ZAMBIE - Kristýna Botková - 4. dopis – Osvěžení a návrat do práce
Můj zambijský pobyt se přehoupnul daleko za polovinu a já vás popáté zdravím ze City of Hope v Lusace. Uplynulé dva měsíce byly nabité událostmi, což prosím přijměte jako omluvu za delší odmlku.
Počátkem ledna se sice holky po měsíci prázdnin vrátily zpět do City of Hope, a život zde opět nabral svůj starý rytmus, v únoru jsem ale díky dlouho očekávané rodinné návštěvě opět tak trochu vykolejila ze stereotypu všedních dní.
Polovina února se nesla ve znamení bouřlivých euforických oslav. Lusaku zachvátilo fotbalové šílenství. Poprvé v historii země si Zambie z African Cup dovezla zlatý pohár (na nejlepší cestě k tomuto historickému úspěchu byla už v roce 1996 – po cestě na semifinálové utkání se však letadlo s národním týmem zřítilo a havárii žádný ze sportovců nepřežil). Moje rodina – a zejména sestřenice, která na lusackém letišti přistála ve stejný den jako národní hrdinové – si tak hned ze začátku svého pobytu odnesla první jedinečný zážitek.
Tím dalším se staly nevyhnutelně Viktoriiny vodopády. Únorové Viktoriiny vodopády se s těmi prosincovými téměř nedají srovnat. Uprostřed období dešťů Zambezi výrazně zmohutněla, oblaka dešťové mlhy stoupající z koryta vyrostla a zhoustla, hřmění padající vody zesílilo a duhové oblouky se znásobily. Kromě působivého zážitku, jaký skýtá pohled na vodopády v plné síle, jsme tentokrát z Livingstone odjížděly bohatší ještě o další, mnohem originálnější zkušenost. Nepochybně každý návštěvník Livingstone může tvrdit, že viděl na vlastní oči Viktoriiny vodopády – ale už méně se jich může pochlubit tím, že je u nich pokousal pavián. Moje sestřenice si tuhle adrenalinovou atrakci vyzkoušela na vlastní kůži a od Viktoriiných vodopádů si to namířila do nejbližší nemocnice pro vakcínu proti vzteklině.
Náš návrat z Livingstone zpět do Lusaky byl asi tou nejhůře promyšlenou a zorganizovanou cestou, jakou jsem kdy v životě podnikla – nutno podotknout že současně také jednou z nejzajímavějších a nejdobrodružnějších. „Menší zajížďka“ do Kiambi Lodge na břehu Zambezi se protáhla na desetihodinové putování, zahrnující cestu narvaným rozhrkaným minibusem, jízdu na ještě narvanější korbě dobytčáku, plavbu přes Zambezi obydlenou výhružně mručícími hrochy a pěší výpravu buší v doprovodu místních vesničanů.
Třetím silným emotivním zážitkem se stala návštěva vesnice Kashitu, nacházející se asi dvě stě kilometrů severně od Lusaky. Místní komunita v čele s vystudovaným zemědělcem Josephem tu odvádí obdivuhodnou práci. Na africkém venkově, sužovaném chudobou, nemocemi a nevzdělaností, Joseph a jeho přátelé založili školu, čímž umožnili přístup ke vzdělání nezanedbatelnému množství dětí. Pro Evropana nepředstavitelné životní podmínky vesničanů se snaží zkvalitnit šířením osvěty a informací o hygieně, základech zemědělství, péči o děti či plánovaném rodičovství. I přes ohromný kus práce, kterou tu za téměř dvacet let odvedli, mají před sebou stále ještě dlouhou cestu, jejíž konec leží zatím v nedohlednu.
Návštěva mé maminky, sestry, sestřenice a kamarádky byla jednou velkou úžasnou dámskou jízdou, která mi v půlce mého pobytu přišla doopravdy vhod. Nyní už jsem zase zpět v pracovním procesu a za necelý týden začnu odpočítávat čtyři zbývající měsíce své dobrovolné služby.
Všem ostatním dobrovolníkům v JAR, Svazijsku, Kongu, Indii, Bulharsku (a Teplicích) přeji úspěšnou druhou část pobytu. Všem budoucím dobrovolníkům držím palce v jejich přípravě a vzkazuji: Stojí to za to!
Dnes připojuji i fotodokumentaci: ZAMBIE_Kristýna_Botková_4_dopis_-_Osvěžení a návrat do práce.pdf
