ZAMBIE - Silvie Jasičová - 7. dopis

Dopis ke stažení najdete zde

Školní výlet

Když jsem se doslechla informaci o tom, že naše škola u příležitosti oslav dne mládeže plánuje školní výlet, byla jsem velice překvapena. Neboť to, že by děti někam hromadně vyrážely za zdi naší školy a v doprovodu učitelů, jsem tu ještě nezažila. Tenhle výlet do nedaleké zoologické a botanické zahrady jsem si nechtěla nechat ujít a tak jsem vyměnila od barev špinavé tričko a kalhoty za slušnou sukni a halenku a požádala sestru, zda bych mohla jet s dětmi.

            Vyráželo se ve dvou dnech, nejprve první stupeň, ovšem bez první a druhé třídy, prý by se malé děti v zahradách mohly ztratit. No není divu, když prvňáčci a druháci v Africe jsou spíš takové malé šelmičky, které se teprve učí co to je poslouchat učitele a sedět v lavici. Následující den stupeň druhý. Já se přidala k prvnímu stupni. Celá akce byla na africké poměry dobře organizovaná, což mě docela šokovalo. Minibus ke škole opravdu přijel ve slíbených devět ráno a padesát dětí z různých tříd se namačkalo do jeho celého prostoru. Zambijské cestování je velice kontaktní.  

Bohužel z každé třídy jelo jen pár dětí, neboť ne každá Africká rodina si může dovolit zaplatit 10 kwacha (asi 40 kč) dítěti či dvěma za školní výlet. Na druhou stranu to bylo štěstí pro řidiče minibusu, který se tak vracel ke škole pro zbylých zhruba padesát dětí pouze jednou. Kolik dětí bylo opravdu přítomno na výletě netuším. Každý z učitelů, kteří do Zoo dorazili autem se setrou – neboť jak již jsem zmínila, afričtí učitelé se žáků straní –  mi sdělil jiné číslo. Všechna numera se ale pohybovala kolem stovky.

Na auto se setrou a učiteli jsem my dobrovolníci a děti čekali před Zoo zhruba hodinku – prostě bez čekání se v Africe nic neobejde, ale já už jsem tomu celkem přivykla. Mohla jsem tak sledovat mističky plné různých dobrot, nejčastěji z kukuřice, které sebou děti měly nachystané od rodičů. To mě podnítilo k dotazu na čas návratu, jež jsem vznesla hned po příjezdu sestry. Já sebou k jídlu neměla nic, předpokládala jsem (dle zvyklostí z ČR), že na oběd budeme zpět. Ale návrat byl plánován až na půl čtvrtou.

            Po dalším čekání, než sestra vyřídila platbu vstupného, jsme se před jedenáctou přeci jen dostali do zahrad. A zde jsme opět hodinu čekali, neboť prohlídka zvířat byla naplánovaná až na dvanáctou. Naštěstí je v botanické zahradě i dětské hřiště, jež nám čekání zpříjemnilo, A blízko něj i bazén, na který se všichni těšili, ale který byl zavřený.

            Přesně ve dvanáct jsem vyrazili do Zoo! Celá prohlídka pro mě byla naprostým překvapením. Nejenom že naše děti byly potichu, ale měli jsem i průvodce, který vyrukoval se vzdělávacím programem pro školy a vykládal jak o rostlinách tak o zvířatech. Na chvilku jsem si myslela, že jsem zpět v Evropě. A byla jsem opravdu potěšena, že tu takové věci začínají fungovat, jen bohužel jak už jsem zmínila, ne pro všechny.

Nicméně program neprogram, nejmenší holčičky měly daleko větší zážitek z toho, že se nás – dobrovolníků můžou držet za ruce a při té příležitosti i zapomínaly drát se k plotům, aby se mohly podívat blíž na zebry, pštrosy, prasata, dikobrazy, antilopy, divoké psy, velbloudy a plno další zvířeny. Jen k výběhu lvů se nikdo neodvážil úplně přiblížit.

            Za to velbloudí výběh byl sám o sobě velkým zážitkem. Obrovská travnatá plocha vypadala zprvu úplně prázdná. Náš odvážný mladý průvodce přeskočil plot, vyškrábal se na strom a utrhl zelenou větvičku. Poté zmizel někde v dálce. Za chvilku se objevil s větvičkou v ruce couvající před dvojicí ohromných hnědých zvířat, na která naše děti hleděly jak na zjevení. Velblouda zambijské děti vůbec neznají a tak jsem se dokonce i já mohla blýsknout nějakou tou vědomostí co o velbloudech mám. Byla jsem vcelku ráda že kolem sebe mám černošské děti, protože u nás by mě děti informacemi o velbloudech, které nasbíraly na dovolených v Tunisu a Egyptě, určitě převálcovaly.

            Ke konci procházky parkem nás u výběhu s opicemi napadlo stádo štípavých mravenců. Povyk dětí se opičákům ohromě líbil a tak všichni primáti naskákali na plot a v hlasových projevech děti podporovali. Posledním zastavením v zoo bylo vzdělávací centrum, kde si náš průvodce posadil žáčky kolem sebe a zkoušel co si z jeho výkladu pamatují. Kdo odpověděl správně mohl odejít zase zpět na hřiště.

Další program se sestával opět z čekání. Tentokrát na to až se najdou ztracené klíče od bazénového oplocení. Po chvilce začala u bazénu hrát hudba a tak jsem si s dětmi i zatančili. S tancem měly holčičky menší problém –  přeci nemohou tančit, když nemají chitengu.  Dvoumetrový kus barevné látky, který se v Zambii tradičně nosí omotaný kolem boků jako sukně. Při tanci se používá seskládaný do tlustého bederního pásu, zesíleného především nad zadkem, tak aby se při vrtění boky pohyb zdůraznil. Nakonec jsme problém vyřešili poskládáním svetýrků školních uniforem, které si holčičky přivázaly kolem boků a šejkovaly jedna radost.

Když se už blížila třetí hodina, přála jsem si, aby se bazén ani neotevřel. Děsila mě představa sta dětí naskákaných ve vodě a čtyř učitelů, kteří se po půl hodině snaží děti z vody dostat. Bohužel k bazénu v tu chvíli naklusala skupina polonahých mladíků, kteří přeskákali plot a začali tančit kolem bazénu a metat salta přímo do vody. Popravdě nebyl to zas tak špatný pohled. Jen se v tu chvíli nadalo už nic dělat a strážník nakonec bazén otevřel, klíče se najednou zřejmě zjevili. Tak se asi pět minut po třetí naše děti dostaly do vody. Bylo mi úplně jasné, že o půl čtvrté rozhodně nikam nejedeme. Nepříjemné bylo to, že spolu s učiteli jsme již od dvanácté očekávali sestru Priscu, která nám prý měla dovést oběd.

Sestra dorazila, s řidiči a bez oběda, až o čtvrt na pět. Hlad už jsem ani nevnímala. Spíš jsem se bavila pohledem na sestru běhající kolem bazénu plného skotačící mládeže, kterou se snažila zahalit do svršků a přitom nespadnout do bazénu. Po půl hodině se nám snad podařilo všechny děti posbírat a vyrazilo se k minibusům. Že jsou děti asi všechny se odhadlo tím, že, nyní už dva minibusy, byly oba naplněné dětmi zhruba stejně. Dobrovolníci se opět rozdělili do minibusů k dětem a učitelé opět do auta.

Cestou zpět děti v mém minibusu hrály pravděpodobně nějakou hru, ta se sestávala z hučení, které bylo přerušováno řečí a vrcholilo křikem. Opakovalo se to v pravidelných intervalech z čehož jsem usoudila, že jde o hru. Nicméně jsem si po chvilce musela zacpat uši. Naštěstí se spustil ohromný liják a děti začaly zpívat, tedy spíše křičet nějakou píseň doprovázenou bubnováním na vše kolem.

Když jsem se před školou vydrala z minibusu byla jsem opravdu zničená a ve vteřině promočená. Vydala jsem se k domku na druhé straně City of Hope, který bohužel byl opět do poloviny zatopený a tak místo oběda mě čekalo vytírání podlahy. No co, je přeci doba postní.