KONGO - Barbora Botková - Oslava a místní zvyklosti

Musím si od toho dát nějaký den oddech. Jinak se ale mám dobře, práce úspěšně pokračuje, kluci jsou fakt moc šikovní. Přes týden je pořád co dělat, o víkendu většinou vyrážím v doprovodu kluků nebo někoho z komunity objevovat město a jeho okolí. Asi před třemi týdny mě bratr Yvon – ředitel Magone, vzal na prohlídku Akademie výtvarných umění, kde jsou teď moji svěřenci na stáži. Budova teda není příliš reprezentativní, jak by se na výtvarnou školu slušelo, ale pěkný barák aby člověk v Lubumbashi hledal lupou, možná spíš mikroskopem. Škola samozřejmě po technické stránce nebyla moc dobře vybavená, ale jinak moc pěkné věci, samozřejmě hodně inspirované domorodým uměním. Prohlídli jsme si ateliér, kde dělali s kovem – studenti tam měli hodně takových neprašovských věcí ze starých trubek a různého haraburdí, to se mi dost líbilo, pak jsme byli v ateliéru keramiky a sochařství, malby a nakonec reklamy. Pak jsme se zajeli podívat do městského muzea, jeho součástí byla i galerie, ve které vystavovali současní konžští umělci. Přišlo mi srandovní, jak byla ta konžská bohéma, se kterou jsem měla tu čest, samolibá. Například ředitelka akademie (madame Séraphine, nevím proč, ale už to jméno na mě působí jako by ji předurčovalo k dráze feministicky angažované umělkyně J ) nám asi hodinu ukazovala svoje věci, pak katalogy a veškeré novinové články, které o ni napsali, nebo ve kterých o ní byla aspoň nějaká zmínka, vykládala o všech svých aktivitách; pak v té galerii prováděl takový mladý kluk – taky artiste, ten nám zas ukazoval milion fotek z nějaké svojí expozice, nebyly na nich vidět skoro žádné obrazy, jen on v nejrůznějších pozicích a z nejrůznějších úhlů a pak nám ukázal jeden z obrazů v té galerii, který dělal on – pár šmouh a několik domečků a podal k tomu vyčerpávající výklad o hlubokém politickém podtextu a sociálním poselství, který ten obraz obsahuje. No ale jinak to bylo opravdu zajímavé. Pak jsme zajeli pozdravit jednu známou bratra Yvona, ředitelku centra pro mentálně postižené děti. To centrum byl fakt zážitek. Ne proto, že by to bylo nějak zanedbané nebo tam s těma děckama nějak špatně zacházeli, právě naopak, měli to tam pěkně zařízené a klobouk dolů před tou prací, kterou tam ředitelka udělala, ale zkrátka – i přesto to na mě působilo strašně depresivně – ty děcka, to byly úplný zvířátka, prostě naprosto odepsané existence, nedokážu si představit, co s nima asi bude, pokud se jim podaří vyrůst. Tady dětský život asi nemá zas až takovou hodnotu, natož život takhle postižených dětí. Slyšela jsem vyprávět takovou historku o mentálně postižené holčičce, kterou lidi posadili doprostřed ulice a čekali, až pojede auto a přejede ji, moc se u toho bavili, a když se jí auto vyhlo, byli z toho celí zklamaní. No a nakonec jsme se jeli podívat na trh s uměleckými předměty. Neměla jsem s sebou peníze, ale Yvon mi slíbil, že mě tam kdykoli vezme, když budu chtít. Jsem ráda už jen proto, že mě tolik neoškubou, když se mnou bude nějaký domorodec. Já bych jim samozřejmě pokorně zaplatila první sumu, o kterou by si řekli, a byl by to určitě minimálně desetinásobek částky, na kterou by se to dalo usmlouvat.  Smlouvat jsem se nikdy nenaučila a asi ani nenaučím. Už se těším, až se tam znovu podívám. Jen jsem zvědavá, jak se mi všechny ty suvenýry podaří narvat do kufru, aby to nebylo těžší než dvacet kilo. Asi budu muset polovinu svých věcí obětovat a nechat je budoucí dobrovolnici (či dobrovolníkovi..?).

Jinak jsem se byla podívat taky v místním pivovaru. Šéfuje tam tomu jeden Belgičan a jeho žena k nám do Bakanja centre občas zajde a věnuje se taky charitativní činnosti, prodává různé věci zazobaným Konžanům a výtěžek z toho jde na děti. Mají moc pěkné bydlení, v areálu pivovaru mezi stromy, hezky u jezírka, daleko od toho randálu tam venku, tak jsem si zas chvíli připadala jak v Evropě. Pracuje tam prý asi dvacet českých svářečů, tak až si budu chtít osvěžit češtinu, abych ji úplně nezapomněla, vím na koho se obrátit.

Ve středu učím na univerzitě, ale moc mě to nebaví. Chtěla jsem po studentech, aby vymysleli návrh na nějaký výrobek, nějakou akci, prostě nějaký reklamní plakát, no a dopadlo to tak, že kluci vystřihli svoji fotku, ve photoshopu ji připleskli k nějakému luxusnímu fáru a hotovo, a holky pro jistotu nevymyslely nic. V Kongu – podobně jako ve většině afrických států – se vysokoškolské studium platí, a to hodně draze, takže je přístupné opravdu jen elitě. Talent a předpoklady holt takovou roli nehrají. Tak mám příležitost pracovat s takovou konžskou zlatou mládeží a musím říct, že si vedle těch vyfiklých holek připadám trochu jako chudá příbuzná. Ale jinak jsou ti studenti moc milí a zdvořilí, zajímá je, odkud jsem a jak to u nás chodí, vůbec nechci říct, že by se tam na mě někdo vyvyšoval nebo tak něco.

No a tahle sobota byla mimořádně vydařená: byla jsem ve městě se dvouma klukama z Magone a novým členem naší komunity-fotbalovým trenérem, „koučem“ Sergem z Kamerunu. Sergovi je asi pětatřicet, je to takový ten „sporťák“, co je ho všude plno a má pořád v zásobě milión vtipných historek z natáčení, nejčastěji fotbalových, takový typ co tě pořád žoviálně poplácává po zádech a bere tě kolem ramen (aspoň teda mě), ve všem se vyzná a se všema se zná, tak trochu vševěd všudybud J. Ale musím říct, že i přes tuhle nepříliš lichotivou charakteristiku jsem ráda, že tu je. Na druhou stranu musím uznat, že má asi opravdu docela přehled, je dost angažovaný v politice, sociálních problémech, celkem se orientuje kultuře, a když se přenesu přes ten jeho rozšafný projev, tak si s ním i docela ráda povídám. Což je moje jediné štěstí, protože si mě zjevně docela oblíbil, čirou náhodou ho potkávám pořád a všude, občas mám dojem, že na mě dokonce číhá, aby se mnou probral něco „neodkladně důležitého“ při kávě a sušenkách. Takže k tomu našemu výletu – vyrazili jsme pěšky na blízký trh. Ráno byla bouřka, ale odpoledne už zas pražilo slunce, tak jsem si chtěla koupit nějaký slamák. Na trhu jsme se pohybovali rychlostí asi jeden metr za pět minut, byla tam hlava na hlavě, děsný randál, tak jsem se neodvážila ani vytáhnout foťák z obavy, že bych o něj do půl minuty přišla. A člověk si musel pořád dávat pozor, aby mu všechny ty troubící auta nepřejely nohy. Tak jsme nakonec nákup vzdali, sedli do taxiku a jeli do centra. Pěšky bysme v tom vedru asi umřeli, je to přecejen velké město. Oproti evropským městům je tu spoustu rozdílů, které už teď ani nějak moc nevnímám, ale aspoň teď se je pokusím trochu popsat. Všechny níže popsané jevy ale asi budou typické pro většinu měst třetího světa. Například hned první den, když jsem přistávala, jsem si okamžitě všimla, že 95% budov je jen jednopatrových, a proto je to město tak roztáhlé. Pár vícepatrových budov je akorát v centru. Tady totiž tolik nemusí šetřit s místem. Nejbližší větší město – Lukasa, je snad sto nebo dokonce 200 km vzdálené. Další věc – peníze. 600 konžských franků je asi jeden dolar. Když mi otec Eric předal 80 eur kapesného za říjen v místní měně, připadalo mi to, jako by vyloupil banku. Takový balík pětisetfrankových bankovek v papírové obálce – člověk má dojem, kolik nemá pěnez, ale když pak za pár sušenek a nějaké ovoce zaplatí pět tisíc, tak ho ten dojem rychle přejde J. Ty jejich bankovky jsou v neuvěřitelně katastrofálním stavu, kolikrát z nich je jen už půlka, nebo téměř ani nejde přečíst, jakou hodnotu mají, jsou tak ohmatané špinavé, že se podobají spíš hadru a člověk má dojem, že se musí v ruce rozpadnout. A navíc často i dost smrdí. Když jsem otevřela peněženku asi s pětitisíci franky, kterou tu pro mě Iva nechala, tak se na mě z ní vyvalil takový puch, že jsem se na ty peníze skoro štítila šáhnout. Naopak dolary, to je jiná věc. S těmi jsem měla velký problém zaplatit. Stačí, aby byly jen mikroskopicky někde natržené, a už je nevezmou. A hlavně nesmí být starší než z roku 2000. Což byly v podstatě všechny dolary, co jsem měla. Ty starší dolary mají portréty prezidentů trochu menší než ty nové. Když jsem poprvé chtěla platit starou dvacetidolarovkou, tak mi prodavač řekl, že tuhle bankovku nebere, protože má ten chlap na obrázku malou hlavu. Nechápavě jsem na něho hleděla a přemýšlela, proč mu vadí rozměr Jacksonovy hlavyJ. Potom mě napadají třeba kočárky. To tady v podstatě neexistuje, aspoň já jsem tu ještě žádný neviděla. Ženy tu nosí děti na zádech v takovém pásu látky, často nechápu, jak ty děti můžou usnout v tak krkolomných polohách se zalomenou hlavou, a říkám si, že jestli přežijou první rok života, tak už musí přežít všechno… Ženy i tady ve městě chodí oblečené v takových tradičních pestře barevných šatech, moc se mi to líbí, třeba si taky časem něco takového koupím. A nosí fakt všechno na hlavě, i obrovské těžké mísy a pytle, a vůbec si to nepřidržujou rukama – nechápu, jak to na té hlavě může držet! Tak to asi tak vše k takovým nápadným odlišnostem, co mě teď napadá. No takže jsme nasedli do taxiku a jeli do centra. Po cestě nás chtěla zastavit policie. Řidič taxiku šlápl na plyn a policajt jen taktak stačil uskočit stranou. Nikoho z posádky to naprosto nevzrušilo – běžná praxe. Tady má totiž policie zjevně opačnou funkci než u nás – místo pomáhat a chránit obtěžovat a znepříjemňovat život. A když se jim podaří tě zastavit, většinou z toho člověk vyjde o nějakou tu tisícovku franků případně šperk chudší (výše poplatku je přímo úměrná světlosti kůže J ), aniž by se dopustil jakéhokoliv přestupku. Jednou, když jsem jela s otcem Michelem do města, nás policajt zastavil a chtěl po otci jeho prsten. Otec Michel už ale ví, jak se v takových situacích chovat a navíc, když ho někdo naštve, dokáže být pořádně nepříjemný. Tak nás policajt nechal být. V centru jsme vysedli a zašli jsme do supermarketu. Ty jsou tu prý dva, docela evropské. Taky jsem tam narazila na pár bělochů. Je srandovní, jak vždycky, když potkám nějakého bělocha (což se ve městě opravdu stane jen velmi zřídka), tak se pozdravíme s takovým mile překvapeným úsměvem, jako dva přátelé, co se dlouho neviděli, a mají radost, že se zas potkali J. Koupila jsem tam nějaké sušenky, zaplatila deset tisíc, a pokračovali jsme v prohlídce centra. Během cesty Sergovi asi třikrát volali známí, jestli se nechce stavit (Serge je v Kongu asi deset dní), poslední byla nějaká dáma, která slavila v jakési restauraci narozeniny. Tak nás tam Serge zavedl. Dali jsme si tam pivo, kluci to svoje vypili snad za minutu, tak jim Serge objednal ještě jedno, což byla chyba. Já jsem se nad tím nějak nepozastavovala, byly to jen dvě piva, navíc kluci už byli plnoletí a předpokládala jsem, že jsou na pivo zvyklí, aspoň bych to od kluků z ulice čekala. Taky jsem jim nechtěla dělat nějaké kázání, byl víkend a koneckonců to byl jejich volný den a mohli si dělat, co chtěli. Vydali jsme se na cestu domů, o půl šesté začínala mše. Kalele už v taxiku vytuhl a nemohli jsme ho vzbudit, Ezechiel byl zatím ještě pořád v rozjařeném rozpoložení a měl z toho ohromnou srandu a já jsem se zhrozila při představě, že Kaleleho v takovém stavu uvidí v Magone. Nechala jsem Serge a Ezechiela, aby ho pokud možno nepozorovaně propašovali do postele, šla jsem si do Bakanja odložit nákup a pak hned do Magone na mši. Když jsem prošla bránou, uviděla jsem Kaleleho ležet na zemi před kuchyní! Pěkně se o něho ti dva postarali! Samozřejmě ho tak viděla půlka Magone, když šla na mši! Tak jsem ho ještě za pomoci dvou kluků vzbudila a uložila. Pak jsem šla na mši a asi za pět minut po mě jsem s hrůzou viděla vcházet dovnitř Ezechiela s otupělým výrazem ve tváři. Usadil se vedle okna, vyčkal na správný moment, kdy se zrovna nezpívalo a otec Michel měl kázání, aby to všichni slyšeli, a z toho okna se vyzvracel. Teď se tomu spíš směju, ale v ten moment jsem myslela, že se asi vyvrátím, protože jsem se za jejich stav samozřejmě cítila do značné míry zodpovědná. Bratr Carlos si Ezechiela, který se naštěstí během mše trochu vzpamatoval a nevypadal ani opile, odvedl do kanceláře a já jsem tam šla s ním a pokusila se to nějak urovnat. Řekla jsem, že toho nevypili moc, že jsme hodně chodili na slunci a asi jim to nesedlo, Carlos to naštěstí celkem vzal, nezlobil se na mě ani moc na kluky, jak jsem čekala, takže z toho naštěstí vyvázli celkem dobře. Ale byla to lekce i pro mě, tohle si už fakt nehodlám zopakovat a už ani kapka piva v mé přítomnosti. Po mši vždycky povečeřím s klukama bukari a poissons salés – slané ryby, které se připravují tak, že je prostě vykuchají a nechají usušit na slunci. Pro zhýčkaný nos Evropana to není zrovna libá vůně, prostě shnilá rybina, ale překonala jsem to, a už mi konzumace téhle místní pochutiny ani moc nedělá problém.

Tenhle víkend měli kluci jakýsi šampionát v tanci reggae. Družstvo Bakanja centre čítalo asi třicet členů! Reggae je tu opravdu skoro náboženství. Dvakrát nebo třikrát do týdne kluci mají „repetition“ neboli opakovací hodinu tance, kdy ti starší učí tancovat ty mladší.  Teď o víkendu to proto byla opravdu důležitá výprava, soutěžilo asi deset družstev z různých salesiánských domů a naši kluci vyhráli. Vrátili se rozjaření, téměř se slzami dojetí v očích. Bylo skvělé je takhle vidět, na podobné úspěchy nejsou zvyklí, většinou o nich všichni mluví jako o „vagabonds“, zlodějích, beznadějných případech, dětech ulice, ze kterých stejně nikdy nic pořádného nevyroste. Problém je, že takhle to prezentují i místní média. Každý takový úspěch je proto pro ně hrozně důležitý a povzbudivý. Z podobných akcí tu například pro kluky uspořádali maraton.

Tím asi končím dnešní dopis. Doufám, že se mi podaří vyčíhat správný moment, kdy Serge zrovna nebude okupovat internet a půjde proud, a co nejdřív dopis odešlu. Teď nám tu začíná období dešťů, prší skoro každý den a při první kapce automaticky vypínají proud, protože po zemi se válí fůra káblů elektrického vedení. Sice tu hrozí povodně a nemoci, ale musím říct, že já si v tomhle počasí libuju. Jednak miluju bouřky a můžu konečně vylézt ven dýl jak na deset minut, aniž bych se přitom musela plížit ve stínu mangovníků :-).

Bára