Indie - M.a J. Chrásteckých - Trocha indických reálií
Moc se nám líbí zdejší domečky. Lidé je mají vždy nějak pobarvené. Často dveře mají zdobené barevnými ornamenty. Před dveřmi mají verandičku, na které při největším horku odpočívají a pozorují okolí...
Některé baráky mají zdi pomalované reklamami, nejčastěji na mobilní operátory, ale opravdu kuriózní reklama je na střešní krytiny. Svastika s velkým hákáčem jako logem (je obráceně orientován než německý). Tady je svastika oblíbený posvátný symbol, kterým se domy běžně zdobí. Údajně symbolizuje vesmírnou věčnost – ramena ohnutá do kruhu jako věčný koloběh reinkarnací.
Co nás zarazilo, byla práce na silnici. Po jejích okrajích byly nasypané hromady kamení a několik hubených šlachovitých žen tyto kameny kladívkem rozbíjelo. Musí to být šílená dřina – v horku a ty rány na klouby ... Salesiáni nám řekli, že takovou práci často dělají i děti. Vzpomněli jsme si na Zlaté hory, jak jsme byli na exkurzi ve zlatorudném mlýně, tam mají stroj na rozbíjení kamene starý skoro 500 let, takže žádný moderní drahý výmysl…ale prý oni tu stroje nechtějí, sebrali by lidem práci. A ty ženy jsou vděčné i za tuto práci, jinak by neměli z čeho dát dětem najíst. Chlapi tam pracovali taky, ale ti jen něco vyměřovali, nevíme, proč si to nevyměnění, určitě by to ty ženské taky zvládly vyměřovat.
Také nám jeden místní sociální pracovník říkal, že se snaží poznávat křesťanství, ale že pro Indy je to strašně těžké. Je pro ně těžké najednou chápat Boha jako někoho, kdo je miluje a komu mohou důvěřovat. Hinduisté chápou totiž Boha jako někoho, z koho mají strach a proto dělají to a to. A ještě těžší je prý pochopit srovnání Bůh-otec. Podle toho, jaký je otec v tradiční indické rodině, tak by Bůh měl být přísný a neprojevující lásku a ani zájem. Takže vůbec ne takový, jak učí kněží o Bohu. Např. jeho otec na něho šáhl jen jednou v životě, a to když mu bylo 18 let. Prý se ale není čemu divit, že na své děti neměl čas, měl jich 18, a proto od rána do večera pracoval, aby je uživil.
U chudých děcek zase otec prý často pije, celá rodina kvůli němu trpí a děcka jej pak nenávidí. Podobně těžko chudá děcka mohou přijmout Pannu Marii jako matku, protože prý často vidí své matky, jak se prodávají jako prostitutky.
Ráno jsem vytíral hadrem, kýbl na praní. Když už se kýbl pěkně blyštěl, tak sem hadru vyždímal a dávám ji sušit na okno. A najednou vidím, že z ní něco hýbajícího se vypadlo. Ještěrka podivně se belhající dokola. Podívám se do kýblu a na jeho dně leží jakési dvě černohnědé větvičky. Naráz mi to došlo a úplně sem lítostí a nechutností vykřikl. Urval sem ji na dvakrát ocásek. Bylo nám jí hrozně líto. Nemohl jsem se na ni pořádně ani podívat, jestli je ještě schopna dál lézt po stromech. Tak jsme ji vyhodili z okna na strom a doufáme, že jí ocas doroste a nějak se dá do kupy. Ještě teď když to píšu mi je nějak úzko. Něco tak hrozného se mi musí stát v zemi, kde každý tvoreček má duši!
Některá děcka umí několik jazyků, takže sledují televizi s všelijakými různými abecedami. Připadne mi to zajímavé, protože anglicky se těžce učí, ale přitom umí několik abeced a místních jazyků. Prý to záleží, odkud pochází. Pokud z vesnice, kde žili příslušníci různých národů, tak se naučili. Jsou tu taky ale děcka, které pochází z kmenů (nejčastěji Lambani, pocházející z Radžastánu) a ty prý zase neumí ani oficiální jazyk Kanadu a učí se ji až tady. Z Radžastánu údajně pochází i naši evropští cikáni.
Každoročně tu učitelky připravují pro děti i výtvarnou soutěž. Děti vytvářely obraz pomocí písku, větviček, listí, kvítek, křídy, skořápky. Byly moc šikovné, jen my jsme opět měli nepříjemnou úlohu je ohodnotit. Myslíme, že by se umění nemělo hodnotit. Bylo nám líto těch posledních :(
Když jsem ty holky pozorovala, jak se snaží a soustředí, tak jsem zase nechápala, že před pár měsíci žily na ulici atd. A kolik takových šikovných děcek na ulici denně spí. A kdoví jak budou žít tady ta naše děcka za rok, až odtud odejdou…. Některé nám připadnou hodně šikovné a nadané.
Čím dál víc nechápeme, kde se v děckách najednou při hře bere taková agresivita. Nevíme, jestli jsme zapomněli na to, jak jsme se my jako děcka hádali nebo je to pro nás najednou skok z těch soustředěných děcek v hodině a při modlitbě na tyto divoké hráče. Mezi půl pátou a půl šestou hrají vždy buď vybíjenou nebo zjednodušený volejbal (neodpinkává se, ale chytá se a hází), kluci odděleně cricket. Nedodržují pravidla a pořád se hádají, hlavně ti nejmenší. To už jsem na ně musela zvýšit hlas. Většinu času stráví hádáním, čí je balón než samotnou hrou. Navíc jsou schopni se surově být, takže je pak nutím se aspoň omluvit, ale na to nejsou zvyklé. Ani na to v Kanadě nemají slovo:). Používají anglické sorry. Asi je to tím, že když někomu ublíží nevědomky, omluví se gestem (ruka se dotkne dotyčného místa a pak se přiloží k ústům) a když ublíží někomu úmyslně, tak se prostě neomlouvají.
Jinak jsme se tu asi už zabydleli, protože nám to tu začíná dost rychle utíkat. Tento týden se nějak rychle přehoupl. Hlavně jsme rádi, že se tu cítíme jako doma. Asi je to hlavně tím, že jsme tu spolu. Kdybych byla sama jako ostatní dobrovolníci, asi by se mi mnohem víc stýskalo. Takto když mě chytne stesk, Jarek mě hned rozveselí a pomodlíme se za vás.
Z Indie Marie a Jaroslav Chrásteckých
