ZAMBIE - Silvie Jasičová - 6. dopis
O sportovním dnu, ošetřovatelských fintách a narozeninové oslavě píše dobrovolnice Silvie
Dopis je ke stažení zde
Víkend
Ani nevím jak, ale najednou je za mnou celých šest měsíců a já už budu v Zambii jen necelé tři měsíce. Asi poprvé po této docela dlouhé době jsem se tu cítila úplně spokojeně. Už jsem si zvykla, že je potřeba velké trpělivosti a vše je velice komplikované a tak v pohodovém tempu proplouvám mezi jednotlivými povinnostmi, více se kamarádím s dětmi a se všemi ostatními se snažím vyjít v míru a pokoji. I když je to někdy docela namáhavé.
Docestoval k nám balík z Čech plný školních pomůcek pro děti a zároveň s ním přicestoval i podobný balík z Polska. Samotné vyzvedávání na poště bylo velkým zážitkem, kdy jsme po Lusace běhaly z jedné pošty na druhou ve třech skupinách – já a německá dobrovolnice Hana, naše Polky a černošský řidič Natan. Předpoklad, že by snad stejně velké balíky adresované na stejné místo mohly být k vyzvednutí na jedné poštovní pobočce, se ukázal naprosto mylným. Nakonec jsem se s balíky v rukou, každá dvojice z jiné pošty, sešli i s řidičem a po asi tříhodinových poštovních útrapách zamířili zpět do City of Hope. Tam nás čekalo otevírání balíčků a rozdělování na hromádky určené pro různé děti. Hromádku pro své školní svěřence jsem ale zatím ponechala doma, tenhle týden se odehrával ve znamení zkoušek a zakončen byl pátečním sportovním dnem.
Sportovní den se nakonec omezil pouze na soutěže běžecké, pro které byla speciálně vytvořená běžecká trasa vedle školy. My dobrovolnice jsem sloužily jako zdravotnice a práce jsme měly až nad hlavu. Běhalo se totižto bosky a to na docela kamenitém povrchu. Pády se tedy neobešly bez ošetřování a především zalepování či obvazování. Dětem také chyběla běžecká průprava a tak si často stěžovaly na bolest svalů. No tedy vlastně si stěžovaly neustále na nějaké bolístky a klidně si nechaly ošetřovat i týden staré odřeniny, jen aby měly nějakou tu pozornost a taky náplast. Řekla bych, že zalepené odřeniny a zavázaná kolena jsou v Zambii opravdu módním hitem, soudě podle toho jak všechny děti stály o zalepování veškerých nesrovnalostí na povrchu svých těl. Když už se mi je podařilo odbít tím že odřenina se nejlépe hojí na vzduchu, přicházely na řadu další nemoci. Populární je bolest hlavy, břicha, kašel či píchání v krku a samozřejmě všechny tyto příznaky vyřeší červená tabletka z krabičky nazvané Vitamins.
Asi tak čtyřikrát k nám byl dopraven pacient „ve velmi těžkém stavu“, kterého přinesly ostatní děti za ruce a nohy. Takové zhroucené slečny či pánové leželi pod naším stromem, slzeli a svíjeli se v bolestech. Nejprve jsem chtěla jít volat záchranku, ale po té jsem pochopila, že to patří k akci a že vlastně takovéto velké přehrávání je tu docela obvyklé. Pacientům pomohla oslazená voda a masáž nohou – až překvapivě rychle poté odcházeli za další zábavou. Po zhruba pěti hodinách velkého mumraje akce skončila, kolik bylo přesně disciplín a kolik vítězů vůbec nemá ponětí. Rozhodně ale vím, že bych zde zdravotnici déle dělat nemohla, jsem asi příliš „bezcitná“ na přecitlivělé bolesti hlavy či břicha.
V sobotu navečer opět dostal slovo náš balík plný překvapení, z něhož jsem nachystaly dary pro místo zvané Domov mamy Carol. Útočiště pro děti, které se ocitly na ulici. Často sem přicházejí hladové, špinavé, poznamenané drogami a prostitucí. A často se také jen nají, vyspí a zase utečou žít svůj nezávislý život. Pro ty, které vydrží a podřídí se pravidlům, čeká vzdělání, pravidelná strava, péče a často i umístění v rodinách. A tuhle neděli k tomu všemu přibyli i dárky od mých českých kamarádů. Každé dítě dostalo balíček školních pomůcek a dohromady se podělily o omalovánky, hry a hlavně nafukovací balóny, které jsou u dětí největším hitem.
Nedělní oběd jsem trávili opět v City of Hope s holkami a byl to oběd velice netradiční. Slavily se narozeniny všech děvčat narozených v lednu a v únoru. Výjimečnost situaci dodala především nová zambijská dobrovolnice sponzorující celou akci dary a jídlem. Krom bot od Bati (který je v Africe bohatě zastoupen) dostaly oslavenkyně ohromný dort, po kterém jsem se olizovala ještě další hodinu. Bohatý oběd jsem trávila až do pondělní snídaně a ve škole jsem pak potkávala holky, jak nedělní dobroty pojídají o přestávkách – normálně totižto naše holky svačiny ve škole nemají. Znovu jsem si tedy připomněla, jak je důležité aby se dobrovolníky stávali místní lidé, kteří vědí nejlépe, kde a jak pomáhat. Aneb, měli bychom se naučit pomáhat těm, kteří žijí kolem nás.
