INDIE - Jiří Záleský - Už musím chodit ve svetru
Drazí dobrovolníci a podporovatelé salesiánských misií, posílám další zprávu o mém působení v Golaghátu. Jirka Záleský
Zdravím všechny čtenáře a posílám další dopis!
Poslední dny zažívám něco, čemu jsem během prvních měsíců v Indii naprosto odvykl, a to zimu. I v našem nížinatém Assámu už musím chodit ve svetru, na noc se přikrývám dvěma dekami a sprchování pod studenou vodou se stalo zkouškou odvahy. S českou zimou se to ale samozřejmě srovnávat nedá.
Od posledního dopisu uběhla řada zajímavých událostí. Na přelomu listopadu a prosince, v době, kdy na polích nedaleko školy, kam jezdím učit, dozrávala rýže, ohrožovali úrodu vesničanů divocí sloni. Každý večer přitáhlo stádo čítající tak 40 až 70 jedinců, páslo se celou noc na rýži a brzy ráno zase odtáhlo zpátky do lesů. Co bylo ale ještě horší, sloni zničili i několik domů postavených z bambusu a hlíny. Nejdřív útočili jen na domy ĺidí, kteří je předchozí den pronásledovali (vypátrali si je po čichu), později ale zničili i domy, jejichž obyvatelé jim nijak neublížili. Vesničané, včetně několika rodin našich žáků, zažili tedy neklidné noci, kdy museli být stále ve střehu a občas zapalovat ohně na odehnání slonů. Někteří chodili každou noc spát k příbuzným do jiné vsi.
Chtěl jsem se s bratrem Thomasem na slony (z bezpečné vzdálenosti) jednoho rána taky podívat, ale zrovna ten den změnili svou trasu a dobu odchodu, tak jsem o ten zážitek přišel. Viděl jsem jen jednoho, vůdce smečky, kterého lidé v poledne odháněli z čajové plantáže, a pak dva mrtvé slony, které zabilo elektrické vedení.
Na konci listopadu psali naši žáci závěrečné testy a 1. prosince jim začaly prázdniny, které potrvají až do půlky ledna. Podobně tomu bylo na škole, kde studují kluci z našeho internátu, a tak jsem se náhle ocitl bez přítomnosti dětí a skoro bez práce – kromě opravování testů, což mi pár dní zabralo. Kluci odjeli na prázdniny domů, ale snad se s většinou z nich potkám o Vánocích, kdy se do našeho kostela sjedou věřící z okolních vsí.
Využívám teď čas ke studiu hindštiny a k plánování cestování. Již dnes večer vyrazím na týdenní výlet do sousedních spolkových států Meghalaya a Manipur, kde navštívím mj. místa spojená s misionářem Janem Medem. A po Vánocích máme v plánu cestovat po Indii se třemi přáteli z Česka, snad se při tom setkáme i s dobrovolnicí Evou v Hospetu.
Předevčírem jsem poprvé od příjezdu do Indie manuálně pracoval, když jsem s několika dětmi kopal a nosil hlínu na záhonky květin, které zakládá bratr Thomas v areálu školy. Musím říct, že už mi pořádná práce dost chyběla. A jak místní nechápěvě koukali, že Evropan maká!
V našem areálu teď probíhá příprava na manželství, což znamená, že asi 20 párů si každý den vyslechne mnoho přednášek, především z katechismu. Opět jsem si mohl uvědomit, jak tu panuje naprosto odlišný přístup k manželství, lásce a vztahům mezi muži a ženami. Nejen, že se žádný z párů nelíbá a nedrží za ruce, ale dokonce spolu ani vůbec nemluví. Kluci se drží spolu a holky taky, jak kdyby se navzájem vůbec neznali. Podle toho, co říkali naši kněží, si ale většinou tito kluci vybrali ženu sami a na svatbu se snoubenci těší, jen tu prostě není zvykem, aby se před svatbou spolu scházeli nebo si povídali.
Na závěr přidávám pár fotek (více na mém albu: http://jirkavindii.rajce.idnes.cz/)
