SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 24. listopadu 2011
SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 24. listopadu 2011
Sirotci a HIV pozitivní z Mangwaneni
Dlouho jsem se nedostal k psaní blogu, za což se vám, svým věrným čtenářům, omlouvám. Na vině byla jednak krátkodobá nemoc, ale nepotkala mě žádná malárie ani žlutá zimnice, prostě jsem se poněkud nachladil. Člověk by řekl, že to ve zdejších 35 až 40 stupních není moc pravděpodobné, jenže počasí je značně proměnlivé a zdejší léto není ani tak moc léto, jako prostě období dešťů. Nebylo to nijak hrozné, prostě jsem si pár dní poležel, pobral trochu antibiotik a za chvíli jsem byl jako rybička.
Ovšem když jsem znovu nastoupil do „práce“, měli děti uprostřed „zkouškového období“, takže jsme se především zaměřili na doučování v Ejabulweni, kde sedmý ročník skládal své závěrečné zkoušky. Pro Sikhunyanu jsme neměli dostatek lidských kapacit, protože irský krátkodobý (short-term) dobrovolník Darragh odjel domů a zbyli jsme jen čtyři – Američan Ryan, Němci Marius a Micha a já. A to jsme nesměli zapomínat na další dům Fair View, kde středoškoláci měli také své závěrečné zkoušky. Teď už je mají všichni za sebou a zdá se, že nadmíru úspěšně, i když oficiální výsledky ještě nemají k dispozici.
Jinak ovšem upadlo mé dobrovolnictví trochu do stereotypu. Každodenní odpolední sport ve sportovní hale byl prostě stále stejný a popisovat zde své zápasy s africkými počítačovými viry asi nemá smysl. Jen jsem trochu získal pocit, že v Africe se prostě šíří viry počítačové podobně snadno jako pohlavní nemoci. Z jednoduchého důvodu: lidi se prostě nestarají o nějaká nebezpečí a chtějí prostě užívat zábavy (nebo v případě počítačů i splnit své pracovní povinnosti) bez starosti o nějakou ochranu. Je to tak trochu součást jejich mentality.
Abych se trochu ze stereotypu vymanil, rozhodl jsem se najít taky trochu jiné nové činnosti. Začal jsem občasně pomáhat Ryanovi při práci na zdejší zahradě. Ryan, jako správný americký socialista, má touhu žít nezasažen zhoubným kapitalismem, koupit si tady v Africe dům či malou farmu a spokojeně si vydělávat zemědělskými pracemi. Proto se svědomitě stará o zdejší zahradu, aby získal zkušenosti. Pěstuje zelí, pepř, cibuli a další ušlechtilé plodiny. To vše je samozřejmě určeno pro spotřebu zdejších dětí. Pro mě je taková práce skvělou relaxací, kterou si doma neužiju, ale zase bych to nepřeháněl – přece jen jsem dítě města.
S Ryanem jsem také zašel do Mangwenani, což je chudinská čtvrť v Manzini. Je tu také zařízení pro sirotky, kde můžou být ve všední dny od osmi do čtyř a dostanou jedno teplé jídlo denně. Tam jsme jednoho úterního odpoledne vyrazili, abychom si trochu pohráli s dětmi. Ta návštěva mě moc potěšila, protože tyhle děti jsou úplně jiné, než v MYC. Zatímco u Salesiánů jsou děti zvyklé na péči bílých dobrovolníků a tak trochu s ní počítají (dokážou ji patřičně využívat), tak děti z Mangwenani jsou vděčné za jakoukoliv pozornost. Nehráli jsme s nimi žádné náročné hry, ale největší zábavou pro ně bylo, když po nás lezli, my jsme je různě přenášeli z místa na místo (někdy 3-4 najednou) a občas jsme s nimi zatočili ve vzduchu. Ryan sem chodí pravidelně a děti už familiérně říkají Rambo. Jedna asi dvanáctiletá holčička jménem Susan je do něj evidentně zamilovaná, a když sem někdy přijde po delší přestávce (třeba po týdnu), tak trucuje a dělá, že se s ním nebaví. Je ovšem HIV pozitivní, stejně jako spousta dětí z Mangwenani. To jsou děti, které opravdu nemají příliš šancí do života, tak se snaží využít každé chvilky, jak jen mohou. Byl to hodně zvláštní pocit, ale musím říct, že mě to opravdu bavilo. Zatímco v MYC se staráme, aby děti měly nějakou perspektivu, a předáváme jim podle svých možností naše zkušenosti, které mohou v životě využít, tak v Mangwenani jde prostě o to rozdávat radost. Teď a tady. O nic víc. Když děti přišly namalované jakousi bílou barvou a hrály si na zombie a strašidla, museli jsme samozřejmě dělat, jak se jich hrozně bojíme. Určitě se do Mangwenani ještě párkrát vrátím. Je to už víc než týden, co jsem tam byl, ale protože se nám tady podivuhodně rozpršelo (co ovšem jiného čekat v období dešťů), tak jsem pro to zatím nenašel vhodnou chvíli.
Navíc nás čekají v nejbližších dnech složitější prázdninové projekty (návštěva donátorů z Nadace Nelsona Mandely, sportovní víkend v prosinci, vánoční party pro děti a pak prázdninový sportovní program v lednu), takže máme plné ruce práce – respektive trávíme čas na různých „meetincích“ a plánujeme, co bude. To se ovšem den ode dne mění, jak se mění pokyny shora. Trochu se snažíme stěžovat na zdejší problémy v komunikaci, ale Katrin, která tu pracuje jako vychovatelka už pátým rokem, nás upozornila, že takhle to prostě (ne)funguje v celém Svazijsku a potažmo asi v celé Africe. Jaké překvapení, když přijdu odpoledne do sportovní haly a zjistím, že namísto sportování s dětmi tam trénuje národní futsalový tým, který si halu pronajal. Proč nás asi o tom nikdo neinformoval, když tam pracujeme? Na tento dotaz nám v kanceláři řekli, že už jsme tam dlouho nebyli, tak jak nás měli potkat. Hmm, asi nás každé ráno tak nějak přehlédli, co naděláme.
Řemesla v dílnách Likusasa
Po dvou měsících se mi konečně podařilo pořádně si projít Likusasu a zjistit, jak to tam funguje. Likusasa je přidružený projekt k MYC, kde nacházejí uplatnění především mladí lidé, kteří nejsou natolik nadaní, aby šli studovat nějakou náročnou školu, ale chtějí se uplatnit v běžných řemeslech. Jednak je tam jakési učiliště, kde se lidé učí například instalatéřinu, práci s elektrikou, se železem, se dřevem či s počítači (nikoliv na úrovni programování samozřejmě). Pro děvčata jsou tu pochopitelně i kurzy šití, keramiky či výroby šperků. Ale je tu i výuka „turistického ruchu“ či technického kreslení. Druhou částí Likusasy jsou dílny, kde po vystudování dostanou mladí lidé šanci rozjet vlastní živnost. Během jednoho roku se naučí jednat se zákazníky a vyrábět věci podle „potřeb trhu“. Za rok pak mohou jít vybaveni zkušenostmi a získanými kontakty do života. Velkou část tohoto projektu sponzoruje Evropská Unie.
Likusasou mě provedl sám ředitel mistr Mabuso, moc příjemný pán, který mi ukázal jednotlivé dílny a vysvětlil, co kde vyrábějí. Především šlo o nábytkářství, přičemž třeba výroba „luxusní“ pohovek spočívala často v renovaci starých a nepotřebných. Ale je tu i třeba železářství, které vyrábí klece pro drůbež na zakázku ministerstva zemědělství. Děvčata pracují například jako švadlenky. V jiné dílně se zabývají i jednoduchou počítačovou grafikou (návrhy letáků či třeba identifikačních karet pro školy). Tady jsem si domluvil spolupráci, protože v tomhle oboru se taky trochu pohybuji, takže výměna zkušeností bude určitě užitečná. Jinde se zase opravují auta, nebo vyrábějí palety pro židovské obchodníky původem z Evropy (nyní ovšem pobytem v Izraeli), kteří tady rozjeli podnikání v potravinářství. Rozhodně jsem byl nadšen tím, jak užitečná je taková činnost pro rozvoj země. Mistr Mabuso mi řekl, jak těžké je najít zaměstnání ve Svazijsku, kde je zhruba 40 procentní nezaměstnanost, přičemž u mladých lidí, kteří zrovna ukončili školu (či vyučení) je to dokonce asi 70 procent těch, kteří nemohou najít práci.
V jedné dílně pod názvem Imvelo Eswatini vyrábějí děvčata africké „suvenýry“, jako náhrdelníky, slámové tašky, náramky a podobné věci, které se pak většinou vyvážejí do celého světa včetně Evropy. Mám v plánu domluvit i spolupráci s českou salesiánskou organizací a některé z těchto opravdu krásných věcí by se mohly časem objevit i v pražském obchodě. (Pro zájemce je více informací k dispozici zde www.imveloeswatini.com). Zajímavým projektem je také Eswatini Kitchen, kde se zpracovává med posbíraný od místních včelařů. I med se vyváží do Evropy a do Ameriky, takže možná i ten budete moci v České republice brzy ochutnat. Ne že bych cítil na první ochutnání až takový rozdíl oproti evropskému medu, ale určitě je zajímavá zkušenost s pravými africkými včelami.
Určitě se do Likusasy ještě mnohokrát podívám, protože zdejší prostředí se mi opravdu líbí, přestože sám jsem spíše studijní, než řemeslnický typ. Ovšem když tady řemesla zahrnují i počítače, tak proč ne?
Hra na kapitalismus
Minulou neděli jsme se rozhodli, že zajedeme do jednoho z domů pro starší kluky, se kterými se tolik nevídáme, protože tam nemáme doučování. V MYC jsou to dva domy – ve Fair View se kluci připravují na studium na střední škole a případný budoucí nástup na univerzitu, zatímco v Ngwane Parku jsou většinou učni navštěvující řemeslné kurzy v Likusase (viz minulá kapitola). Volba padla na Ngwane Park. Jeli jsme tam ovšem jen s Mariem, protože Míšu přepadla nějaká zákeřná choroba (taky nic vážného, už je zdravý) a Ryan potřeboval po celotýdenní dřině na zahradě zasloužený odpočinek nicneděláním. Marius bral s sebou kytaru a já jsem chtěl s rukama zahrát nějaké stolní hry. Začali jsme obyčejnými kartami, v nichž jsem se naučil zdejší obdobu „sedmy“. Pravidla jsou podobná, jen se reaguje na jiné karty.
Pak jsem ovšem vytáhl hlavní trumf – Monopoly. Tuhle hru určitě všichni znáte. Doma jsme ji hrávali, ještě když jsem byl malý kluk (za komunismu) a říkali jsme jí Bussiness. To jsme měli na plánu pražské ulice, na nichž jsme kupovali domy a hotely, zatímco uprostřed mezi nimi byly vlakové tratě (nádraží). Tady v jižní Africe jsme hráli speciálně upravenou jihoafrickou verzi, kde se kupují jihoafrická města a místo nádraží jsou dnes k dispozici letiště. Měl jsem trochu obavu, jak kluci z učňáku tuhle hru přijmou… jestli na ně nebude příliš složitá. Nejenže jsem byl příjemně překvapen, jejich reakce dokonce předčila mé očekávání. Hned od začátku byli nadšení, když dostali na svou hromádku obrovskou spoustu peněz (herních samozřejmě), jaké nikdy v životě neviděli. Obchodování je poměrně jednoduché a na hodech kostkou taky není nic složitého. Bylo vidět, jak si tu hru skvěle užívají. Když to srovnám s reakcí evropských dětí, tak bych se nebál napsat, že byli přímo u vytržení. Padaly tam věty typu: „Nejlepší hra, kterou jsem kdy v životě hrál!“ „Tohle bych si okamžitě koupil.“ „Proč mám zrovna teď takovou smůlu.“ … a podobně. Samozřejmě to bylo způsobeno hlavně faktem, že zdejší děti se prostě se stolními hrami příliš nepotkají, takže to pro ně byl neopakovatelný zážitek. A hlavně jsme se s Mariem shodli, že to pro ně má i určitý pedagogický efekt. Nejenže při stoupnutí na elektrický proud či vodovod musí násobit počet na kostkách krát čtyři (nebo pak deset), ale hlavně se trochu naučí, jak to v životě funguje s penězi… kdy se má investovat, kdy raději ušetřit, kdy prodat, kdy koupit a kdy se musí platit. Prostě prvotřídní kapitalismus – v Africe teprve vznikající. Abych je trochu podpořil, tak jsem dokonce byl ochoten prodat jednomu z nich (Scochovi) i jednu z těch nejluxusnějších ulic (měst), které jsou až ke konci herního plánu a jsou tam nejdražší domy a hotely, ale také nájemné. To bych samozřejmě v normální hře nikdy neudělal, protože Scoch tak získal Monopol, nakoupil domy a já na to mohl šeredně doplatit. Nicméně v tomto případě mi to přišlo jako výborný nápad. I tak jsem nakonec s přehledem vyhrál, takže maximální spokojenost na všech stranách.
Jestli bude v příštích víkendech zase nějaké volno, určitě zajedeme i do dalších domů s podobnými hrami. Ovšem pro mladší děti bude potřeba obměna – u nás sice mohou hrát tuto hru už děti od osmi let, ale bojím se, že pro ty menší by to bylo něco jako zcela neznámý vesmír, nepříliš přitažlivý. Teď se ovšem budu připravovat na předvánoční a vánoční akce, z nichž jistě brzy přinesu nějakou tu zajímavou reportáž.
Jindřich Kačer
