Indie - Marie a Jaroslav Chrásteckých - Návštěva z Čech
V pátek se vrátila Aneša, která prý utekla předevčírem ze školy domů. Přivedla ji její maminka, prý ji doma nechtějí, protože je moc aktivní a ani ji nestíhají hlídat. I když zpátky ve středisku, vypadá spokojeně...
Hrála s náma hry opět s její velkou energií. Holky se tu občas pohádají, pobijí a pak to řeší
útěkem, což byl případ Aneši. Během naší dovolené do střediska přišly nové holky. Nejstarší Saritha, křesťanka, už kdysi naším střediskem prošla. Její maminka se prý živí prostitucí. Díky výuce v St. Paul’s (nejlepší škole pro holky ve městě) je z děcek v angličtině, ale asi nejen v ní, jasně nejlepší. Zároveň je dost líná, takže se moc nesnaží, o to víc je ale suverénní. Po večerech však pěkně vede modlitbu růžence. Asi se naučila modlit u sester, protože rodinné zázemí nemá. Většina děcek se z našeho střediska posílá do státních škol. Pouze nejnadanější do církevních, které se však musí platit. Zajímavé je, že prý dnes ve státních školách bývá ve třídách zpravidla méně než padesát dětí, zatímco v církevních i šedesát. Přesto bohatí preferují církevní. Spoustu děcek ve středisku teď chodí v novém oblečení. Přivezli jim je doktoři ze Španělska. Holky jsou nadšené, že mají jiné šatičky. Jsou jak my Hani a Luci za mlada o letních prázdniných, střídají si mezi sebou své oblečky každý den. My jsme byli jen tři, jich je 70.
V sobotu ráno byla sloužena mše u sester, protože jim v týdnu přijela na vizitaci generální představená z Říma. Bylo pro nás milé potkat někoho z Evropy. Generální byla španělské národnosti a měla s sebou překladatelku. Sestry z Říma dostaly víza jen na měsíc. Víc jim nechtěla indická ambasáda dát, prý co by tu tak dlouho dělaly. Křesťany tu v Indii vláda moc nechce, ač všichni ví, že oni nejvíc tu vedou projekty pro chudé děti a přes ně tu proudí spousta peněz z Evropy. Při žehlení v pracovním pokoji jsem v rohu objevila balík z Hovězí pro Jaroslava a Marii. Hned jsme se na něj vrhli. Děkujeme Zdiši za poslaní a všem za napsání dopisů. Číst ručně psané dopisy je zase něco jiného.
V neděli pro děcka vždy připravujeme nějaké nové hry. Dnes jsme je naučili naši tleskanou na jména. Netušili jsme, že hra získá až takový úspěch. Skoro celý den sedělo po středisku v kruhu několik tleskajících skupinek vyvolávajících svá jména. K večeru mě opět malé holky vytáhly na střechu na jejich program. Pro zpestření jsem jim navrhla hrát nějaké divadlo. Se slovem drama mají spojené jen drama Don Bosco, které jsme s nimi nacvičovali. Takže první, co je samotné napadlo, byl pohřeb. Ve volných chvílích opravuji dopisy od adoptivních dětí pro jejich americké sponzory. Celkem 29 bývalých, těch nejlepších, je takto sponzorováno. Musí psát dvakrát ročně svým sponzorům do Ameriky. Jejich dopisy byly fakt vychytané, otec jim dal různé podněty ke psaní. Je to tak mnohem lepší, často ty naše děcka z Keni píšou to samé dokola. Chudé děcka tam ani tu nejsou zvyklé se vyjadřovat a bez pomoci dospělých to nezvládají. Tady to indické děcka psali v Kannadě, Mary to překládala a já to teď opravuji. Některá příjmení amerických sponzorů jsou česká. Hodně ale hlavně polská.
Hodinu angličtiny v pondělí Mary dovršila perličkou - za domácí úkol se měly báseň naučit nazpaměť! Ptali jsme se proč? Prý je čeká brzo test (její) a musí to umět. Nedá si poradit. Její testy nejsou testy na vědomosti z angličtiny a na přemýšlení. Asi sem už psala nejzbytečnější otázky z minulého testu - v článku na straně xy je Manesa čtoucí nebo píšící?, nebo kolik tepů za den udělá naše srdce? Večer jsme se nějakým způsobem dostali k tématu charismatiků. Otec Kuriakose i bratr byli hrozně proti. Prý i biskupové to zakazují, je to jenom o zvednutých rukách a neuznávají kněze... No samé předpotopní názory. Bojíme se, že podle otcova uvažování už nás jenom pro jejich obranu, bude považovat za charouše, stejně jako nás považuje za bushofily, protože jsme nechtěli vidět za každým problémem amerického prezidenta.
Ve středu byl špatný den pro naši učitelku angličtiny, Mary. Otec Kuriakose se přišel podívat do hodiny angličtiny, podíval se do sešitů děcek v nichž byly samé neopravené úkoly s chybama. Otec je výbušný, tak se neudržel a hned ji sprdl. Docela škaredě. Dal jí přednášku o tom jak učit a o tom, jak je důležité opravovat chyby. Což měl otec určitě pravdu a je to chyba Mary, ale bylo dost špatné, že ji sprdl před děckama. Takhle by ji zesměšňovat před děckama jako ředitel a náš duchovní pastýř neměl. Mary se z toho složila a celý den brečela. Zasekla se a už neučila - jak malé děcko. Takto to tu funguje. Nedokážeme si představit, že z ničeho nic přestaneme učit a ať si děcka dělají, co chtějí. Po zbytek dne jsme učili jen my. Také jsme se od rána těšili na naši první českou návštěvu – naši „šéfku“ ze SADBY Janu Švecovou a její tři spolucestovatelky. Akorát jejich příjezd vyšel pěkně na náš volný den a zrovna i jedinou noc v tomto týdnu byly pokoje pro hosty volné. Pro nás bylo příjemné se opět bavit česky, i když v první chvíli nám to nešlo přes pusu. Zvykli jsme si, že na češtinu přepínáme pouze mezi sebou. Otec přijel až po obědě a my se tak mohli celou dobu bavit jen česky. Po obědě, který naše kuchařka připravila speciálně méně pálivý, jsme holky provedli po středisku. Děcka z nich byly nadšené. Hned se předváděly. Začaly holkám zpívat českou píseň: „Lojza, má narozeniny“.
Zajímavé, jak děcka ve středisku, ale i v jeho okolí uctívají symboly kříže a Ježíše. Hinduisti nosí na krku růžence. Jésua líbají stejně muslimové i hinduisti. Děcka milují naše otce, tak asi mají rády i jejich boha. Malý muslimové ještě asi nemají ponětí o svém bohu a hinduisti Ježíše asi zařadili do svého panteónu.
V neděli ve tři hodiny začalo opět naše cestopisné promítání – tentokrát jsem ukazovala fotky z USA, kde jsem pracovala v létě 2004. Děcka to bavilo. Byli překvapeni, že někde existují tak obrovské stromy (sekvoje) a tak hluboká údolí (Grand kaňon)...jen škoda, že na neděli spousta děcek odjede domů. Těm, které zůstávají, to zpestří klasický zeměpis. Nakonec jsme promítání ukončili diskoškou po americkém stylu. Napřed se děcka zdráhaly, najednou se styděly, ale pak ty nejmenší se mnou začaly křepčit tak, až po písničkách nechtěly přestat. Vznikla super nálada, jen škoda, že starší se styděly zapojit. Před modlitbou mě ještě Fatima (krásná muslimská divoška) napodobovala, jak jsem dnes tančila na americké písničky. Narozdíl ode mě tančila fakt super. Pak se nějak zklidnila a učila mě jógu. Při večeři jsme seděli u stolu jen my dva. Přišel za námi Umeš a chtěl si povídat. Dozvěděli jsme se, že než přišel do střediska, tak dva roky pásl dobytek! Tatínek mu už umřel, tak se musel doma hodně otáčet. Tento malinkatý Umeš pásl čtyři velké buvoly, prý se jich vůbec nebál a oni ho museli poslouchat... no, úplně ho vidím. Je šikovný na všechno, hlavně je ale pracovitý, tak jej za to furt chválíme.
Říkali jsme děckám slůvko na dobrou noc – příběh o pravém hrdinovi. O jednom malém klukovi, který rád četl dobrodružné knížky o hrdinech a chtěl se také stát jednou hrdinou. Později však vystudoval na kněze a odešel sloužit na ostrov Molokai – na místo, kde byli odváženi lidi trpící malomocenstvím. Celý život jim pomáhal a stal se pro ně Otcem vyhoštěných. Po několika letech se také nakazil leprou a zemřel. Pak jsme krátce povídali o tom, kdo je podle nás hrdina. Tak jsme je vybídli k vzájemné pomoci mezi sebou, namísto častého se rvaní.
Tak dobrou noooooooooooc!
Chrástečtí z Davangere
