ZAMBIE - Silvie Jasičová - 5. dopis
Dopis ke stažení zde
Polští dobrovolníci a zoufání
Vystřídání irských dobrovolníků německými, mělo, krom toho že jsem si uvědomila jak se mi Evropa pomalu vzdálila, za následek i to, že jsem více přilnula k našim polským dobrovolnicím a díky nim jsem začala poznávat Afriku z jiné stránky, prostřednictvím mnoha kontaktů v polských komunitách, které děvčata mají. To co Polsko úzce spojuje s mnoha africkými zeměmi je silná náboženská orientace jejich obyvatel. Tento fakt stojí i za skutečností, že mnoho polských farářů a sester se rozhodlo svou službu bohu a lidem sloužit právě na černém kontinentu. Skutečnost, že v srdci Afriky by se mi znalost Polštiny hodila stejně dobře jako ovládání angličtiny mě opravu nikdy nenapadla, ale začínám se domnívat, že Polština by se měla stát druhým světovým jazykem, já osobně jsem na ni narazila snad na všech cestách.
Tak se mi poštěstilo trávit volné víkendy pobýváním s Poláky v různých klášterech, kostelech, komunitách a domácnostech farářů. Toto prozkoumávání Zambie má dvě výhody, které spolu výrazně souvisejí. První z nich je fakt, že zde otcové budují nové kostelíčky v dědinkách nacházejících se všude možně po okolí, což dává příležitost prohlédnout si okolí Lusaky podrobněji. No a ta druhá je, že všichni otcové vlastní automobil a cestování se tak stává především levnějším. O pohodlnějším cestování se ve většině případech mluvit nedá, neboť k místnímu koloritu patří nacpat do jednoho vozu co nejvíce lidí i zavazadel a tento ekonomický způsob cestování se odráží samozřejmě v dost nepohodlných pozicích pro cestující. Protože jsme my děvčata – dobrovolnice poměrně mladé (minimálně ty dvě polky ano), přenecháváme pohodlnější místa uvnitř automobilu sestrám, farářům, starším lidem a těhotným ženám. Samy jezdíme na korbě a za příznivého počasí není tento způsob cestování až tak nepříjemný, pomineme-li sezení na podlaze, která se v krátkých intervalech lehce vzdaluje a pak se z různou intenzitou opět přibližuje vaším sedacím partiím, to díky africkým cestám, které jsou jen na hlavních tazích vylity asfaltem.
Budování nových kostelíčků je příležitostí pro místní dělníky a řemeslníky, podobně jako budování nových škol či obchodních středisek. I když za návrhy těchto budov stojí většinou evropský architekt. Jeden z takových kostelíčků stojí na kopci vzdáleném třicet kilometrů od Lusaky a mše jsou zde slouženy v místním jazyce, i přesto že je slouží polský farář. A právě ten nás požádal o pomoc s výzdobou kostela. Tak krom pěti dnů v týdnu věnovaných výmalbě školní kuchyně, trávím soboty malováním dekorací v kostele. V průběhu mé nové práce v Africe mám možnost vyzkoušet si různé techniky (přenášení figur pomocí proděravěného kartonu, zvětšování za pomocí čtvercové sítě), používané v renesanci při tvorbě fresek a zjišťuji, že ono to opravdu funguje.
Krom lepších interiérových barev, než používáme v City of Hope, nám otec Krzysztof zajistil i docela slušné lešení. Nevýhodou této konstrukce je, že se při cestách tam i zpět skládá na korbu vozu, a slouží nám jako o něco více nepohodlné sedadlo, než samotná podlaha. Když k tomu přičteme ještě cestu vedoucí do dědinky, která je sjízdná jen za předpokladu, že pár dní před jízdou výrazně neprší, je asi každému jasné, že se po výstupu z auta cítíme jako dobře proklepané řízky. Jednou nás na zpáteční cestě zastihl i déšť a snaha našeho řidiče, odvést nás co nejrychleji domů, jen zdůraznila intenzitu kapek zabodávajících se do kůže jako malé jehličky.
Kromě poznávání nejrůznějších vesniček a zdomácnělých Evropanů se setkáváme i s mnoha dobrovolníky, kteří pracují v nejrůznějších koutech Afriky. Někteří z nich, jako například Janusz, se do Afriky stále vracejí a mohou tedy vyprávět o změnách, které se zde odehrávají. Tou největší je budování nových shopingových center, které tu rostou jako houby po dešti a kupodivu jsou po celých sedm dní v týdnu naplněné lidmi.
Projížděním Lusaky na korbě v doprovodu Janusze jsme se dověděly i hodně o průmyslu města jehož severní strana je tvořena z dolů na těžbu mramoru, který se tu prodává všude kolem cest. Díky jeho těžbě, která uvolňuje dostatek spodní vody, stojí na protější straně cesty fabriky, jejichž produkce potřebuje dostatek vody – jako například místní pivovar Mosi či Coca-cola. Smutný je fakt, že mramor a další stavební kameny, se z hlubin země získávají holýma rukama místních dělníků a dělníci pracující v dolech nejsou nikdo jiný než ženy a děti, které tráví celé dny rozbíjením nažhavených kamenů o kámen.
Dětská práce je v Africe naprosto běžnou součástí a nikdo se zde nad tím nepozastavuje, snad jen dobrovolníci, kteří mají možnost vidět i odvrácenou tvář Zambie, než která se ukazuje turistům.
Ale ani ty děti, kterým se poštěstí chodit do školy, nemají vyhráno, protože všemu kraluje jistá dezorganizace, jež mě častokrát přivádí na pokraj šílenství z čehož mě vyprošťuje pouze apatie. Lidé na světě jsou různí a je mi jasné, že musím respektovat zdejší kulturu i tradice, ale je těžké mlčet, když víte, že se vše dá dělat jinak a možná i efektivněji.
Pracuji zde v prostředí, které se orientuje na práci s dětmi, ale nepřestává mi těch dětí být líto. Ne proto, že by byly hladové a chudé, ale proto že neustále na něco musí čekat a to něco za to většinou vůbec nestojí.
Kupříkladu holky ze City of Hope čekají každý pátek na nějaké aktivity, které mají zakončit pracovní týden. Každý pátek v měsíci je na programu jiná aktivita jejíž přípravou jsou pověřeni především dobrovolníci. I když jsme se na programu aktivit shodli již na začátku prosince do dnešního dne (6.2.) se neuskutečnila ještě ani jedna. Můj pokus, který jsem učinila minulý týden v organizování tanečního večeru, protože to je samozřejmě nejoblíbenější aktivita, naprosto ztroskotal. Přesto, že jsem se po obědě dovolila sester, zda večer můžu uspořádat taneční večer pro holky – s čím sestry souhlasily, nedočkala jsem se v osudný okamžik ani klíčů od haly ani reproduktorů. Pouze jsem zjistila, že všechny sestry odjely do františkánského kláštera na večeři a budu v které se potřebné věci nacházeli nechaly zamknutou. Večer tedy dopadl tak, že jsme s holkami před jídelnou poslouchaly písničky z mého notebooku, jehož reproduktor mohl nasytit zvukovým přenosem nanejvýš pět z nás. Podobně dopadla i organizace filmového večeru, který jsme v dostatečném časovém intervalu ohlásili sestrám, bohužel v osudný večer se rozhodly sestry pouštět si samy nějaký film a tak jsme se jediného projektoru dočkali až v pozdních večerních hodinách, což mělo za následek, že většina malých dětí u pohádky usnula hned po jejím začátku.
Naprosto sejně se odehrává i plánování a uskutečňování akcí ve škole. V Zambii se vše zásadně plánuje maximálně dva dny dopředu. Snad jen jediná akce se ve škole plánovala s týdenním předstihem. Byla to módní přehlídka na den oslav nezávislosti. Nejstarší ročníky spolu soutěžili v přípravě oděvů pro různé příležitosti – například kancelářský oděv, večírek, sport i tradiční africký oděv. Žáci si nachystaly oděvy, hudbu i aktivity mezi převlékáním. Bohužel akce ztroskotala na výpadku elektrického proudu, jež nás ve škole postihuje tak dvakrát týdně a trvá přibližně kolem 8 hodin. Přesunuta byla na dobu předvánoční, kdy proud naštěstí fungoval, ale dvacet minut před začátkem akce se zjistilo, že zesilovač na reproduktory a mikrofon nefunguje. Muselo se tedy jet pro nový zesilovač, což zabralo zhruba tři hodiny a místo v 11:00 dopoledne akce začala až ve 13:00. Tříhodinové čekání bez jakékoliv aktivity je pro Afričany běžnou součástí života, u mě to však mělo za následek, že jsem si akci, i přesto že oblečky a líčení byli úžasné, vůbec neužila a jen jsem se těšila až budu moci zamknout všechny třídy. K tomu došlo až kolem půl 6 večer, neboť bylo nutné ještě poklidit odpadky od různých cukrovinek, které děti v průběhu akce pojídaly. V Zambii je totiž běžným zvykem, že jakýkoliv prázdný obal či odpadek se odhazuje na zem. Úklid probíhal tak, že se zavřely školní brány u kterých hlídkovali nejstarší žáci a zbytek žáků se tísnil kolem nich, všichni spolu čekali až se odpadky uklidí. To už jsem nevydržela a pokusila jsem se děti od bran odehnat do třít sbírat, nutno podotknout, že i když jsem pak prázdnou školu zamykala všude byl stále neuvěřitelný svinčík, jež zmizel až příštího dne..
Další školní akcí, která se mi nesmazatelně vryla do paměti, byly oslavy zakladatele salesiánského řádu Dona Boska – faráře věnujícího se opuštěným dětem. Měla to být akce opravdu velká, neboť naše škola je salesiánská a v duchu této pedagogiky se měla orientovat na aktivity s dětmi. Realizace tohoto dne spočívala v tom, že dva dny před akcí byly polské dobrovolnice požádané, aby vymyslely nějaké soutěže pro děti. Holky vymyslely ctihodných 16 disciplín na které samy nachystaly i rekvizity. Den předem jsme ještě nachystaly tombolu z balíků humanitární pomoci, jež byly plné triček z Ameriky. Nachystaly jsme 150 svršků, na které jsme umístily 150 čísel. Dalších 150 čísl jsme dostaly za úkol prodávat! (pro mě naprosto nepochopitelné, ale v Zambii se vše točí kolem financí) ve slavnostní den ve třídách za 5 kwacha (20kč) – což mi připadlo docela hodně za trička z balíků humanitární pomoci. Bohužel informaci o tombole dětem nikdo neřekl a tak krom asi 10 dětí, neměl nikdo ve škole peníze. Jejich smutné oči a pokusy o smlouvání ceny na 1 kwacha (což dle mého názoru byla adekvátní cena) padaly na naše hlavy. Aby tombola nepřišla na zbyt, rozhodly se holky polky za peníze, které chtěly před nedávnem investovat za vstupné do ZOO pro děvčata ze City of Hope, (kam se nejelo, protože sestry měly pocit že ZOO si holky neužijí) nakoupit pro naše holky lístky do tomboly. A tak si vlastně tombolu rozebraly holky ze City of Hope. A přesně pro tyhle účely „potřebuje“ Afrika dobrovolníky. Lidé zde od vás čekají, že když jste bílé pleti, budete jim vše kupovat a platit, zvlášť když jim chcete pomáhat. A rozhodně se vůbec nestydí optat, například v potravinách u regálu, zda by jste jim něco nekoupili.
Soutěže připravené pro den Dona Boska měli začít hned po mši, ale nikdo z učitelů vlastně nevěděl co se bude dít a tak s dětmi seděli jen kolem areálu a opět čekali. Nakonec jsme tedy nějaký způsobem zahájily soutěže my dobrovolnice. Každá soutěž byla pro 5 až 10 dětí, což znamenalo, že ostatní děti jen seděly kolem a z dálky asi jen těžko sledovaly boj soutěžících. Po ukončení soutěží většina žáků odcházela s pocitem, že by si rádi zkusili nějakou aktivitu, ale nedostalo se na ně. Zaktivovat k něčemu učitele v africké škole, ať už jen k pomoci na přichystaných soutěžích, je totižto nadlidský úkol. Aktivita těchto pedagogů je většinou na bodu nula, pokud ne pod ním, a to i v rámci výuky. Je naprosto normální jít si v hodině vyřídit hovor, odejít ze třídy pokecat si na chodbu s kolegou, nebo si v průběhu toho co děti opisují poznámky z tabule, kterým absolutně nerozumí, číst noviny. Prostě někdy si zoufám.
