ZAMBIE - Silvie Jasičová - 1. dopis

První měsíc v Zambii

Je to až neuvěřitelné, ale nakonec jsem tu. Po všech snahách jsem nakonec uspěla, sbalila kufr  a jela.

Přistála jsem v Africe na začátku září a usídlila jsem se v City of Hope. To je především, jak už je z názvu patrné, město samo pro sebe, oddělené od spleti dálnic, silnic a ostatních domů vysokou zdí, jako všechna obydlí v Lusace. Tuhle zelenou oázu zbudovaly sestry salesiánky především pro holky různého věku, které se ocitly bez domova. Pro tyhle holky, se za přispění nejrůznějších organizací začala budovat i škola, která dnes pojímá i děti ze širokého okolí a je prý nejlepší v celé Zambii.

Ve škole jsem zatím našla uplatnění jako sekretářka, což je pro mě trest, neboť je to kancelářská práce, kterou z duše nesnáším. Práce sekretářky zahrnuje i odemykání a zamykání všech místností ve škole, což se rovná nedřívějšímu příchodu a nejpozdějšímu odchodu. Krom toho zastávám pozici asistentky v první třídě a to ze mě vysává poslední zbytky sil, které ve mně zůstanou po přepisování všech možných dokumentů a vyrábění a doplňování nesčetných tabulek.

Občas se mi podaří i vyučovat nějakou tu hodinu, ale i když je tu angličtina úředním jazykem, ve škole se používají i další ze sedmi uznaných zambijských jazyků, kterým děti rozumí samozřejmě lépe než angličtině, kterou se do nich snažím horem spodem tlačit. Snažím se zapojovat nejrůznější osvědčené pedagogické praktiky – jako jsou hry, říkanky a pohádky. Ale bohužel, vše troskotá na neporozumění zadání. Těžko říct, zda tomu opravdu nerozumí a nebo se jen tak tváří, ve chvílích, kdy sáhnu po nejhorším pedagogickém prostředku a to vyhrožování vyšší mocí (head trachet Sr. Priska) –  rozumí dokonale.

Co je opravdu velkým problémem a má to vliv i na nekázeň ve třídě, je nedostatek učebních pomůcek. Zoufale schází i učebnice – těch pár výtisků, které tu jsou, je velice dobrých ale nutno podotknout, že jsou jediným návodem pro učitele, jak pracovat s drobotinou, což je dost smutné. Psací potřeby splňují obyčejné tužky, které jsou často tak droboučké, že nejdou ani ořezat, nakonec často není ani čím.

            Sirotčinec, ve kterém se škola postavená v britské stylu za přispění mnoho sponzorů nachází, čítá nyní okolo padesáti holek, které zde mají domov, vzdělání, jídlo, bezpečí ale i tvrdý režim vedený sestrami. Krom běžných úkonů dětí v domácnosti, jako je úklid svého pokoje a dělání úkolů, mají zdejší holky na starost ještě zahradu, služby v kuchyních, úklid společných místností, každotýdenní praní, pečení a vyrábění nejrůznější produktů, které se prodávají na podporu fungování sirotčince. Čas na všechny úkony je striktně daný a musí se dodržovat – zahrada je v pondělí, praní v pátek, kostel v neděli, sportovní aktivity v úterý a každý všední večer od šesti do půl osmé je vyhrazen studiu a doučování.

To mají na starosti dobrovolníci, neodmyslitelná součást komunity. Participují na chodu školy i sirotčince od pondělí do pátku od sedmé ranní do půl osmé večerní a některé dny i déle. Tak jsem i já jsem po měsíci stráveném v CoH dostala svou skupinku na večerní doučování. Je to Grade 7. S úsměvem na tváří jsem napochodovala do studovny a ptala se své skupinky s čím mají největší problém a co potřebují vysvětlit. Odpověď byla okamžitá a vlastně vůbec ne překvapující, u mne však vyvolala zvýšenou produkci pocení, pokud to vůbec ještě jde – ano matematika! Úsměv mi trochu ztuhl nicméně jsem sáhla po sešitu a prolistovala učivo – rovnice – k mé úlevě zatím jen o jedné neznámé. Po chvilce mžourání do divokých zápisků svých svěřenkyň jsem si kupodivu vzpomněla na pár hlavních pravidel a pustila se do doučování. Také mi k aktivitám přibily i tři skupiny odpoledních ručních prací, kde bych měla naučit děvčata něco co dobře umím a bude se to dát prodat. Tož babo raď J. 

            Ale jsou i sváteční chvilky a za ten měsíc co tu jsem jich zažila docela hodně. Respektive mám pocit, že ve zdejší škole se pátky neučí, ale slaví. Od chvíle co začal školní rok je pátek vyhrazen vždy nějaké akci – oslava narozenin, mše, den otevřených dveří, den učitelů – místo učení se bubnuje, zpívá, tančí a mluví.

            Poštěstilo se mi i zúčastnit se svatby. Nevěstou byla odchovankyně domova a tak jednu stranu kostela zabíralo celé osazenstvo COH. Holky svatbu podpořily především hudebně a když se ten padesátičlenný sbor do toho pořádně opřel, chvilku jsem si přála být také sirotek. Konečně jsem okusila i legendární cestu africkým mikrobusem, do kterého se vměstná neuvěřitelný počet cestujících, kteří na každé zastávce vystupují a zase nastupují, cítila jsem se už téměř jako místní a snažím se zapadnout i vzhledem, barva kůže sice dost prozrazuje, ale aspoň vlasy už mám zapletené.