klackem ocas a vystříkal mu tak jeho jed. Bratra prý kdysi jako malého kousl na skautském táboře úplně malinkatý škorpión. V nejbližší vesnici naštěstí dostal nějakou tabletu s protijedem. I tak ale celou noc protrpěl v hrozné bolesti a ochrnula mu půlka těla. Nejhorší prý pro něj bylo, že nemohl k ulehčení bolesti řvát, protože všude kolem spali jeho vrstevníci a mezi nimi navíc dokonce holky. Ráno už prý bolest i ochrnutí ustoupily. Bodnutí tohoto velkého škorpióna by prý bylo mnohem horší.

Šestiprstý Guopi vypadá trošku zvláštně, někdy až hrůzostrašně. V puse má sice všechny zuby, ale všelijakých tvarů. Občas se začne smát jako nějaký upír po svém vítězství nad kořistí. Kdysi jsem byl sám po tmě v kuchyni a on na mě svítě si baterkou na obličej vyskočil právě s tímto smíchem. Vypadal jak Frankenstein, v tu chvíli mi docela nahnal strach. Často nás i učitele provokovává. Respekt cítí asi jen k otcům, které má rád. Nebaví ho vůbec škola, takže tráví celé dny prací na farmě a je spokojený. Občas ze střediska uteče a vrátí se do něj zase až po mnoha měsících.

Ptal jsem se velkého Santoše z Čitradurgi (ještě jiný, než o kterých jsme zatím dosud psali), od čeho má kolem celé paže dokola takovou jizvu. Prý když byl malý ogar, tak těžce onemocněl a rodiče ho vzali do chrámu bohyně Maramy v Čitradurze(místo do nemocnice). Místní swamidži za jeho zdraví sloužil púdžu a při ní mu nožem dokola rozřízl kůži na paži. Ptal jsem se, kolik vyteklo krve a tvrdil mi, že půl flašky. Asi si to už nepamatuje, půl litru na malé děcko by muselo být hrozně moc, ale i kdyby vyteklo jen pár kapek, tak mi přijde takové púdžovaní v dnešní době šílené. Sice jsme si z toho pak dělali srandu, co asi s tou krví swamidžiové provádí, jestli se v ní koupou..., ale Santoš stejně vypadal  přesvědčeně o správnosti púdži. I mi ukazoval měděný prstýnek na palci u nohy, který mu zaručuje ochranu bohyně Maramy, zároveň mu visel na krku pěkný křížek s Kristem:-). Hariša, kterému púdžování připadlo krvelačné, tak se hned ozval, že on má jediného boha Ježíše. Hariša se i pravidelně účastní nedělních mší svatých.

Večer jsme o řezání pro bohyni říkali otci Kuriakosovi a on nám vykládal, že v některých vesnicích stále existují dokonce rodiny, které kvůli vyřešení nějakých problémů jsou schopny bohům obětovat své děti. To jsme právě včera četli v novinách, že policie našla nějaké dlouho hledané dítě mrtvé, už v rozkladu, na dně nějaké studny. Policie má podezření, že dítě do ní bylo hozeno z náboženských důvodů. To se tady teda dějí věci....:

14. 6. 2008 sobota

Odpoledne potřebovali farmáři pomoct na farmě tahat kokosové listy a vytrhávat „kongres trávu“ za orajícím traktorem. Takže jsem tam s kluky šla taky. Jarek zůstal ve středisku. Dokud bratr kluky nerozdělil do družstev a nevyhlásil soutěž v tahání kongresu, lenošili až hrůza, hlavně ti starší. A pak hráli jak jsou utahaní. Já chtěla jít příkladem, tak jsem chtěla také pracovat. Jeden kluk mi však udupal místo v hlíně a pořád mě přesvědčoval, že já musím jen sedět a hlídat. Nedala jsem se a také tahala kokosové listí. Jenže pak mně říkali, že musím být opatrná skrz hady. Takže jsem pak chodila pomalu jak šnek a taky jsme se nepředřela. Pořád jsem sledovala, jestli pod kokosovým listem, který zvedám, nebude had. Nicméně jsem si našla další činnost a vyráběla jsem stará známá košťata a vzpomínala na holky z kempu.

Večer jsem vytáhla omalovánky od tety Zdeny. Byla jsme překvapená, jaký o ně měli i kluci zájem a jak byli zabraní do vymalovávání. Většina z nich ale nebyla schopna pojmenovat správně barvu a najít k ní odpovídající pastelku. Takže to bylo pořád „Antýý, Jarekapááá, jénu kalr“ (Teto, Jarekappáá, jaká barva?).

15.6. 2008 neděle

Hned po příjezdu mě ogaři volali pod palmy. Ukázali mi svůj nový úlovek – krásného zeleného papoucha. Přiletěl prý včera večer do zahrady. Santoš s Umešem jej chytli a přistřihli mu křídla. Nemohl létat, ale i tak čiperně šplhal po stromě, že jsme měli problém jej chytit. Užili jsme si při tom srandy.

Dnes jsem si vzala do kostela červené sárí z Nepálu, které je o trošku kratší než indické a už sem budila pohoršení. Viděla jsem, jak vždy oči ženských sjedou dolů ke kotníkům. Naše kuchařka si mě pak zavolala do kuchyně a postupně mi sárí popotahovala. Prostě tady musí být vše podle pravidel... Nebylo vůbec krátké a kotníky jsme měla vesměs schované, ale nebylo holt až na zem... Tady se sice taky nosí krátké sárí, ale dovolit si to mohou jen farmářky. A jak Jarkovi kdysi řekli, že on přes den lungi nemůže nosit, že to nosí jen farmáři a dělníci, tak já holt nemůžu nosit sárí nad kotníky.  Jako kdyby být farmářem byla nějaká ostuda. Přitom co by si tu bez nich počali.

Do oběda jsme si jako obvykle hráli s děckama na televizní soutěž. Jarek ji vyhlásil jako „Giligiliduntalaka“. Tak zní jeden pokřik děcek a gili znamená zároveň papoušek. Zeleného papoucha chtěl Jarek předat jako hlavní cenu. Bohužel čipernému papouchu se i bez křídel podařilo zdrhnout ze zajetí. Proto se soutěž přejmenovala na Don Bosco Superstar, jak zní jiný pokřik děcek. Hlavní cena pro vítěze se změnila na hobla – tajemné slovo, které děcka během soutěže řešily. Opět a zase byla úplně nejlepší Fatima, hltali jsme každé její gesto. Nestydí se ze sebe udělat srandu a hlavně – má své nápady. Tentokrát měla předvádět vystrašeného člověka a pak předvádět ducha. Potkat ji v noci, tak se fakt bojím, přes den jsme se ale museli pořád smát. Umeš, který byl celou dobu vylezlý nad námi na stromě, hrál kouzelnou opici–rozhodčího a bodoval. Jinak skvěle vystupoval i Jarek, který hrál vzácného hosta z Afriky a jeho afro–song opěvující posvátnou horu Uhuru vzbudil pozornost dokonce lidí jdoucích po ulici.

Po obědě jsme hráli náš mlýn a pak oblíbené lagori. Nechtělo se nám opět od suprabháků, ale bylo nám líto našich kluků, že jsou ve středisku celou neděli sami. Takže jsme po čaji vyrazili. Spolu s námi opouštělo středisko i pět holek. Stěhují se do hostelu k sestrám do Harapanahali. Chudinka Nagama plakala.

Jak jsme dojeli zpět do klučičího střediska, kluci hned volali, že chtějí zase malovat. Takže jsme vybarvovali omalovánky. Strašně je to baví.

Teď je zase jedenáct večer, oba jsme unaveni, ale Jarek chce ještě vydržet na náš fotbal proti Turkům. Tak dobrou noc a ať vyhrajeme.