Indie - Marie a Jaroslav Chrásteckých - Poslední suprabhacka
Jarek jel před obědem všem koupit ovoce. Na oběd všichni dostali jeden banán a kousek melounu a na večeři každý mandarinku. Bylo krásné vidět, jak jsou děcka vděčné a jak se o vše chtějí dělit...
Dostanou mandarinku jednou za sto let, ale neužily by si ji pořádně, kdyby se o ni nerozdělily s někým, koho mají rádi. To je krásné:-) Takže nám postupně všechny chodily cpát do pusy jejich měsíčky mandarinek.
Děcka psaly testy z kannady, tak jsme místo učení hlídali nové holky. Jsou to bývalé studentky, kterým skončila normální škola a mají prázdniny. Bohužel nikoho nemají, nebo maximálně tatínka, co spí a žebrá na ulici a spíš děcka pošle žebrat než do školy. Takže budou trávit prázdniny v Suprabhě. 
Ve středu se psal test z angličtiny, prošla asi tak polovina. Ti co prošli, za námi chodili a děkovali za přípravu. Když jsme opravovali testy, docela jsme se pobavili nad Jesuovou písemkou. Prohlašuje o sobě, že je free boy a to tedy je. První zadání napsat čísla od 1-50 splnil docela dobře, barvy také ale zeleninu vůbec neuměl a tak zkusil štěstí - náhodné kombinace písmen. Bohužel se ani jednou nestrefil.
Protože je po vydatných deštích a na hřišti stojí kaluže, tak na trochu suchém kousku jsme včera začali hrát s ogarama Lagori. Už jsem této hře stihl propadnout. Jedná se o jednodušší ale mnohem zábavnější verzi indické vášně – cricketu. Dvě družstva jsou rozdělena na hlídající v poli (fielding) a utíkající (running). Utíkající se po jednom střídají v hodu tenisákem od mety na věž (vzdálenost přiměřená, naše zpravidla kolem šesti metrů) zpravidla z devíti kamenů (asi 30 cm vysoká, z plochých kamenů, ani moc stabilní ani moc labilní). Každý má tři pokusy (pokud tenisák tečne věž, která se nezboří, dostává další tři pokusy – tzv. mat muru). Pokud ani jedním pokusem věž hráč neshodí či po prvním odrazu od země je tenisák chycen do rukou hráče „v poli“, je házející hráč vyautován. Pokud jsou vyautováni všichni utíkající hráči, mění se role družstev (fielding x running). Pokud házející věž shodí, cílem jeho družstva je, aby znovu postavili věž dřív než se jich dotkne tenisák. Proto se nazývají utíkající, fielding do nich šijí tenisákem až to někdy bolí. Hráči v poli však nesmějí s tenisákem utíkat, pouze si jej přihrávat. V případě že running dostaví věž, skáčí radostí, křičí: „lago,lago,..., lagori“ a získávají jeden bod. Až se vrátíme domů, hru bych rád zavedl i u nás, akorát se bojím, že bude na naše ogary moc drsná.
Opět zarazilo, jak tu vzdělaní lidi neumí pracovat s informacemi z médií. Prostě nám bratr i otcové vždy řeknou „to psali v Hindú, takže to je pravda“. Neumí si jakoby vytvářet vlastní názor nebo nad problémem přemýšlet z jiného možného úhlu. Bavili jsme se o problému Tibetu a oni, že v novinách píšou, že Čína Tibeťanům nijak neškodí, naopak jejich mniši začali vraždit Číňany. Tuto zprávu vydanou evidentně nějakou čínskou vládní tiskovou agenturou používala redakce novin Hindú ve svém editoriálu jako argument. Indové se Číny bojí a chtějí mít se svým sousedem co nejlepší vztahy. Všechny články popisují změnu na vládních postech, dostavbu nových letišť, čísla růstu ekonomiky mocného souseda... Ale nic o mrtvých hornících, živořících dělnicích, vystěhovávaných rolnících,... Vidíme, jak jsou média obzvláště v chudých zemích nebezpečnou zbraní.
Opět nás zarazilo jejich kumulování stejných obchodů. Na jedné části ulice se prodávají jen elektrospotřebiče (jinde je neseženete), melouny koupíte pouze v jednom z pěti melouno-krámů stojících vedle sebe. Na dalším místě vedle sebe smaží pět chlapíků úplně stejné pochutiny. Nechápeme, že to obchodníkům nevadí. Takhle si dokonale konkurují. Spíš asi mají dohodnuté kartelové ceny.
Nejsmutnější zpráva je o Krišnovi. Otec nám v neděli řekl, že doktoři v Bangalore nakonec odmítli jeho operaci srdce, protože mu prý už nejde pomoct a má tak před sebou už jen pár dnů života. Nemůžeme tomu uvěřit, určitě ani on ne. Pořád říkal, že po operaci už bude zase hrát naplno fotbal... Nevíme přesně, co řekli mu, ale není hloupý, tak mu asi vše dojde. Musí to být šílené. Prosíme za něho o modlitby.
Ve středu večer 2.4. před odjezdem ze střediska jsme šli tančit za holkama, ale nešlo to. Přišla za mnou Manjula a ptala se, jestli fakt zítra odjíždíme. Objala mě a začala potichounku plakat. Postupně se chodily ptát i další děcka, takže jsem byla taky úplně naměkko. Po společné modlitbě jim otec náš odchod oznámil oficiálně, takže jsme jim za vše moc a moc poděkovali a slíbili, že každou neděli se uvidíme. Radost jsme jim však udělali tím, že jsme každému dali fotku se svými spolužáky a pak naši svatební, kterou moc chtěly. 
Jak jsme domluvili, postupně za náma chodily holky a plakaly a plakaly, utíkaly si hned u otce vydobýt, ať tu přijíždíme alespoň na sobotu a neděli kvůli kreslení. Z některých holek jsme ale měli pocit, že se spíš předháněly, která brečí víc. Naopak kluci stáli jen vedle nás a mlčky nás pozorovali. Jejich zamračené kamenné tváře nám vháněly slzy do očí. Po večeři jsem šla ještě něco Mary vyřídit a uviděla jsem ty čtyři kluky, jak smutně stojí opření o sebe a drží se za ramena. Pak jsme šla zpět a to už stáli odděleně každý na nějakém svém místečku a smutněli. Uměš seděl u stolu v kanceláři vedle naší jídelny a držel si hlavu v dlaních. Jen jsem ho pohladila a musela jít dál. Takové citové chvíle jsme očekávali až na konci, bohužel je zažíváme už dnes...
Usínali jsme ve vyklizeném pokoji a za všechny chvíle strávené tady jsme vděčni.
Chrástečtí z Indie
