MEXIKO - Dagmar Winklerová - 1. dopis
Moc zdravím z prašného a zatím stále ještě rozpáleného Mexika a posílám svůj první dopis! Mějte se ve vlasti krásně a užívejte si pořádně toho, že se můžete dívat do zeleně a né do pouště
Vaše Čecho-mexičanka Dáša
Všechny vás moc zdravím z Mexika!
Zdá se mi neuvěřitelné, že jsem tu teprve měsíc – připadá mi to, jako bych tu prožila mnohem delší čas. Tolik se toho událo od chvíle, kdy jsem po dvoudenní cestě autobusem a letadlem přistála úplně vyčerpaná ve Phoenixu uprostřed arizonské pouště…
Zpočátku bylo pro mě nejobtížnější dorozumění, protože jsem se učila španělštinu teprve pár měsíců před odjezdem na dobrovolnou službu a Mexičani navíc mluví s přízvukem a velmi, velmi rychle. Ovšem hodně mi pomohlo, že už jsem měla za sebou dřívější zkušenost se životem v cizině. Díky tomu jsem věděla, že není nejdůležitější pochytit všechna slova, ale smysl, a také jsem se tolik nestyděla mluvit, s mnoha chybami, ale mluvit. Díky tomu jsem zdárně přestála i vyšetření u lékaře, když jsem první týden pobytu dostala nějakou infekci doprovázenou horečkou a průjmem (ještě že moje učebnice španělštiny pro střední školy obsahovala kapitolu „U lékaře“ ;-)
Teď po měsíci už je to ale s mojí španělštinou mnohem lepší, rozumím smyslu většiny jejich řečí, jsem schopná vyjádřit i svoje složitější pocity a myšlenky, diskutovat, občas zavtipkovat… Díky tomu se mi otevírá cesta k hlubšímu poznání místní kultury.
Co se týče prostředí, jež se teď na nějaký čas stalo mým domovem, musím konstatovat, že Nogales se hodně liší od těch pestrobarevných fotografií pozemského ráje, na něž lákají turistické agentury návštěvníky do Mexika. Tentam je zelený Yucatán i aztécké pyramidy obrostlé džunglí. Tady se kolem dokola rozprostírá prašná narudlá polopoušť, kde se mezi kaktusy a pichlavými keři prohánějí ve větru mračna odpadků a sem tam osamělý hubený pes. Centrum města se může pochlubit krásným moderním kinem, obřím jako ve Státech, ale v jiných čtvrtích (zejména kolem naší oratoře) připomíná Nogales našinci nejvíc ze všeho obrovskou romskou vesnici – noční osvětlení jen semtam, rozpadající se nebo nedostavěné chatrče z cihel či betonu s nezbytným kloboučkem televizního satelitu, ulice v lepším případě vysypané štěrkem, všude špinaví psi, obézní mladé matky v teplákových soupravách, peroucí prádlo venku ve škopku a děti hrající si mezi odpadky.
Tenhle kaleidoskop chudoby podivně kontrastuje se světem za zdí salesiánského domu, kde žádná bída nepanuje a na krbu se skví lahve sbírky aperitivů z celého světa (teď už i s českou Becherovkou…). Protože sama nemohu z důvodů bezpečnosti vycházet z oratoře, odehrává se většina mých chvil tady – vstáváme časně, abychom stihli ranní chvály v 6:45, poté vyrážíme s celou naší malou komunitou (3 kněží, 1 koadjutor, 2 dobrovolníci – aspiranti na kněžství a 2 dobrovolnice) na mši v místním kostele sv. Antonína, snídáme až poté. Dopoledne většinou my dobrovolnice uklízíme salesiánský dům, vaříme pro komunitu a připravujeme se na odpoledne, případně děláme, co je potřeba (a co je nám uznáno jako „ženská práce“) – například teď jsme s moji spoludobrovolnicí Julií vyráběly veselé papírové lebky na výzdobu domu na Día de los muertos – mexické Dušičky. Odpoledne většinou trávíme v oratoři, kam chodí místní mládež hlavně sportovat – nejvíc populární je tu basket a fotbal.
Nejzábavnější je pro mě sobota, kdy chodíme každý z nás dobrovolníků do jednoho ze 4 salesiánských center v okolí pomáhat při katechezích a zabavit děti o přestávkách mezi hodinami. Děti z mojí skupiny v centru p. Kino (Colosio) už si na mě tak zvykly, že mi nechtějí dovolit jít do žádného jiného centra ;-) To mi ale vyhovuje, naopak bych v tomhle centru ráda trávila co nejvíce času, protože jsou tu také dílny šití, vaření, cukrářská dílna… Protože ve čtvrti kolem je celkem nebezpečno, vartuje tu vždy jeden policista v uniformě. Minule jsem s jeho vydatným přispěním pomáhala kuchařkám připravit na slavnost Kermesse špízy z tamarindových sladkostí, obalených v chilli. Jaká škoda, že jsem neměla zrovna po ruce foťák, abych zvěčnila „Pomáhat a chránit“ po mexicku!
Dnes jsme se také konečně pořádně pustili do našeho dobrovolnického projektu, zvaného Brigada de Alegría („Brigáda radosti“). Jedná se v zásadě o jakousi ambulantní „oratoř na ulici“, kdy v určité dny odpoledne pozveme děti z ulice za pomoci ampliónů a muziky, aby si s námi přišly zahrát, pobavit se a dozvědět se víc o salesiánském díle. Připravujeme si pro ně skupinové hry, malování, skládání origami (to mám na starosti já), žonglování, fotbal… Dnes jsme obcházeli domy v okolní čtvrti, klepali na dveře a zvali rodiče, aby se neobávali poslat svoje děti někam, kde si mohou zahrát s vrstevníky pod bezpečným dohledem. Myslím, že to slavilo docela úspěch (alespoň psy na nás nikde nepoštvali;-), tak uvidíme ve čtvrtek při prvním setkání, jaký měla naše propaganda efekt.
Na závěr bych se ráda trochu rozepsala o velké říjnové události, o niž jsem již předtím kratičce zavadila – o slavnosti Kermesse Mamá Margarita. Jednalo se v zásadě o velikou farní slavnost pod širým nebem (tady se opravdu deště nikdo obávat nemusí – za ten měsíc, co jsem tady, nezapršelo ani jednou),jíž se ale zúčastnil každý, kdo měl chuť, a nejen z farnosti. Účastníci si připravili nejrůznější vystoupení (tanec, zpěv, divadlo…) podle svých schopností, mě se asi nejvíc líbilo zonglérské vystoupení kluků z naší oratoře a potom úchvatná maňásková šou místních hasičů, kteří za pomoci písniček a divadla informovali děti o skutečnosti, že horké věci pálí… Ovšem nejen z uměleckých zážitků živ je člověk, a tak si ženy z farnosti (a z ostatních salesiánských center) daly skutečně záležet na tom, aby ani naše chuťové buňky nepřišly zkrátka. Pokusila jsem se ochutnat úplně všechno, od místní dršťkovky až po bonbóny s chilli, ale poslední ryba už se do mě nevešla a musela jsem si ji jenom vyfotit…a musím říct, že jsem si moc pochutnala. Abychom také něčím přispěly ke sváteční atmosféře tohoto setkání, vytvořily jsme si s mojí spoludobrovolnicí Julií převlek mexických revolucionářek – stačila dlouhá sukně, rudá košile místního koadjutora seňora Rita, kozačky, sombréro a nábojnicové pásy, vyrobené z pěnové hmoty. Myslím, že jsme sklidily zasloužený obdiv, a což teprve, když jsem se, rozjařena úspěchem, vyšplhala na pódium před kapelu a zatančila v sombréru rokenrol (který tu skoro nikdo neumí). Mexičani umějí slavit, jen co je pravda, ale teď vědí, že ani mi Češi nejsme žádní suchaři! ;-)
Moc na vás všechny doma v Česku myslím, modlím se za vás a držím palce, ať se na naší politické scéně konečně začnou hrát lepší kusy než dosud!
Vaše Čecho-mexičanka Dáša
