ZAMBIE - Silvie Jasičová - 4. dopis

Dopis ke stažení zde

Vánoce v Zambii a Silvestr v Botswaně, aneb dopis čtvrtý

 Zambie se dělí na deset provincií ve kterých se kromě oficiální angličtiny používá i dalších sedm uznaných jazyků, které se dál větví až na 73 dialektů. Okolo Lusaky, ve které trávím většinu svého pobývání v Africe, se používají dva jazyky – Bemba a Njanja. A například starodávné africké království lidu Tonga se nacházelo zase kolem území dnešního Livingstonu, proto je zde jazyk Tonga dones používaný. Jednotlivé jazyky a dialekty představují i původní rozdělení obyvatelstva a při dobrém pozorování jsou mezi jednotlivými oblastmi dodnes patrné rozdíly i mezi povahou jejich obyvatel.

            O jednotlivých rozdílech mezi lidmi, sdílejícími spolu africké národy, jsem začala více uvažovat při svých cestách právě do Livingstonu, kde jsem se měla možnost setkat z lehce odlišnou povahou obyvatel Zambie, stejně tak i s cestovateli, kteří prozkoumávají Afriku křížem krážem a vyprávějí své příběhy.

             Společným rysem je Zabijcům mírumilovná povaha a, pravděpodobně v důsledku zdejší chudoby a velké nezaměstnanosti, vydělávání si takzvaným „vlastním byznysem“. Ten spočívá v otevření si obchůdků, nebo stánku, ve kterých se v celé Zambii prodává stále to stejné zboží, jen ceny se lišší dle výskytu turistických atrakcí a stánky často doplňují i pouliční obchodníci. Prodává se oblečení, šperky suvenýry, zelenina, telefony, kosmetika a ještě mnoho dalšího. Správný obchodník nezapomíná na příběhy o věcech které prodává a příznačné je i – lákání potencionálních zákazníků k prohlédnutí zboží, smlouvání o ceny a prosba o podporu, někdy míněná i dlouhodobě. Pokud jste bílé pleti jsou všechny tyto výzvy mnohem intenzivnější a někdy se stávají až nesnesitelné. Čas strávený na Zambijské tržnici se dělí na chvíle, kdy se vám všichni zdají milý, protože s vámi hezky komunikují, poté otravní, následuje touha proměnit se v černocha a často to končí útěkem do nějakého klidného útočiště. Každopádně prodávané předměty, které jsou často ručními výrobky samotných obchodníků, jsou opravu krásné a často se prostě nelze nezastavit.        

            A proto jsme se i po příjezdu do Livingstonu zastavili ve zdejší tržnici, která propaguje zboží z vesničky Makuni, jež leží v blízkosti Viktoriiných vodopádů. S jedním z místních obchodníků jsme zapředli hovor především o stromech a vlastnostech dřev, ze kterých se jednotlivé předměty vyrábějí, neboť samotný materiál je velice krásný. Mladý obchodník byl z našeho zájmu nadšen a pozval nás na návštěvu přímo do vesničky. Tu jsme naplánovali na štědrý den, který se v Zambii slaví, stejně jako ve zbytku anglicky hovořícího světa, 25.12.

            Ve smluvený den jsme se dostavili do tržnice i s batohem plných bonbónů pro vesnické děti a vydali se do vesničky. Ve srovnání s vesnicemi, které jsem měla možnost navštívit kolem Lusaky, byla vesnice u Livingstonu mnohem krásnější a upravenější, podobně jako se Livingston sám odlišuje od Lusaky čistými ulicemi, upravenými cedulemi u obchodů, nízkými domy, chodníky a dalšími detaily. Vesnice Makuni je postavená z tradičních hliněných domků se slaměnými střechami a chráněnými slaměným oplocením. Obydlí jsou udržována a jsou mezi nimi malá políčka, která jsou obdělávaná. Mezi domy jsou umístěné cedulky označující názvy místních „ulic“, jejichž systém je patrný jen stěží a po kterých pobíhají děti, slepice a další domácí zvířata.

            Rodinný domek našeho průvodce se skládal ze čtyř hliněných domků. Hlavní a největší, ve kterém se mladík narodil byl rozdělen na dvě místnosti. První byla obývákem se sedačkami a stolkem, druhá ložnicí rodičů. Další dva domky byly „pokojíčky“ jeho sourozenců a čtvrtý domek – spíše tedy přístřešek, sloužil jako přípravna jídla. Domky byly na pozemku uzavřeného slaměným zábradlím dosahujícím výšky téměř dvou metrů a zaručující tak obyvatelům soukromí. Africká tradiční architektura se vyznačuje absencí oken, což zabraňuje proudění horkého vzduchu do místností, ale zároveň způsobuje i nedostatek světla v místnostech. Nicméně v Africe se život neodehrává uvnitř domů. Žije se venku na ulicích, dvorech a polích. Tradiční stavitelství působí velice skromně a chudě, ale hliněné domky se slaměnou střechou jsou pro zdejší klima dostačující.

Přestože elektrickou energii v Zambii vyrábí jak solární tak vodní elektrárny – (čerpající vodu z mnoha vodopádů) mnoho rodin elektřinu v domech nemá. Údajně je drahé její rozvedení a také se za ni musí pravidelně platit. Pozemek k postavení domku naopak nestojí nic. Pokud si zažádáte, je vám přidělen. Vesničané připravují pokrmy venku a na ohni, který jim slouží i jako zdroj světla, pokud zajde slunce. V Zambii se stále udrželo mnoho lidových tradic, jako je například lidové léčitelství a také přítomnost lokálních náčelníků. Ti bydlí v těch nejhonosnějších usedlostech s velkými pozemky a jejich slovo je mezi vesničany stále to nejdůležitější.

            Teplé a vlhké počasí zaručuje i dostatek úrody a sklizeň je v Zambii skoro po celý rok. Přesto, že jsou potraviny v obchodech velice drahé, dle slov našeho průvodce –  vesničané jídlo téměř nenakupují. Vše si pěstují kolem svých domků. Především kukuřici, z které vyrábí tradiční pokrm Nshimu - světlou hmotu, téměř žádné chuti, která se dá jíst ke všemu. Namáčí se do rajské omáčky, jí se se zelím, masem, rybami, sojou, fazolí atd. Olej se získává z plodů místních stromů a místní flóra se stará i o dostatek ovoce, jehož je přehršle právě v prosinci, který je v Zambii měsícem letním.

            Štědrodenní návštěva africké vesnice byla velký zážitkem, jak pro nás tak i pro vesničany, u který běloši procházející vesnicí vzbudili velké nadšení, které postupně přecházelo do snahy obchodovat a vnucovat nám své výrobky. A to byl ten nejvyšší čas na odjezd. Marně jsem se ve vesnici snažila najít nějaké symboly odkazující k vánocům. Snad jen to, že při našem odjezdu se začala plnit místní hostince. 

Poté co jsme prožili vánoční svátky v klidu a pokoji našeho stanu a v bazénu místního kempu, přiblížil se konec starého roku a jako téměř každý rok, jsem se rozhodla uniknout především bouřlivým silvestrovským oslavám obsahujícím nadměrné požívání alkoholických nápojů a nesmyslné vyrábění hluku. Pro svůj únik jsem dokonce zvolila i jinou zemi, a to tu, která je proslulá bohatstvím svých národních parků a v jejichž hlubokých lesích jsem se rozhodla přečkat nejbláznivější noc v roce.

Botswana je od Zambie oddělena řekou Zambezi a překročení hranice zajišťují lodě. Již po přeplutí na druhý břeh je patrný rozdíl mezi oběma státy. Větší vyspělost Botswany je zřejmá z úpravy silnic i z vesnické architektury. Ale nejvíce mě překvapili obyvatelé, aspoň ti z nich, se kterými jsem měla možnost se blíže seznámit, tedy průvodci v národním parku Chobe. Jejich přehled v oblasti fauny a fóry se dal předpokládat, ale přesto byl ohromující, nadto si zachovali příznačnou africkou veselost a vstřícnost. A v průběhu noci, prosezené u ohně za naslouchání zvuků buše i chrápání dalších členů výpravy, jsme diskutovali na nejrůznější témata zahrnující světovou kinematografii, hudbu, politiku i náboženství. Krom čtyř Botswaňanů se naše výprava sestávala z Američanů, Kanaďanů, Australanů a jednoho Japonce žijícího v Německu, který svými důmyslnými vynálezy vyrobenými v Japonsku uchvacoval celou společnost.

Před silvestrovskou nocí jsme prožili den plný neuvěřitelných setkání s africkou zvířenou. Výlet začal na lodi proplouváním delty řeky Okovango obydlenou hrochy a krokodýly a sloužící jako vodní zdroj pro veškerou zvířenu parku.

I přesto, že po celou dobu trávenou v parku se z hlubokého spánku probralo období dešťů, potkali jsme na svých toulkách v jeepu všechny jeho obyvatele. Ze slonů jsme natrefili především na sloní samce, kteří se samotářsky potulovaly po parku i za jeho branami. V hustém dešti se neměli kde schovat především žirafy, jež se krčily pod vysokými stromy a nebo s napnutým krkem nehybně vzdorovaly kapkám. Stádo zeber bylo maličké a vlastně na ústupu, neboť zebry v období dešťů migrují na místa s lepším počasím. Hroši se vesele pásly, aby tak dostáli pořekadlu o jejich tlusté kůži. Téměř konstantní doprovod byla stáda antilop a hejna opic, jež vyhledávala husté křoviny ve kterých se ukrývala před nepřízní počasí.

Nejoriginálněji nad nepřízní počasí vítězily divoké šelmy. Leopard například nerad tráví čas v mokré trávě a tak se před deštěm „schovává“ ve výšinách. Mohutná větev na holém stromě se mu stala odpočívadlem, na kterém trávil bezmála půlku dne, měnící nepatrně pouze polohu svého skrvnitého těla. Sem tam pootevřeným okem, někdy i zvednutou hlavou, kontrolovat davy návštěvníků cvakající spouštěmi fotoaparátů.

Dalším tvorem, který nedbal nepřízně počasí nebyl nikdo jiný než samotný král zvířat. V našem případě tedy spíše královny. Z dvou smeček lvic, pohybující se v rajonu našeho výletu jsme potkali obě. Každou v jiném dni. První skupinu jsme zastihli přímo při hostině, která se odehrávala v hustém křovisku. Přítomnost hodujících šelem prozradilo hejno supů, postávající kolem křoviska a čekající na svůj okamžik. K těm jsem se přidali i my a zanedlouho se z křoví opravdu vynořila sytá lvice, nechávající za sebou své družky, oddávající se hlasitému  hodování. Po nějaké chvilce se za lvicí vynořila i čtyři malá koťátka dožadující se svého mléka a scéna odehrávající se přímo před námi připomínala úspěšný film o lvici Else. Druhá skupina lvic byla početnější a lvíčata v této skupině byla starší. Šelmy se povalovaly přímo uprostřed cesty a tak jsme spolu s dalšími návštěvníky museli zvolit cestu jinou.

O další z úžasných setkání se postarala smečka divokých psů chystající se na lov, nebo také stádo buvolů pasoucí se v blízkosti našeho kempu a sledujícího nás při novoroční snídani. Či tygří želvy pochodující po cestách, ptactvo a kosterní pozůstatky ulovené či uhynulé zvěře. Nekonečná stáda žiraf provázená mláďaty, divoká africká prasata s ohromnými kly, dravci i vodní ptáci.

Po dvou úžasných dnech strávených mezi Africkými zvířaty, ptactvem, brouky a baobaby a po nejlepší silvestrovské oslavě v mém životě jsme se promočení opět nalodili na malou bárku, kterou bylo nutné vyvažovat, a vydali jsme se ke břehům Zambie, míjející po cestě břehy Namibie a Zimbabwe. Na zambijských hranicích jsme ocenila výhody držitele pracovního povolení, které jsem naštěstí nakonec obdržela ještě před svým odjezdem na prázdniny.