ZAMBIE - Silvie Jasičová - 2. dopis

List druhý

Dopis je ke stažení zde

            Pomalu se říjen proměnil v listopad a krajina je ještě vyprahlejší než předtím, všechno toužebně očekává období dešťů, s kterým se krajina zazelená a prach z cest přestane létat bezcílně krajinou. Druhý měsíc uplynu a já si pomalu zvykám na Afriku a její životní tempo. Přestávám se rozčilovat nad spoustou věcí, které zde prostě fungují jinak. Možná na to má svůj vliv i přítomnost nové irské spolubydlící, která se mnou sdílí veškeré útrapy a je ochotna podnikat nejrůznější bláznivé výlety.

            Tento měsíc byl pro mě ve znamení práce. Hned na počátku měsíce jsem se, jako každé ráno, vydala do školy, odemkla třídy, usadila jsem se v kanceláři a čekala na pedagogy, kteří si u mě vyzvedávají klíče od svých kabinetů. Po odevzdání všech klíčů jsem se přesunula do první třídy, kde kromě dětí nebyl nikdo. Po chvilce vklouzla do třídy sestra Prisca a  sdělila mi, že učitelka dnes nepřijde a jestli bych nemohla učit. Z jakého důvodu madame chyběla mi zůstalo utajeno, chyběla dva dny a já si toužebně přála, aby chyběla dva týdny, což se mi záhy vyplnilo. I když jsem si připadala jako velitel armády vedoucí válku a vstupující každý den na nepřátelské území vyjednávat podmínky míru, byla jsem šťastná, což mě na konci měsíce také přešlo.

Neskutečný výdej energie padl při pokusech o klid ve třídě, o donucení dětí nevykřikovat, nechodit po třídě bez dovolení, pracovat s okopírovanými materiály a hlavně o potlačení nesčetných fyzických  potyček. U těch jsem si uvědomila, jak jsou na sebe místní děti tvrdé. Za celý měsíc jsem viděla plakat děti pouze dvakrát, a to i přesto, jak do sebe denně buší a kopou  –  evropské děti by při těchto situacích dělaly neuvěřitelné hysterické scény a to především proto, že jsou si jistí zastáním u učitelů a rodičů. Děti zde ví, že kde si nepomohou sami, nepomůže jim nikdo a bohužel tuhle tvrdost a zarputilost používají i proti vyučujícím. Někdy jsem musela zatnout všechny svaly při pokusech přemístit dítě z lavice do kouta nebo za dveře. Nevětší boj jsem zakusila při pokusu donutit žáky dokončit práci a pak teprve opustit třídu na přestávku.

 Nakonec jsem se rozhodla vzít míč a jít s dětmi hrát fotbal. Nevím, zda bych byla tak smělá, kdybych věděla jaké úsilí mě bude stát přemístit děti ze třídy na hřiště. Pokoušela jsem se seřadit do dvojic 40 dětí asi dvacet minut, nakonec jsem svou snahu o utvoření jakéhosi uskupení vzdala a nechala jsem je jít v jedné dlouhé řadě, kdy napodobovaly vojenský pochod, bohužel u toho i příšerně hulákaly nějakou pochodovou písničku.

V Africe nejsou děti na prvním místě jako v Evropě. Děti jsou od svého narození vláčené na zádech matek či sester v pestrobarevných šátcích a i přes nepohodlí místních autobusů, šílené vedro a absenci veškerých dudlíků a hraček, vypadají spokojeně a téměř vůbec nebrečí. Děti jsou součást života, nic speciálního. Jsou stálým doprovodem svých matek, ať už při pouličním prodeji nebo při práci na polích. Když odrostou z nosících šátků, většinou je nahradí hned nějaký další sourozenec, začnou běhat kde se dá a paralelně i „pomáhat“ – v evropské slovníku spíše pracovat. Společně s matkou prodávají, uklízí, vaří atd. Naprosto odlišný přístup k drobotině má svůj velký vliv právě na vzdělávání dětí. Ty přichází do školy nepoznamenané jakýmikoliv vědomostmi. To co se evropské děti učí v mateřských školkách nebo i po dobu prvních tří let od maminek, je zde náplní hodin první třídy, která však není omezená věkem 6 let, ale tím, kdy se rozhodnou rodiče dát děti do školy. Jinými slovy, kdy našetří dostatek peněz, aby mohli za děti zaplatit školné.

            Tak se i v mé první třídě sešly děti šestileté s dětmi desetiletými či dvanáctiletými. To že děti neumí psát, číst a počítat snad není tak šokující informace, i když na konci školního roku – který končí v Zambii 6.12, by už mohly mít leckteré dovednosti zvládnuté. Nicméně velkým šokem pro mě bylo, že se naprosto neorientují v názvech zvířat! Nepoznat ovci – jsem ještě pokládala za malý prohřešek, přeci jen to zde není tak běžné zvíře.  Když si leoparda pletly se lvem či tygrem, zkoušela jsem mnemotechnické pomůcky ohledně proužků, teček a hřívy. Korunovaly to ovšem závěrem, kdy zmíněného leoparda označily za hrocha!

            Chvilku své slávy jsem zažila, když se mi na konci druhého týdne podařilo seřadit děti do dvojic a odvést je na hřiště a poté i zpět do třídy. Připadala jsem si jako vítěz olympijských her. Horší to již bylo s abecedou, pro jejíž procvičení jsem vyráběla kartičky s malými a velkými písmeny. Úkolem žáčků bylo najít stejné písmeno, které drží v ruce, buď v jeho velké variantě nebo v malé, dle toho jaké měli v ruce ony. Když se mi ale seřazovali do dvojic g a j – oboje malé. Nebo n a P, dost dobře jsem nevěděla jak přesně jim mám vysvětlit o co mi jde, především i proto že ve zmatku který nastal se samozřejmě děti nezapomněly řvát, honit se a vřískat.   

            Na další den, jsem tedy donesla sušenky, které jsem rozdávala za správné odpovědi. To zabralo, až na to, že se děti hlásily ještě předtím, než jsem stihla položit jakoukoliv otázku a během přestávky mi sušenky ukradly ze stolku a snědly.

Nakonec přišel vytoužený pátek, kdy mi  má irská spolubydlící přišla pomoci s výukou. Po první hodině strávené se mnou ve třídě se mi však omluvila, řekla, že na tohle postě nemá, a že jde domů. A to i přes to, že pátek byl ten nejpříjemnější den, který jsem ve „své“ třídě zažila.

            Další týden jsem se jeli relaxovat na pár dnů do Livingstonu, tam jsem se odvážila vykoupat na vrcholu Viktoriina vodopádu a tím jsem oslavili velký svátek – den nezávislosti Zambie. Nabranou energii jsem vyčerpala hned v pondělí, kdy jsem se dověděla, že madam trachet z první třídy dala výpověď a tak mi prvňáčci zůstali zatím napořád, dokud se nenajde nová paní učitelka. Stíhat k učení ještě práci sekretářky, je někdy nad moje síly, ale zatím žiji! J